ECLI:CZ:US:2001:4.US.128.01
sp. zn. IV. ÚS 128/01
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J.K., zastoupené JUDr. P.P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. ledna 2001, sp. zn. 6 To 339/2000, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 2. listopadu 2000, sp. zn. 3 T 70/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 28. února 2001 byla Ústavnímu soudu doručena, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto její odvolání do napadeného rozsudku, jímž byla odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, s odkladem na dva roky.
Stěžovatelka tvrdí, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly se všemi důkazními návrhy, které vznesla, přičemž tyto měly mít zásadní význam pro správné posouzení skutkového stavu. Navíc byly důkazy provedené obecnými soudy chybně interpretovány.
V dalších částech ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí konkrétní skutečnosti, v nichž shledává porušení jejího práva, jakožto obžalované, vyslýchat a dát vyslechnout osoby svědčící v její prospěch za stejných podmínek, za jakých byly vyslechnuty osoby svědčící v neprospěch stěžovatelky. Neprovedením těchto důkazů jí měla být odepřena možnost dokázat svou nevinnu.
Z uvedených důvodů má proto stěžovatelka za to, že jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem nalézacím i odvolacím, byla porušena její základní práva zaručená v čl. 90 a 96 odst. 1 Ústavy ČR a v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 37 odst. 7 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i práva zaručená platným právním řádem a čl. 5 a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 lit. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zveřejněné pod č. 209/1992 Sb., (dále jen "Úmluva"), když obecné soudy vybočily z mezí a zásad spravedlivého procesu a nerespektovaly princip "rovnosti zbraní" (viz. nález Ústavního soudu II. ÚS 418/99 a rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci B., M. a J. z roku 1988, série A, č. 146, a ve věci D., z roku 1990, série A, č. 191).
K ústavní stížnosti se na základě výzvy, učiněné dle ustanovení §42 odst. 4 zákona, vyjádřila za účastníka - Krajský soud v Brně, předsedkyně senátu 6 To, která uvedla pouze to, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou.
Na základě výzvy se rovněž vyjádřilo KSZ, prostřednictvím pověřené státní zástupkyně, která se k ústavní stížnosti nevyjádřila, a pouze uvedla, že nedostatky, které jsou napadeným rozhodnutím vytýkány, měly být nejprve řešeny podáním mimořádného opravného prostředku, tedy podnětem ke stížnosti pro porušení zákona.
Ústavní soud si k věci rovněž vyžádal spis Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. 3 T 70/2000, a po prostudování všech podkladů shledal,že ústavní stížnost není důvodná.
Jak je zřejmé z citovaného spisu, některé výtky uvedené v ústavní stížnosti byly učiněny již v prvotní reakci stěžovatelky na podanou obžalobu a zejména v odvolání do rozsudku soudu prvého stupně, které se co do výtek neprovedených důkazů s ústavní stížností shoduje. Je tedy zřejmé, že tvrzená pochybení předložená v ústavní stížnosti posuzoval již odvolací soud, který shledal závěry soudu prvého stupně úplné a bez potřeby jejich doplnění. K tomu Ústavní soud, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva, konstatuje, že závazek soudů odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán jako povinnost odpovědět na každý argument (V.H. ca Nizozemí, 1994).
Pokud je takto věc předložena Ústavnímu soudu, staví jej stěžovatelka do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která ovšem Ústavnímu soudu, jakožto soudu ochrany ústavnosti, nepřísluší. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, pokud v řízení před orgány státní moci nebylo porušeno některé základní právo či svoboda zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. V daném případě Ústavní soud takovou skutečnost neshledal. Neshledal ani stěžovatelkou namítané porušení ústavních procesních principů, zejména pak tzv. práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tak jak stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla. Proto mu nepřísluší znovu hodnotit důkazy provedené obecnými soudy.
K tvrzenému porušení zásad spravedlivého procesu Ústavní soud uvádí, že tyto zásady byly Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženy. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že byla zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v její věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je její, aniž by uvedla další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaných článků Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení hodnotit jen jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů a v důsledku toho odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.
Ústavní soud neshledal, že by v řízeních před obecnými soudy došlo k porušení dalších, stěžovatelkou namítaných základních práv, zejména práva na soudní ochranu práv zákonem stanoveným způsobem při rovnosti všech účastníků řízení (čl. 90 a 96 odst. 1 Ústavy ČR), práva na uplatňování státní moci jen v zákonných mezích (čl. 2 odst. 2 Listiny), práv odepřít výpověď, či práva na právní pomoc v řízení a na rovnost účastníků (čl. 37 Listiny a čl. 6 odst. 3 lit. a) Úmluvy). Za této situace Ústavní soud posoudil předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 31. července 2001
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu