ECLI:CZ:US:2001:4.US.11.01
sp. zn. IV. ÚS 11/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Ing. J.W., zastoupeného JUDr. V.K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2000, č.j. 5 Cmo 29/2000-104, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 10. 1999, č.j. 22 Cm 107/99-64 a směnečnému platebnímu rozkazu Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 7. 1999, č.j. 22 Sm 118/99-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 5. 1. 2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil, v části týkající se stěžovatele, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2000, č.j. 5 Cmo 29/2000-104, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 10. 1999, č.j. 22 Cm 107/99-64 a směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 7. 1999, č.j. 22 Sm 118/99-19, kterými byl stěžovatel jako směnečný rukojmí zavázán zaplatit A., v likvidaci směnečný peníz 11.718.500,- Kč s příslušenstvím, odměnu ve výši 39.022,- Kč a náklady řízení ve výši 552.212,- Kč.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a z toho důvodu se stanoveným způsobem domáhá podle čl. 36 odst. 1 Listiny svého práva u Ústavního soudu ČR jako nezávislého a nestranného soudu. Pokud jde o ústavněprávní argumentaci uvedeného tvrzení, odůvodnění ústavní stížnosti obsahuje pouze odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 1995 ve věci sp. zn. I. ÚS 59/95 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR, svazek 4, str. 185-189) a ve zbývající části obsahuje argumenty uplatněné již v řízení před obecnými soudy, zejména námitku procesní nezpůsobilosti podepsaných zástupců žalobce a nedostatku jeho aktivní legitimace.
Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření uvedl, že stížnost se týká dvou otázek posouzených již v odvolacím řízení, se kterými se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádal. Navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 22 Cm 107/99, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo tvrzenému zásahu do ústavních práv stěžovatele. Pokud stěžovatel namítá porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, tento článek obsahuje ústavní princip, dle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Porušení tohoto ústavního principu zpravidla představuje současně i zásah do některého ze subjektivních základních práv nebo svobod, v případě stěžovatele by mohl přicházet v úvahu (v ústavní stížnosti nenamítaný) zásah do základních práv zakotvených v čl. 36 a násl. Listiny, tj. do práva na soudní ochranu (na spravedlivý proces). Takový zásah však Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost je tak v podstatě pouze nesouhlasem s právním posouzením věci obecnými soudy (nesouhlasem s výsledkem sporu) a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, Ústavní soud odkazuje na svoji obecně dostupnou judikaturu týkající se vztahu mezi přezkumem ústavnosti Ústavním soudem a přezkumem zákonnosti obecnými soudy, a konstatuje, že tvrzení o zásahu do ústavních práv stěžovatele považuje za zjevně neopodstatněné. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že i když principy obsažené v čl. 36 a násl. Listiny nutno přiměřeně uplatňovat i v řízení před ním, nezávislým a nestranným soudem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny nutno rozumět v prvé řadě soud jako součást systému soudů obecných.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. 5. 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu