ECLI:CZ:US:2001:3.US.756.2000
sp. zn. III. ÚS 756/2000
Usnesení
III. ÚS 756/2000
Ústavní soud rozhodl dne 8. března 2001, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci ústavní stížnosti PhDr. V. G., zastoupeného JUDr. T. H., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. září 2000, sp. zn. 30 Cdo 964/2000, a Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 1 Co 119/99, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel, který se domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. září 2000, sp. zn. 30 Cdo 964/2000, a Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 1 Co 119/99, odůvodňoval návrh tím, že podle jeho přesvědčení postupem soudů došlo k porušení základního práva na spravedlivý proces a jejich výrokem pak k zásahu do svobody projevu, jak je zaručeno čl. 17 a 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR, čl. 6 odst. 1 a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Poukázal na to, že soudy, jejichž rozsudky napadá ústavní stížností, dospěly ke svým závěrům bez jediného z navržených důkazů, dokonce i bez účastnické výpovědi stěžovatele, a uvedl, že svůj projev, jako osoby veřejného zájmu, nepovažuje za vybočující z mezí přípustné kritiky.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [§72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 32 C 78/98, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 1 Co 119/99, a Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. září 2000, sp. zn. 30 Cdo 964/2000, nebyl zásah do práv, jichž se navrhovatel dovolává, shledán. Pokud jde o rozsah dokazování, výslech stěžovatele jako účastníka řízení ve věci zásahu do práva na ochranu osobnosti, výkladu podstaty kritiky a jejich mezí, Nejvyšší soud ČR se v odůvodnění rozsudku s námitkami, které v tomto směru uplatnil
stěžovatel v dovolání, v plném rozsahu vypořádal. Zde lze poukázat i na obsah protokolu o jednání před odvolacím soudem, tj. Vrchním soudem v Praze ze dne 30. listopadu 1999, kde právní zástupce stěžovatele v závěrečném vyjádření sdělil, že "nemá návrh na doplnění dokazování", i na obsah spisu a protokolů o jednání před soudem I. i II. stupně, z nichž bylo nepochybně zjištěno, že stěžovatel - jako žalovaný, přesto, že byl vždy řádně k jednání předvolán, k soudu se nedostavil, svou neúčast omluvil prostřednictvím svého zástupce, za jehož přítomnosti se jednání uskutečnilo. Pochybení nebylo shledáno ani při aplikaci ustanovení §11 a násl. obč. zákona či §132 obč. soudního řádu.
Pro výše uvedené byl návrh shledán zjevně neopodstatněným a dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2001