ECLI:CZ:US:2001:4.US.113.01
sp. zn. IV. ÚS 113/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J. M., t.č. ve vazbě ve Věznici Olomouc, zastoupeného Mgr. Radomírem Bašnárem, advokátem se sídlem v Brně, Bratislavská 12, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2001, sp.zn. 3 To 26/2001 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 2 T 32/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 20. 2. 2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2001, sp.zn. 3 To 26/2001 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 2 T 32/2000, jimiž byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu a současně nebyl přijat jeho písemný slib podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu. Zamítnutí bylo odůvodněno argumentací, že stěžovateli bylo sděleno obvinění pro závažnou trestnou činnost, pro niž mu hrozí v rámci trestní sazby od 2 do 8 let vysoký trest, nelze pominout jeho předchozí odsouzení, což odůvodňuje obavy, že by mohl uprchnout nebo se skrývat, aby se tak trestnímu stíháni nebo trestu vyhnul a dále, že by mohl v trestné činnosti pokračovat.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 40 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Je toho názoru, že vazební důvody dle §67 odst. 1 písm. a), c) tr. řádu jsou dovozovány toliko a výlučně z výše trestní sazby, aniž je dána jakákoliv další konkrétní skutečnost, týkající se jeho osoby nebo okolností případu, která by v souvislosti s předpokládanou sankcí obavu z útěku nebo pokračování v trestné činnosti odůvodňovala.
Mgr. Zdeněk Lukovský, předseda senátu 3 To, který jedná za Krajský soud v Brně jako účastníka řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že názor na věc a tím i na otázku existence důvodů vazby, vyjádřil soud v napadeném usnesení, jež bylo odůvodněno a lze z něho zjistit závěry, které vedly soud k tomu, že stížnost stěžovatele byla zamítnuta jako nedůvodná. Uvedl, že netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.
Krajské státní zastupitelství v Brně se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo.
Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrh s ní spojený je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
K námitce neexistence konkrétních skutečností týkající se osoby stěžovatele nebo okolností případu, které by v souvislosti s předpokládanou sankcí obavu z útěku nebo pokračování v trestné činnosti odůvodňovaly, Ústavní soud uvádí, že výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 tr. řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci v průběhu trestního řízení posoudit, zda další trvání důvodů vazby, popř. zda vazba vůbec, je opatřením nezbytným pro dosažní účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Kritéria pro toto posouzení je třeba vyvodit vždy z povahy trestní věci a osoby obviněného či obžalovaného, jeho osobních poměrů a rozsahu potřebného dokazování. Ústavní soud je povinen respektovat nezávislost obecných soudů v této věci a byl by oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by interpretace zákonných ustanovení byla natolik extrémní, že by vybočovala z mezí ústavnosti. Taková pochybení však v dané věci zjištěna nebyla. To, že obecné soudy posuzující žádost stěžovatele dospěly po posouzení rozhodných skutečností k závěrům, se kterými se stěžovatel neztotožňuje, nemůže být samo o sobě důvodem k namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatele. Krajský soud v Brně v napadeném usnesení se vypořádal s námitkami stěžovatele a vyložil důvody, pro které nevyhověl žádosti o propuštění na svobodu. Není úkolem Ústavního soudu toto jeho hodnocení konkrétních skutečností přehodnocovat či schvalovat.
Dále je třeba uvést, že ve vazebních věcech dává trestní řád stíhané osobě řadu prostředků, aby tento nesporně závažný zásah do osobní svobody byl v rozumných intervalech kontrolován a tedy i minimalizován, jak to ostatně vyžaduje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Zejména ust. §72 odst. 2 tr. řádu zakládá právo obviněného kdykoliv žádat o propuštění na svobodu. O této žádosti rozhoduje nezávislý soud, a byla-li taková žádost soudem zamítnuta, může ji obviněný, neuvede-li v ní jiné důvody, opakovat po uplynutí čtrnácti dnů od právní moci rozhodnutí. Z tohoto pohledu je Ústavní soud názoru, že ústavní stížnost může být sice podána proti každému jednotlivému pravomocnému rozhodnutí, které soud podle výše uvedených ustanovení učinil, že však na druhé straně je třeba vzít v úvahu, že se jedná o zvláštní situaci, kdy právní prostředky k ochraně práv stěžovatele, tedy k dosažení propuštění z vazby, ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyčerpány de facto nikdy nejsou, když za zásah do osobní svobody je třeba považovat především skutečnost, že trvá její omezení a až zprostředkovaně fakt, že soud žádosti o propuštění nevyhověl.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. 7. 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu