Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21.06.2001, sp. zn. III. ÚS 766/2000 [ nález / JURKA / výz-3 ], paralelní citace: N 94/22 SbNU 311 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:3.US.766.2000

sp. zn. III. ÚS 766/2000 Nález Ústavní soud ČR rozhodl dne 21. 6. 2001 v senátě o ústavní stížnosti JUDr. M. V. proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně, sp. zn. 2 Kzv 32/2000, ze dne 9. 11. 2000, ve spojení s usnesením vyšetřovatelky Policie ČR, Městského úřadu vyšetřování v Brně, sp. zn. MVV-351/20-98 JAN, ze dne 2. 10. 2000, takto: Usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně, sp. zn. 2 Kzv 32/2000, ze dne 9. 11. 2000 a usnesení vyšetřovatelky Policie ČR, Městského úřadu vyšetřování v Brně, sp. zn. MVV-351/20-98 JAN, ze dne 2. 10. 2000, se zrušují. Odůvodnění: Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem ze dne 28. 12. 2000 se navrhovatel domáhá vydání nálezu, kterým by ústavní soud zrušil usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně, sp. zn. 2 Kzv 32/2000, ze dne 9. 11. 2000, ve spojení s unesením vyšetřovatelky Policie ČR, Městského úřadu vyšetřování v Brně (dále MÚV), sp. zn. MVV-351/20, ze dne 2. 10. 2000. Dále navrhl vyslovit, že obviněnému z důvodu jeho procesního postavení nelze jako sankci za nesplnění výzvy k vydání věcí, které by teoreticky mohly sloužit jako důkaz proti němu, uložit pořádkovou pokutu, neboť tím by byla porušena jeho ústavní i procesní práva a také požádal, aby vykonatelnost napadeného rozhodnutí byla s poukazem na ust. §79 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odložena. V uvedeném postupu a vydání napadených rozhodnutí spatřuje porušení svých základních práv přiznaných mu čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále Listina) a konečně jde i o porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny. Z obsahu spisu Policie ČR městského úřadu vyšetřování, sp. zn. MVV 351/20-98 JAN, Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl dne 15. 8. 2000 vyzván vyšetřovatelkou MÚV v Brně k vydání věci, a to kompletního seznamu pracovníků firmy A. R. T., s.r.o., Brno od roku 1995 spolu s jejich pracovními smlouvami a dále účetnictví firmy od roku 1995, a to v souvislosti s trestním řízení vedeným proti osobě navrhovatele. Ve výzvě byl stanoven termín pro vydání věci a obsahovala též upozornění pro případ, že výzvy neuposlechne o možnosti uložení pořádkové pokuty až do výše 50.000,- Kč, případně na možnost odnětí požadovaných věcí (§79 trestního řádu). Uvedená výzva byla navrhovateli doručena dne 24. 8. 2000. Ten na ni reagoval přípisem z téhož dne, ve kterém sdělil tento fakt a zároveň uvedl, že požadované věci nemá ve své dispozici, chce se poradit se svým právním zástupcem, zda některé požadované materiály nespadají pod povinnost mlčenlivosti s tím, že se počátkem příštího týdne jeho právní zástupce s vyšetřovatelkou spojí a dohodne další postup. Tak se stalo přípisem právního zástupce navrhovatele z 30. 8. 2000, ve kterém uvedl, že s požadovanými doklady se nesetkává a tyto má ve svém držení (kompetenci) ředitel společnosti ing. O., který by měl tedy být k takovému úkonu vyzván. Dále polemizoval o případné nutnosti vydat všechny požadované dokumenty, o jejich potřebném předložení v rámci vedeného trestního řízení i s možnými dopady na porušení obchodního tajemství firmy. Na toto vyjádření odpověděla vyšetřovatelka přípisem, ve kterém požádala o přesné určení adresy, na které se požadované materiály nacházejí a požádala o doložení konkrétních věcí, ve kterých je navrhovatel vázán mlčenlivostí. To vše znovu s upozorněním na možnost uložení pořádkové pokuty či odnětí věci. Tento přípis byl navrhovateli doručen dne 6. 9. 2000, jeho právnímu zástupci o dva dny dříve. Na tento přípis odpověděl navrhovatel prostřednictvím svého právního zástupce, který znovu odkázal na ing. O. a poukázal také opětovně na charakter vyžadovaných materiálů z hlediska obchodního tajemství firmy. Usnesením ze dne 2. 10. 2000, sp. zn. MVV-351/20-98 JAN, byla navrhovateli vyšetřovatelkou MÚV Brno uložena dle §66 odst. 1 trestního řádu (dále tř.ř.) pořádková pokuta ve výši 25.000,- Kč. To proto, že bez dostatečné omluvy nevyhověl výzvě dané mu vyšetřovatelkou ze dne 15. 8. 2000. V odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že požadované dokumenty ve stanovené lhůtě nevydal, ani nesdělil, kde se požadované věci nacházejí s tím, že je nevydá, neboť by došlo k vyzrazení obchodního tajemství firmy a je vázán povinnosti mlčenlivosti, kteroužto argumentaci na dotaz vyšetřovatelky užil opakovaně (přípis ze dne 30. 8. 2000). Důvody uváděné navrhovatelem nebyly (bez dalšího) shledány relevantními, a protože výzvu neuposlechl, byla mu uložena uvedená pořádková pokuta. Proti uvedenému rozhodnutí podal navrhovatel stížnost, v rámci které uvedl, že výzva k vydání věci mu byla doručena dne 24. 8. 2000 (tedy den poté kdy ji měl splnit), že se řádně omluvil z nemožnosti lhůtu splnit, požádal o její prodloužení s tím, že požadované materiály nemá ve své dispozici a vyjádřil obavu zda některé z nich nepodléhají povinnosti mlčenlivosti. Uvedl, že dále již v naznačeném směru nebyl vyzýván, a to ani při svém výslechu na MÚV v Brně konaném dne 29. 9. 2000. Přípis vyšetřovatelky ze dne 1. 9. 2000 k doplnění požadovaných informací již neobdržel, ten byl doručen pouze jeho obhájci, který následně požadované informace a materiály (doklady) poskytl. Poukázal také na to, že z hlediska trestněprávních předpisů a ustálené judikatury není obviněný - stručně řečeno - povinen shromažďovat důkazy, které by mohly sloužit v jeho neprospěch. Odůvodnění napadeného rozhodnutí pak označil jako nekonkrétní a zjevně účelové. O podané stížnosti rozhodovala státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně, která ji usnesením ze dne 9. 11. 2000 pod sp. zn. 2 Kzv 32/2000 podle §148 odst. 1 písm. c) tr.ř., jako nedůvodnou, zamítla. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se praví, že navrhovatel byl opakovaně vyzván k vydání věci (materiálů), žádné z výzev nevyhověl, nesdělil ani, kde se požadované (písemné) materiály nacházejí. Důvodnost vyžádání materiálů byla dána, když pracovní smlouvy zaměstnanců nebo účetnictví firmy nemohou být předmětem obchodního tajemství. Postup vyšetřovatelky v naznačeném směru je tak považován za správný, když šlo o zákonný prostředek k získání dokladů důležitých pro trestní řízení; odpovídá i výši uložené pokuty. Proti uvedeným rozhodnutím podal navrhovatel ústavní stížnost, ve které znovu popsal sled událostí kolem uložené pořádkové pokuty s tím, že se na první výzvu omluvil, zaslal následně své vyjádření, vysvětlil, že většinu požadovaných materiálů nemá a ty že jsou v dispozici obchodního ředitele firmy ing. O., kterého také informoval a ten je měl připravit. Vyhověl i dodatečnému požadavku stran konkrétních spoluobviněných a znovu sdělil, kde se požadované materiály nacházejí a na koho je potřebné se obrátit. Dále již vyzýván nebyl, věc pokládal za uzavřenou načež po svém výslechu (dne 29. 9. 2000 kdy využil svého práva a odmítl vypovídat) bylo vydáno rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty. Poukázal na nekonkrétnost odůvodnění obou napadených rozhodnutí, kdy nebylo bráno v potaz jeho vysvětlení stran možností požadované doklady poskytnout, ani jeho odkazy na osobu, která tak mohla učinit. Konečně poukázal i na problematiku spojenou s vydáním dokladů takového charakteru požadovaných po osobě, která je stíhána jako obviněný. V této souvislosti poukázal na procesně právní postavení obviněného z hlediska ust. §78, §33 odst. 1 tr.ř. s analogií upravenou §92 odst. 1, §93 odst. 3 tr.ř. i s poukazem na postup dle §79 tr.ř., pro který byl v dané chvíli již vytvořen prostor. Pořádkovou pokutou by mělo být sankciováno protiprávní chování, kterého se však nedopustil. Ve vydání napadených rozhodnutí spatřuje zasažení svých základních práv obsažených v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny. Napadená rozhodnutí navrhl zrušit a vyslovit obecně závěr, že obviněnému v důsledku jeho procesního postavení nelze uložit sankci za nesplnění výzvy k vydání věci, která by teoreticky mohla sloužit jako důkaz proti němu a konečně požádal o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. K věci se na žádost Ústavního soudu vyjádřilo i Krajské státní zastupitelství v Brně. V podaném vyjádření se obsáhleji zabývá povinností navrhovatele vydat určité doklady, které jsou orgány činnými v trestním řízení považovány za důležité právě pro vedení trestního řízení. K uložení pořádkové pokuty potom má zato, že navrhovatel nevyhověl výzvě učiněné v souladu s trestním řádem, bylo tedy možné učinit důvodný závěr, že požadované listiny má ve svém držení, případně neučinil (ač tak mohl) opatření, aby listiny byly vydány. S ohledem na uvedené má za to, že k namítanému porušení základních práv navrhovatele nedošlo a podanou ústavní stížnost navrhlo zamítnout. Dle ustanovení §44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může ústavní soudu se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Stěžovatel podáním ze dne 8. 6. 2001 vyjádřil svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, stejně tak i účastník řízení Krajské státní zastupitelství v Brně svým podáním ze dne 5. 6. 2001. Vzhledem k tomu, že dle názoru ústavního soudu nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání upuštěno. Z hlediska ústavněprávního, kterého zakládá ingerenci Ústavního soudu i do rozhodování orgánů činných v trestním řízení takto: Ústavní soud zjistil, že ty ve své rozhodovací činnosti v dané věci postupovaly v rozporu i s obsahem hlavy páté Listiny a z tohoto pohledu tak podanou ústavní stížnost shledal důvodnou. Ustanovení §66 odst. 1 tr.ř. stanoví (mimo jiné), že kdo bez dostatečné omluvy neuposlechne příkazu nebo nevyhoví výzvě, které mu byly dány podle tohoto zákona (trestního řádu), může být i vyšetřovatelem potrestán pořádkovou pokutou do 50.000,- Kč. Porušení stanovených podmínek (v daném případě výzva vyšetřovatelky k vydání věci a následné neuposlechnutí příkazu nebo nevyhovění výzvě) musí být ovšem nepochybně a jednoznačně prokázáno a pouze v takovém případě může příslušný orgán uvažovat o užití sankcí (pořádkové pokuty) a jedině za takto bezpečně zjištěných podmínek (prokazatelně existujících) může zákonem stanovenou sankci použít. Jak již ostatně konstatováno, v projednávané věci porušení uvedených podmínek v dané věci nelze mít za jednoznačné a nepochybné, když z uvedeného spisového materiálu zjevně vyplývá, že požadavek vyšetřovatelky nebyl jednoznačně odmítnut. Na užitou výzvu navrhovatel reagoval s tím, že požadované věci ve výzvě k vydání u sebe nemá a navíc také označil osobu, po které je na místě tyto věci vyžádat. Pouhá obecná polemika vedená navrhovatelem v této souvislosti ohledně toho zda se jedná či nikoli o materiály, které by mohly podléhat mlčenlivosti na tom nic nemění a z hlediska konečného rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty jsou bez významu. V této souvislosti také Ústavní soud konstatuje, že obsahem a jádrem ústavní stížnosti bylo právě řízení o rozhodování o pořádkové pokutě, a proto úvahami či námitkami navrhovatele o povinnosti vydat v trestním řízení materiály, které by mohly podléhat povinnosti mlčenlivosti se nezabýval, když tato problematika se týká již samotného trestního řízení a dokazování v něm vedeného. Nelze tedy než konstatovat, že zjištěné skutečnosti (skutkový stav) stran uložené pokuty neodpovídají stanoveným podmínkám vymezeným zákonem (trestním řádem v §66). V postupu kdy skutkovým zjištěním zjevně neodpovídají učiněné právní závěry a rozhodnutí z nich dovozená nelze než shledat porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny, tedy v konečném důsledku právo, aby i v trestní věci bylo každému zachováno právo na spravedlivý postup (proces) příslušných orgánů, tedy postup, který musí respektovat příslušná ustanovení trestního řádu za nezbytného souladu závěrů skutkových se závěry právními. Proto také obě napadená rozhodnutí (§82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) zrušil, když vzal v úvahu i zásady procesní ekonomie. Přitom ještě před meritorním rozhodnutím vykonatelnost usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně, sp. zn. 2 Kzv 23/200, ze dne 9. 11. 2000, svým usnesením, č.j. III. ÚS 766/2000-19, ze dne 24. 4. 2001, odložil. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat. V Brně dne 21. června 2001