ECLI:CZ:US:2001:3.US.757.2000
sp. zn. III. ÚS 757/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele P. E., soukromého podnikatele, zastoupeného JUDr. P. K., advokátem, za vedlejší účasti M. K., důchodce, zastoupeného JUDr. T. L., advokátem, směřujícímu proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2000, čj. 62 Co 349/2000-50, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 4. 2000, čj. 8 C 305/99-35, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 22. 12. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 27. 12. 2000. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2000, čj. 62 Co 349/2000-50, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 4. 2000, čj. 8 C 305/99-35, s tvrzením, že jimi byla porušena navrhovatelova základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 9, sp.zn. 8 C 305/99 a z něj zjistil, že dne 6. 4. 1999 podal M. K. (dále jen "kupující") žalobu o zaplacení částky 980.000,- Kč s příslušenstvím, směřující proti P. E. (ústavní stěžovatel). Žalobu odůvodnil tím, že v roce 1995 koupil od žalovaného v jeho autobazaru obytný automobil typu FORD MERIDIEN TRANSIT, (dále jen "předmětný automobil"), za cenu 980.000,- Kč. V roce 1997 se při výslechu na Policii dozvěděl, že vozidlo pochází z trestné činnosti a musel jej Policii vydat, včetně technického průkazu a OTP. S ohledem na okolnosti měl za to, že kupní smlouva, uzavřená mezi stěžovatelem a kupujícím byla od počátku absolutně neplatná. Podle zásady, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má, nemohl nikdo nabídnout předmětný automobil k prodeji ani ke zprostředkování prodeje. Ústavní stěžovatel tím, že mu kupující zaplatil kupní cenu za předmětný automobil, získal bezdůvodné obohacení a je povinen jej podle §451 odst. 1 a 2 občanského zákoníka vydat.
Obvodní soud pro Prahu 9 dne 13. 4. 2000 rozsudkem, čj. 8 C 305/99-35, žalobě vyhověl. V odůvodnění uvedl, že předmětný automobil byl stěžovateli nabídnut ke zprostředkování prodeje V. N. (dále jen "prodávající"). Nebyl však ve vlastnictví prodávajícího a ten nebyl oprávněn jej žádným způsobem zcizit, smlouva o zprostředkování jeho prodeje byla tedy od samého počátku neplatná, když jejím předmětem bylo plnění nemožné. Neplatná tedy byla i kupní smlouva, uzavíraná s kupujícím. Soud přitom platnost obou smluv zkoumal ze zákona, neboť se jednalo o neplatnost absolutní. Nárok žalobce proto soud posoudil podle §457 občanského zákoníka jako nárok na plnění z neplatné kupní smlouvy. Je-li smlouva od počátku neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. V daném případě je zřejmé, že stěžovatel získal majetkový prospěch na úkor kupujícího. Jak s tímto majetkovým prospěchem naložil dále (zda si jej ponechal či zda jej předal prodávajícímu) je pro daný spor bezvýznamné. Rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, v němž vytýkal rozsudku kusost a neúplnost řízení, jakož i nesprávné právní posouzení provedených důkazů. Z kupní ceny předmětného automobilu obdržel jen 7% provize a zbytek peněz předal prodávajícímu. Měl by tedy správně vrátit jen těchto 7% z kupní ceny a zbytek by měl vrátit prodávající. Navíc nevěděl a ani nemohl vědět, že předmětný automobil je kradený, když doklady byly v pořádku. Městský soud v Praze dne 15.9.2000, rozsudkem čj. 62 Co 349/2000-50 rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Rozhodnutí odůvodnil tím, že soud I. stupně provedl důkazy ke všem rozhodným skutečnostem a na jejich základě zjistil úplně a spolehlivě skutkový stav věci. Ze zjištěného skutkového stavu vyvodil správný právní závěr, se kterým se odvolací soud ztotožnil. Námitka stěžovatele, že by měl kupujícímu zaplatit pouze provizi ve výši 7% ze zaplacené kupní ceny nemůže obstát. Stěžovatel obdržel celou kupní cenu na základě absolutně neplatné kupní smlouvy a proto je povinen ji celou kupujícímu vydat jako bezdůvodné obohacení. Tvrzení, že stěžovatel nevěděl, že předmětný automobil je kradený, je právně bezvýznamné.
Uvedený rozsudek napadl stěžovatel včas ústavní stížností. V ní namítal, že jediný právní vztah, do kterého on vstoupil, byl vztah zprostředkovatele podle §774 občanského zákoníku. Jeho smluvním partnerem byl prodávající. Domnívá se, že zprostředkovatelská smlouva byla platná, neboť jednal jménem prodávajícího a na jeho účet. Plnění, které poskytoval, je možné bez ohledu na to, zda prodávající byl vlastníkem předmětného automobilu (předmětu zprostředkovatelské smlouvy). Zprostředkovatele nelze činit odpovědným za to, že smlouva, kterou uzavřel prodávající s kupujícím, je neplatná. S kupujícím nebyl stěžovatel v žádném smluvním vztahu. Z listinných důkazů, provedených soudem, vyplývá, že stěžovatel neuzavřel s kupujícím žádnou smlouvu a nemůže tudíž být odpovědný podle §457 občanského zákoníku. Tím, že soudy rozhodly jinak, porušily podle stěžovatele, jeho základní právo dané mu čl. 90 a 95 Ústavy, neboť neposkytly zákonem stanoveným způsobem ochranu jeho právům a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť zasáhly do jeho práva pokojně užívat svůj majetek.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 2. 2. 2001 uvedl, že při své přezkumné činnosti postupoval v souladu s předpisy hmotného i procesního práva. K příslušným právním závěrům dospěl na základě skutkového stavu, jak jej řádně zjistil soud I. stupně.
Vedlejší účastník M. K. ve vyjádření ze dne 1. 6. 2001 uvedl, že ústavní stížnost je podle jeho názoru neoprávněná, neboť soudy řádně posoudily celou věc, když jednání a celý postup ústavního stěžovatele vykazovaly znaky obstaravatele prodeje. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh není důvodný. Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ustanovení §132 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") uvádí, že důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Tyto úvahy se pak vyjádří v odůvodnění rozsudku postupem, který stanoví §157 odst. 2 a 3 o.s.ř. Dle tohoto ustanovení v odůvodnění rozsudku uvede soud podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, že obecné soudy se řádně zabývaly celou věcí, prováděly všechny navržené důkazy, hodnotily je v souladu s ust. §132 o.s.ř. a vyvodily z nich odpovídající právní závěry. Jestliže dospěly na základě provedených důkazů k závěru, že všechny smlouvy, týkající se předmětného vozidla (smlouva zprostředkovatelská, popř. smlouva kupní), byly od počátku absolutně neplatné, neboť vozidlo bylo kradené a nemohlo být ve vlastnictví prodávajícího a tento závěr přesvědčivě a v souladu s hmotným právem zdůvodnily, byl jejich postup ústavně konformním a nemohlo jím dojít k porušení stěžovatelova základního práva, daného mu čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud je přesvědčen o tom, že v souzeném případě mohla být uzavřena mezi prodávajícím a ústavním stěžovatelem pouze smlouva o obstarání prodeje věci podle §737 a násl. občanského zákoníku a nikoliv smlouva zprostředkovatelská, neboť nebyly sjednány podstatné náležitosti smlouvy zprostředkovatelské, požadované §774 a násl. občanského zákoníku. Zejména nebylo řádně sjednáno, že by ústavní stěžovatel byl oprávněn převzít od kupujícího jménem prodávajícího kupní cenu, jak to vyžaduje §777 občanského zákoníku. Kupující se osobně nikdy s prodávajícím nesetkal a nikdy s ním nejednal. Nikdy s ním také neuzavřel žádnou smlouvu, když tyto skutečnosti nepochybně z provedeného dokazování plynou.
Za ústavně konformní považuje Ústavní soud i závěr obecných soudů o tom, že když kupující vyplatil kupní cenu za předmětné vozidlo ústavnímu stěžovateli, který částku převzal, stalo se tak na základě neplatných právních úkonů, jednalo se tedy na straně ústavního stěžovatele o bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat. Jak s penězi posléze naložil, je v daných souvislostech nerozhodné.
Pokud jde o namítané porušení čl. 11 Listiny, Ústavní soud opakovaně judikoval, že tento článek poskytuje ochranu vlastnickému právu skutečnému, nikoliv jen tvrzenému. V souzeném případě bylo nepochybně prokázáno, že vozidlo pocházelo z trestné činnosti, smlouvy, jež se jej týkaly, byly od samotného počátku neplatné a na jejich základě tudíž nemohlo vzniknout žádné vlastnické právo. Postupem soudů tudíž do takového práva nemohlo být zasaženo.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2001
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu