ECLI:CZ:US:2001:4.US.110.01
sp. zn. IV. ÚS 110/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti společnosti S., zastoupené JUDr. F.V., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 12. 2000, č.j. 10 Ca 269/2000-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 19. 2. 2001 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 12. 2000, č.j. 10 Ca 269/2000-39, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí FŘ ze dne 2. 6. 2000, čj. 5917/120/1999, jímž bylo změněno rozhodnutí správce daně o dodatečném vyměření daně z příjmů právnických osob za rok 1997 tak, že dodatečně vyměřená daň (podle daňového přiznání daň činila 39.780,- Kč) byla zvýšena ze 113.880,- Kč na 118.950,- Kč, tj. o 5.070,- Kč.
Stěžovatelka zrekapitulovala průběh daňového řízení a uvedla, že při neexistenci Nejvyššího správního soudu využívá jedinou dostupnou alternativu ochrany svých práv, tj. možnost podat ústavní stížnost, a tvrdí, že napadeným rozsudkem krajského soudu byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 90 Ústavy ČR, a čl. 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Uvedla, že správce daně při daňové kontrole zjistil, že stěžovatelka do daňových nákladů roku 1997 zaúčtovala fakturu č. 9789 ze dne 30. 12. 1997 od jednatele a společníka, tj. V.M., za pronájem nebytových prostor ve výši 459.000,- Kč, a to na základě smlouvy o pronájmu mezi uvedeným společníkem a stěžovatelkou ze dne 1. 1. 1997. Správce daně dospěl k závěru, že se uvedená cena, sjednaná mezi spojenými osobami, lišila od ceny, která by byla sjednána mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek ve smyslu §23 odst. 7 zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Proto ponechal v daňových nákladech částku 167.058,- Kč jako cenu obvyklou a o zjištěný rozdíl ve výši 291.942,- Kč upravil základ daně. Stěžovatelka má zato, že správce daně k takovému postupu neměl důvod a postup sám nemá oporu v zákoně, neboť pro něj nebyly splněny cit. ustanovením dané podmínky. F.ú. tedy svým postupem porušil zásadu zákonnosti zakotvenou v §2 odst. 1 zák.č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, i zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §2 odst. 2 cit. zákona, když nesprávně aplikoval §23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, a současně i zasáhl do shora uvedených ústavních práv stěžovatelky. Za této situace dle názoru stěžovatelky měl Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutí zrušit a vrátit k dalšímu řízení a projednání správním orgánům. Dále stěžovatelka namítla, že krajský soud zaměnil pojmy "příjmy a výdaje", tj. termíny z oblasti jednoduchého účetnictví, a "náklady a výnosy", kde se jedná o termíny užívané v rámci účetnictví podvojného, což vyvolává pochybnosti o správném posouzení zcela chybného postupu správních orgánů. Závěrem stěžovatelka uvedla, že využívá této možnosti, jak získat právně závazné rozhodující stanovisko.
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve svém vyjádření uvedl, že obsahově je ústavní stížnost polemikou se závěry finančních orgánů a soudu o tom, zda na danou věc byl správě aplikován §23 odst. 7 zákona o daních z příjmů. Nesdílí názor stěžovatelky, že finančním orgány nezjistily řádně podmínky pro aplikaci §27 odst. 3 cit. zákona. O dodatečném vyměření daně bylo rozhodováno na základě důkazů, které správce daně provedl za účelem zjištění obvyklých cen nájemného v daném místě, zabýval se rozsahem pronajatých prostor, a to na základě nájemní smlouvy, ve které byl předmět smlouvy specifikován. V průběhu daňové kontroly stěžovatel teprve přišel s tvrzením, že cena nájemného zahrnuje, vedle hodnoty nájmu nebytových prostor, též pronájem know-how a motorového vozidla. Toto tvrzení však žalobce neprokázal. Rovněž výhrada stěžovatele o užití termínů příjmy a výdaje soudem není přiléhavá. Soud argumentoval ustanovením §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, přičemž tato právní norma se vztahuje jak na podnikatele -fyzické osoby, tak právnické osoby, a užívá právě uvedenou terminologii. Z výslovného znění právního předpisu je zřejmé, že výdaj je totožný s pojmem náklad. Na soudu je pak přezkoumat zákonnost napadeného rozhodnutí, a proto soud zkoumal soulad rozhodnutí se zákonem, v daném případě se zákonem o daních z příjmů. Vedení účetnictví je sice regulováno zákonem, avšak představuje odbornou činnost, jejíž správnost soud neposuzuje. Nicméně náklady a výnosy užité v podvojném účetnictví zcela odpovídají výdajům a příjmům, jak je užívá §24 odst. 1 cit. zákona. Jestliže finanční orgány obou stupňů zjišťovaly podmínky pro aplikaci §23 odst. 7 cit. zákona a předpis aplikovaly správně, přičemž jsou nadány kompetencí rozhodovat v daňových věcech, nemohly zasáhnout do práva stěžovatelky podle čl. 2 odst. 2 Listiny. Soud věc rovněž projednal zákonem předepsaným postupem a nemohl proto do práva stěžovatelky na spravedlivý proces zasáhnout. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost nálezem zamítl.
Finanční ředitelství, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázalo na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 2. 6. 2000, kde je podrobně zdůvodněno, proč bylo v daňové věci u stěžovatelky aplikováno ustanovení §23 odst. 7 zákona o daních z příjmů. Poukázal rovněž i na své vyjádření ze dne 26. 10. 2000 k žalobě, kde je uveden podrobný rozbor postupu správce daně v předmětné daňové věci a jeho legitimace aplikovat cenu obvyklou za pronájem nebytových prostor. Pokud stěžovatelka namítla porušení práva na stanovené postupy ve smyslu čl. 36 Listiny, má zato, že toto právo porušeno nebylo, neboť stěžovatelka se obrátila na obecný soud, který odpovídajícím zákonným způsobem přezkoumal zákonnost jeho rozhodnutí. Obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídajícím jeho právnímu názoru. Závěrem navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu České Budějovice, sp. zn. 10 Ca 269/2000, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu krajského soudu neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatelky. Ostatně jak vyplývá ze samotné ústavní stížnosti, stěžovatelka fakticky nesouhlasí pouze s právním posouzením věci finančními orgány a následně s právním názorem krajského soudu, zejména pokud jde o podmínky postupu při aplikaci ust. §23 odst. 7 zákona o daních z příjmů. Ústavní stížnost je tak v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry krajského soudu a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před tímto soudem a v daňovém řízení, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně a zřetelně najevo, že interpretace předpisů obyčejného práva může mít za následek porušení základních práv a svobod toliko tehdy, pokud by tato interpretace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). V dané věci takovouto interpretaci soudu vytknout nelze. Otázka uznatelnosti či neuznatelnosti konkrétních nákladů z hlediska daňového práva, resp. rozdílný výklad v praxi správních soudů, by mohl být důvodem pro zásah Nejvyššího správního soudu, na jehož neexistenci, v rozporu s textem Ústavy České republiky, Ústavní soud opakovaně upozorňoval. Ústavní soud však nehodlá tento soud, resp. jiný článek završující správní soudnictví, nahrazovat, s výjimkou případů zcela mimořádných a hodných zvláštního zřetele. Za takový však případ stěžovatelky nepokládá. Z uvedených důvodů se Ústavnímu soudu jeví tvrzení stěžovatelky o namítaném zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu