ECLI:CZ:US:2001:3.US.98.01
sp. zn. III. ÚS 98/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným A.P., zast. JUDr. L.M., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 27 Rto 5/2000, ze dne 21. 12. 200, spojeném s návrhem na zrušení slov "od 25. února 1948" v §4 zákona č. 119/1990 Sb., v platném znění, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ze dne 13. 2. 2001 se navrhovatel domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a také zrušení citované části zák. č. 119/1990 Sb., v platném znění. V označeném postupu a rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces, vyjádřený čl. 6 odst. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když dále v existenci napadeného zákonného textu spatřuje porušení rovnosti všech lidí vyjádřené v čl. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. Nt 205/2000, který si Ústavní soud pro posouzení věci vyžádal, potom zjistil, že navrhovatel podal k Okresnímu soud v Olomouci návrh na přezkumné řízení dle §4 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb., spolu s návrhem na předložení věci Ústavnímu soudu ČR. Uvedený návrh byl Okresním soudem v Olomouci usnesením, č.j. Nt 205/200-48, ze dne 7. 11. 2000, zamítnut s tím, že v důvodech svého rozhodnutí soud zdůraznil, že rozhodnutí, jehož zrušení se navrhovatel domáhal, představoval rozsudek Vojenského soudu I. stolice v Olomouci, č.j. Vtr 801/47-II, ze dne 23. 7. 1947, ve znění rozsudku Nejvyššího vojenského soudu v Praze, č.j. Ps -143/47-II/9, ze dne 11. 11. 1947. Citovaná rozhodnutí (jejich vydání) tak nesplňovala nutnou podmínku vymezenou §4 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, tedy to, že předmětné odsuzující rozhodnutí již nabylo právní moci a bylo vyhlášeno v době před 25. únorem 1948. Stran návrhu na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu (s návrhem na zrušení části ust. §4 cit. zák., a to ve slovech "od 25. února 1948") potom soud uvedl, že nedospěl k závěru, že by citované ustanovení zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, bylo v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem. Proti uvedenému usnesení podal navrhovatel stížnost, o které rozhodoval Krajský soud v Ostravě, který svým usnesením, č.j. 27 Rto 5/2000-55, ze dne 21. 12. 2000, podle §149 odst. 1 písm. b) trestního řádu napadené usnesení zrušil a znovu rozhodl tak, že podle §9 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, návrh zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na argumentaci soudu I. stupně (stran vyhlášení předmětného rozhodnutí mimo dobu od 25. 2 1948 do 1. l. 1990) se kterou také vyslovil souhlas. Navíc potom uvedl, že nebyla splněna v dané věci ani další podmínka nutná pro rozhodování v přezkumném řízení dle §4 zák. o soudních rehabilitacích, stanovená v §6 odst. 1 cit. zák. a sice ta, že návrh na přezkumné řízení lze podat nejpozději do dvou let od účinnosti zákona o soudní rehabilitaci (tedy ode dne 1. 7. 1990). Zmíněný návrh tak mohl být podán do 1. 7. 1992, byl však A.P. podán až 7. 4. 2000. Dále argumentoval sledovaným účelem zákona o soudní rehabilitaci, ze kterého plyne, že nelze nijak dovodit záměr zákonodárce o nápravu dalších (jiných) rozhodnutí než těch, které se týkaly skutků spáchaných v době od 5. 5. 1945 do 1. 1. 1990 a s nimi souvisejících rozhodnutí vyhlášených v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Ustanovení §2 a §4 zákona o soudní rehabilitaci tak nepokládal za takové, které by bylo v rozporu s Ústavou, a to i s odkazem na dosavadní procesní úpravu danou trestním řádem (mimořádné opravné prostředky, zejména stížnost pro porušení zákona). Proto také v tomto směru (i s odkazem na argumentaci soudu I. stupně), nespatřoval důvod k postupu dle §224 odst. 5 trestního řádu.
V podaném návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatel z valné části opakoval svou argumentaci užitou v řízení před obecnými soudy. Za jádro problému označil právo na odepření vojenské služby s tím, že z dnešního pohledu je toto právo nesporné a tedy i napadenými rozhodnutími z roku 1947 (i s odkazem na Ústavu ČSR z roku 1920) byla zasažena jeho práva označená v čl. 15 odst. 3 a čl. 40 odst. 6 Listiny. Má za prokázané, že nezákonná perzekuce svědků J. začala již před 25. únorem 1948, napadená rozhodnutí považuje za rozporná s právem na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a s čl. 1 Listiny (rovnost všech lidí), když uvedené datum pokládá za nahodilé, určitou část lidí diskriminující. Navrhl, aby příslušný senát předložil věc plénu Ústavního soudu s návrhem na vyslovení nálezu - slova "od 25. února 1948" v §4 zákona o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb., v platném znění, se zrušují a poté také zrušit zmíněné usnesení Krajského soudu v Ostravě.
Ve svém vyjádření k podanému návrhu Krajský soud v Ostravě uvedl, že navrhovatel důvody obsažené v návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti uplatnil již v řízení před obecnými soudy. Dodal, že na tyto důvody zejména i odvolací soud v projednávané věci reagoval, a proto odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s návrhem, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl. KSZ se svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Z hlediska ústavněprávního, které vůbec zakládá ingerenci Ústavního soudu jurisdikční činnosti soudů obecných takto Ústavní soud zjistil, že ty ve své rozhodovací činnosti postupovaly tak, aniž by rozhodovaly v rozporu i navrhovatelem namítanými ustanovení Listiny či Úmluvy. Z obsahu spisového materiálu vpředu uvedeného, argumentace navrhovatele i vyjádření účastníka řízení plyne dle přesvědčení Ústavního soudu, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Nelze než souhlasit s argumentací obou obecných soudů stran vymezení podmínek v ust. §4 a §6 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, když uváděná rozhodnutí byla vyhlášena mimo rozhodnou dobu stanovenou v §4 cit. zákona a stejně tak potřebný návrh na přezkumné řízení byl podán navrhovatelem až po zákonem vymezené lhůtě stanovené v §6 odst. 1 cit. zákona.
V této souvislosti nutno odkázat na argumentaci uvedenou v rozhodnutí pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 46/2000, ze dne 6. 6. 2001. V označeném rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že je věcí suverénního rozhodnutí státu, zda přistoupí k rehabilitacím, a pokud ano, v jakém rozsahu budou křivdy odčiněny. Československý stát, který se po listopadu 1989 rozhodl odčinit majetkové a jiné křivdy, k nimž došlo v předcházejícím období, v důsledku nedemokratických postupů předchozího režimu, rozhodl se vyjít z principu alespoň částečného zmírnění vzniklých křivd, vědom si toho, že provést úplnou rehabilitaci nebo úplné odškodnění těch, kteří byli v minulosti poškozeni, není možné. Každý z rehabilitačních zákonů zavedl určitou proceduru uplatnění nároků včetně odlišného určení lhůt k jejich uplatnění. Stanovení časového limitu pro uplatnění návrhu nemůže být v rozporu s namítaným porušením ústavně garantovaného principu na přístup jednotlivce k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), jeho práva na spravedlivý proces (čl. 6 ods. 1 Úmluvy) a nemůže být v rozporu ani s principem rovnosti občanů zakotveným v čl. 1 Listiny. Souhrnně řečeno, stanovením lhůty k uplatnění práva nejsou tato práva nijak dotčena. Z pohledu již řečeného je na místě poukázat i na další rozhodnutí pléna, sp. zn. Pl. ÚS 45/97, z hlediska stanovení tzv. "rozhodného období", které se sice týkalo návrhu na zrušení části ustanovení §4 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), obsahově i formálně šlo však o jeden z restitučních zákonů, které jsou založeny na stejných principech (již shora uvedených), včetně tzv. "rozhodného období". I v rámci tohoto rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že je věcí suverénního rozhodnutí státu, zda přistoupí k restitucím, a pokud ano, v jakém rozsahu budou křivdy odčiněny. Stanovení tzv. "rozhodného období", konkrétně jeho počátku k datu 25. 2. 1948, se opírá o rozumné a objektivní důvody, když zákonodárce byl nucen jasně vymezit časovou hranici, za kterou již zásadně nelze jít již bez nebezpečí dalšího řetězení odškodnění až do doby předmnichovské republiky či ještě dále. S ohledem na uvedené nelze obecným soudů vyčítat protiústavnost jejich postupu, včetně jimi vydaných rozhodnutí v předmětné věci, když na vpředu zmíněných rozhodnutích ústavního soudu není co měnit a nelze než uzavřít, že obecné soudy rozhodovaly respektujíce příslušnou zákonnou úpravu.
S poukazem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
K návrhu na zrušení části ustanovení §4 zák. č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (slova "od 25. února 1948"), pak Ústavní soud konstatoval, že byl-li návrh odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zák. o Ústavním soudu], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného z hlediska ust. §74 tohoto zákona. Je-li totiž samotný návrh nepřípustný a tedy věcného projednání neschopný, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1, 2 cit. zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2001
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu