ECLI:CZ:US:2001:4.US.151.2000
sp. zn. IV. ÚS 151/2000
Usnesení
IV.ÚS 151/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti J. F., zastoupeného JUDr. F. V., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, čj. 11 To 117/99-4779, ze dne 17. 1. 2000, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 1 T 39/98-4657, ze dne 11. 6. 1999, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, kterými byl uznán vinným trestným činem podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 4 tr.zákona.
Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že jako soukromý podnikatel, jako společník a jednatel obchodní společnosti A., s.r.o., a jako jediný společník a jednatel obchodní společnosti E., s.r.o., objednával v době od roku 1991 do začátku roku 1994 sám nebo prostřednictvím svých pověřených pracovníků zboží a služby, přičemž věděl, že je ve lhůtách splatnosti neuhradí, a takto ke škodě osob, specifikovaných pod body 1 až 52 výroku rozsudku, obohatil sebe tím, že je uvedl v omyl a způsobil tak na jejich majetku škodu přesahující 14,500.000,- Kč. Za tento trestný čin byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 1 T 39/98-4657, ze dne 11. 6. 1999, odsouzen k trestu odnětí svobody na dobu sedmi let, zároveň s trestem zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu provozování živnosti na dobu pěti let, a zavázán k náhradě škody v rozsudku vyjmenovaným poškozeným. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze, jako soudu odvolacího, sp. zn. 11 To 117/99, ze dne 17. 1. 2000, pak byl stěžovatel po zrušení odvoláním napadeného rozsudku ve výroku o trestu odnětí svobody odsouzen při nezměněném výroku o vině k trestu odnětí svobody na šest let.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, když v jeho případě nebylo postupováno stanoveným postupem, tj. v souladu s ustanoveními trestního řádu, zejména ustanoveními §2 odst. 5 a 6. Jedná se jednak o zásadu, že orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci. Dále pak jde o zásadu volného hodnocení důkazů, kdy se obecné soudy řádně nevypořádaly se všemi důkazy. Napadené rozsudky jsou tak podle stěžovatelova názoru s těmito dvěma zásadami v příkrém rozporu a vybočují tak z ústavně stanoveného postupu v rámci práva na spravedlivý proces.
Na podporu svých tvrzení stěžovatel poukazuje na názor trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR, publikovaný v Soudní judikatuře, č. 5/1999, s. 103, který se týká problematiky vlivu budoucích událostí na trestnost osob uzavírajících obchodní závazky, a dovozuje, že k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu rozhodně nepostačí, aby pachatel jednal s vědomím, že jím slibované plnění je závislé na budoucích událostech, takže pokud tyto události nenastanou, slíbené plnění nebude moci uskutečnit. S ohledem na výše uvedené argumenty stěžovatel navrhuje zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů s tím, aby Ústavní soud zvážil odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí do vydání rozhodnutí o ústavní stížnosti.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 1 T 39/98, a vyžádal si vyjádření Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření odkazuje na své rozhodnutí ve věci, v němž je stanovisko soudu vyčerpávajícím způsobem vyjádřeno, a soud tedy již nemá, co by k němu doplnil.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření konstatuje, že v průběhu řízení bylo provedeno poměrně rozsáhlé dokazování, jak je zřejmé ze soudního spisu, a provedené důkazy umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a který byl nezbytný pro to, aby ve věci mohlo být rozhodnuto. Důkazy byly prováděny zákonným způsobem a v rozsahu, který je v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr.ř. Stěžovatel v průběhu důkazního řízení v podstatě nepopíral objektivní stránku skutku, jímž byl posléze uznán vinným. Popíral však, že by toto jeho jednání bylo vedeno podvodným úmyslem, tvrdil tedy nedostatek stránky subjektivní. Rovněž hodnocení provedených důkazů bylo prováděno v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr.ř. a toto hodnocení je popsáno v odůvodnění rozsudku daného soudu.
Krajský soud v průběhu řízení respektoval všechna práva stěžovatele, včetně jeho práva na obhajobu. K subjektivní stránce trestného činu krajský soud odkazuje na odůvodnění rozsudku (č.l. 4708-4711). Závěry o formě zavinění byly činěny soudem z hodnocení prokazovaných skutečností, které byly dány v době, kdy se stěžovatel jednání, pro které byl pravomocně odsouzen, dopouštěl, a které mu v té době byly známy. V době, kdy objednával a odebíral zboží, byl seznámen s tím, že je ve stavu vysoké zadluženosti, že nemá potřebné finanční prostředky na úhradu odebíraného zboží, a že v termínu splatnosti faktury dodavatelům zboží neuhradí. Soud tedy vycházel z těchto prokazovaných skutečností, které i stěžovateli byly v době jeho jednání známy. Naopak byl to stěžovatel, který v průběhu řízení před soudem se v rámci své obhajoby dovolával splnění svých závazků v závislosti na tom, zda nastanou nějaké události v budoucnu. Stěžovatel se obhajoval tím, že dluhy chtěl uhradit z prostředků, které by mohl získat vstupem cizího kapitálu, zlepšením hospodářských výsledků své firmy, vymožením pohledávek apod. V té době však věděl, že těmito způsoby nemůže v tak krátké době, jako je splatnost faktur, finanční prostředky získat. Krajský soud tedy vycházel z toho, že subjektivní stránku u trestného činu podvodu nelze vyvozovat z událostí, které nastanou až později, neboť podvodný úmysl musí být dán již v době jednání pachatele.
Po zvážení všech stěžovatelových tvrzení Ústavní soud konstatuje, že meritum ústavní stížnosti spočívá v námitkách stěžovatele týkajících se nesprávného hodnocení provedených důkazů obecnými soudy, kdy, podle něj, se soudy s některými důkazy řádně nevypořádaly, a nebyl tak náležitě zjištěn skutkový stav věci, v důsledku čehož obecné soudy dospěly k nesprávným právním závěrům. Stěžovatel tyto své námitky uplatnil již v odvolání podaném proti rozhodnutí soudu I. stupně a jak vyplývá z připojeného soudního spisu, Vrchní soud v Praze se těmito námitkami v odůvodnění zamítavého rozhodnutí o odvolání obsáhle zabýval, ale nepřisvědčil jim. Uvedl v tomto směru, že v řízení před soudem I. stupně byly shromážděny všechny dosažitelné důkazy, kterých bylo zapotřebí, aby byl objasněn skutkový stav věci. Orgány trestního řízení postupovaly podle základních ustanovení trestního řádu, včetně těch, která mají zabezpečit právo obviněného na obhajobu. Podrobně se vrchní soud při této příležitosti zabýval i hodnocením posudku soudního znalce z oboru ekonomiky Ing. J. P. (č.l. 4486-4487). Celkově pak odvolací soud shrnul, že na základě důkazů, provedených v hlavním líčení, krajský soud zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky a argumenty, které uvedl již v podaném odvolání a s nimiž se odvolací soud vypořádal, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud respektuje, že není běžnou další soudní instancí v systému všeobecného soudnictví, a že není ani vrcholem soustavy obecných soudů a ve vztahu k nim soudem nadřízeným (čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR), to vše však za předpokladu, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Stěžovatel spatřuje dotčení jeho základního práva především v nerespektování zásady volného hodnocení důkazů a navazujícím nesprávném zjištění skutkového stavu věci. K takto postavené stěžovatelově námitce Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 a §125 tr.ř. Ústavnímu soudu v tomto smyslu zásadně nepřísluší provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly, ale pouze zkoumat, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení této zásady v tom smyslu, že nebyly respektovány kautely uvedených ustanovení trestního řádu, což v daném případě zjištěno nebylo. Obecné soudy při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Nebylo rovněž zjištěno porušení stěžovatelova práva na obhajobu.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatel zpochybňuje i závěry soudů, týkající se naplnění subjektivní stránky trestného činu. Má za to, že k jejímu naplnění nepostačí, aby pachatel jednal s vědomím, že jím slibované plnění je závislé na budoucích událostech, a pokud tyto nenastanou, slíbené plnění nebude moci uskutečnit buď vůbec nebo ve stanovené lhůtě. Touto, pro daný případ zásadní, otázkou se oba obecné soudy obsáhle zabývaly (č.l. 4710-4711 a 4787-4489) a shledaly, že stěžovatel jednal minimálně v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr.z., když věděl, že smluvní podmínky vůči svým obchodním partnerům nedodrží a nemůže dodržet, neboť nezaplacené a splatné faktury z předcházejícího období dosahovaly již několika milionů korun a stěžovatel nadále objednával zboží a služby s velmi krátkými termíny splatnosti (14-15 dnů). Stěžovatel tak uváděl dodavatele v omyl tím, že přistoupením na jejich dodavatelské a platební podmínky je utvrzoval v tom, že cena zboží a služeb bude zaplacena v dohodnuté výši a termínu, musel vědět, že těmto závazkům nemůže dostát. Tento právní závěr učiněný obecnými soudy na základě zhodnocení provedeného dokazování je výsledkem, který je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočuje z rámce daného tehdejší zákonnou úpravou a nepřekračuje meze ústavnosti z pohledu namítaného porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud, s ohledem na výše uvedenou argumentaci, neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 4. května 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu