ECLI:CZ:US:2001:3.US.745.2000
sp. zn. III. ÚS 745/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem podaného R. S., zast. Mgr. A. B., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 8 To 114/2000, ze dne 4. 10. 2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 2 T 90/99, ze dne 14. 6. 2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se domáhal návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ze dne 18. 12. 2000 zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 8 To 114/2000, ze dne 4. 10. 2000 a s ním spojeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 2 T 90/99, ze dne 14. 6. 2000 s tím, že oběma rozhodnutími bylo zasaženo jeho ústavně garantované základní právo na spravedlivý proces vyjádřené v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále Listina).
Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl shora citovaným (napadeným) rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem uznán vinným trestným činem vraždy dle §219 odst. 1, 2 písm. h) trestního zákona (dále tr. zák.), a to jako zvlášť nebezpečný recidivista dle §41 odst. 1 tr. zák. a byl mu za to uložen nepodmíněný trest odnětí svobody.
Proti rozsudku soudu prvého stupně podal navrhovatel odvolání, o kterém rozhodoval Vrchní soud v Praze a ten odvolání usnesením, sp. zn. 8 To 114/2000, ze dne 4. 10. 2000 podle §256 trestního řádu (dále tr.ř.) zamítl. V rámci podaného odvolání (v jeho důvodech) polemizoval navrhovatel s provedenými důkazy s tím, že šlo o důkazy nepřímé bez řádné důkazní hodnoty, zejména i stran učiněných svědeckých výpovědí (především svědka, který byl slyšen v režimu utajení) a také s návrhem na doplnění dokazování. Odvolací soud v důvodech svého rozhodnutí, kterým odvolání navrhovatele zamítl argumentoval tím, že v rámci trestního řízení vedeného proti navrhovateli neshledal pochybení (zejména i z hlediska procesních výtek). Konstatoval, že jeho právo na obhajobu bylo respektováno, nedošlo k jeho krácení, a to ani v rámci výslechu utajeného svědka, kdy bylo důsledně postupováno z hlediska příslušných ustanovení trestního řádu (§55 odst. 2, §209 odst. 1), když postavení tohoto svědka bylo soudem stanoveno objektivně za dodržení všech podmínek, které se z hlediska trestního řádu na jeho výslech vztahují. Dále poukázal na obsáhlost provedeného dokazování, jeho pečlivé a všestranné vyhodnocení, které považoval za úplné a tedy poskytující dostatečný podklad pro zjištění skutkového stavu. Vyjádřil se k jednotlivě provedeným důkazům s tím, že byly provedeny v souladu s příslušným procesním předpisem (trestním řádem), když nalézací soud nepochybil ani v právním hodnocení věci, vycházeje právě z dokazování vedeného v odpovídajícím rozsahu i kvalitě, což umožnilo nalézacímu soudu učinit i oprávněný závěr o kvalifikaci jednání navrhovatele a tak vyslovit i jeho vinu.
Proti označenému rozhodnutí podal navrhovatel návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti v rámci které navrhl zrušit uvedená rozhodnutí, a to soudů obou stupňů. V odůvodnění svého návrhu pak odkázal na důvody uplatněné ve svém odvolání ze dne 10. 7. 2000 a dne 25. 9. 2000, které podal v řízení před obecnými soudy. Uvedl, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy (opětovný výslech svědka, kriminalistická expertiza ohledně stop krve na koberci v jeho autě, výpis telefonních hovorů z mobilního telefonu poškozeného), kdy tyto důkazy mohly svědčit v jeho prospěch. Takto měl zato, že dokazování vedené v jeho věci bylo konáno tendenčně a v jeho neprospěch. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že nebylo zapotřebí provést další (navrhované) důkazy porušil tak ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny a zejména čl. 36 odst. 1 Listiny a v konečném důsledku tak právo navrhovatele na spravedlivý proces.
Na vyžádání ústavního soudu se k podanému návrhu vyjádřil i Vrchní soud v Praze, když Vrchní státní zastupitelství v Praze se svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření poukázal na to, že důvody uváděné navrhovatelem jsou identické s důvody, které uplatnil již v řízení před obecnými soudy. Ty se jimi zabývaly a také se s nimi vypořádaly (reagovaly na ně). Pokud neakceptovaly návrhy na doplnění dokazování, postupovaly dle zásady volného hodnocení důkazů v souladu s ust. §2 odst. 6 tr.ř. V tomto směru také účastník řízení odkázal na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu také s tím, že Ústavní soud není další soudní instancí, není tak oprávněn zasahovat do hodnocení důkazů obecnými soudy za předpokladu, že jejich rozhodovací činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Protože k takovému zásahu nedošlo, má za to, že podaný návrh byl měl být dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítnut.
Po zvážení skutečností plynoucích z příslušných spisových materiálů, argumentace užité navrhovatelem i účastníkem řízení, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Jádrem podaného návrhu je tvrzení, že v napadené věci vedené dokazování nebylo činěno objektivně a úplně. Těmto výhradám však nelze přisvědčit. I Ústavní soud (stejně jako odvolací soud, který v předmětné věci rozhodoval) je přesvědčen o tom, že provedené dokazování bylo vedeno v rozsahu, který umožnil obecným soudů závěr, ke kterému v jeho rámci dospěly a bylo konáno způsobem, který předpokládá příslušný procesní předpis, kterého ve věci bylo užito (trestní řád). Obecné soudy vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí užití postupu dle §55 odst. 2 tr.ř., zákonem odpovídajícím způsobem hodnotily i další svědecké výpovědi. Stejným způsobem postupovaly i stran otázek v souvislosti s nalezením mobilního telefonu prokazatelně patřícímu poškozenému. Z pohledu provedeného dokazování lze uzavřít znovu s tím, že jeho rozsah byl takový, že bez dalšího umožnil obecným soudům učinit přesvědčivý závěr o vině. Takto ani Ústavní soud nemohl dospět k závěru, že namítaným postupem obecných soudů bylo zasaženo navrhovatelovo právo na spravedlivý proces vyjádřené označenými čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 36 odst. 1 Listiny.
S poukazem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2001
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu