ECLI:CZ:US:2001:3.US.753.2000
sp. zn. III. ÚS 753/2000
Usnesení
III. ÚS 753/2000
Ústavní soud rozhodl dne 9. října 2001, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci navrhovatelky M. K., zastoupené Doc. JUDr. V. V., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. října 1997, č. j. 24 Co 287/96-107, a Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. října 2000, č. j. 22 Cdo 577/99-158, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhala zrušení výše citovaných rozsudků s tím, že podle jejího přesvědčení byla jimi porušena základní práva, zakotvená v čl. 4 Ústavy a v čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Poukázala na okolnosti, za nichž byla nemovitost - p. č. 1632/15, nacházející se v kat. území U., užívána zůstavitelkou A. K., a uvedla, že s ohledem na obsah zákona č. 65/1951 Sb., podle něhož k nabytí vlastnictví k nemovitosti byl nutný souhlas okresního národního výboru, je na něj aplikovatelný zákon č. 198/1993 Sb.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Je-li návrh nepřípustný, soudce zpravodaj jej, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítne, je-li zjevně neopodstatněný, odmítne návrh senát [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Pokud jde o návrh, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. října 1997, č. j. 24 Co 287/96-107, nutno konstatovat, že ústavní stížnost napadající jeho výrok ve věci samé není přípustná, a to proto, že nesměřuje proti rozhodnutí o posledním prostředku, který k ochraně práva zákon poskytuje - když v tomto rozsahu bylo přípustné dovolání, stěžovatelkou také uplatněné. Pokud jde o výrok o nákladech řízení, který odvolací soud zrušil, pak ani zde ústavní stížnost přípustná není - o přiznání a výši nákladů řízení tak nebylo rozhodnuto tímto výrokem pravomocně.
S ohledem na výše uvedené je ústavní stížnost napadající citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni nepřípustná [§43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu rozsudku Nejvyššího soudu ČR č. j. 22 Cdo 577/99-158 zásah do práv, kterých se navrhovatelka v ústavní stížnosti dovolává, shledán nebyl. Výrok o odmítnutí dovolání, které směřovalo proti části rozhodnutí soudu II. stupně, jímž odvolací soud zrušil výrok rozhodnutí Okresního soudu v Kladně č. j. 15 C 203/93-59 týkající se nákladů řízení, je zcela v souladu s obsahem §236 odst. 1, §238a, a §239 občanského soudního řádu, jakož i §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Z těchto důvodů je ústavní stížnost proti odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem ČR, tj. proti jeho výroku pod bodem I., neopodstatněná. Jak lze konstatovat z obsahu odůvodnění rozsudku jmenovaného soudu, ten se vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky uplatněnými v dovolání. Zcela vyčerpávající je odůvodnění, vztahující se k aplikaci zák. č. 65/1951 Sb., jeho ustanovení §116 odst. 1 a §145, jakož i k účinkům zák. č. 198/1993 Sb., přičemž na tento výklad a použití v předmětné věci, s ohledem na učiněná skutková zjištění, lze odkázat.
Pro výše uvedené byla ústavní stížnost napadající rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. října 2000, č. j. 22 Cdo 577/99-158, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2001