ECLI:CZ:US:2001:4.US.154.2000
sp. zn. IV. ÚS 154/2000
Usnesení
IV.ÚS 154/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti MUDr. R. Z., zastoupeného JUDr. H. K., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 25 Cdo 191/99, ze dne 15. 12. 1999, rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 38 Co 487/96, ze dne 23. 7. 1998 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně, čj. 7 C 1527/94-36, ze dne 11. 10. 1995, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, a Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 9 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v roce 1994 provozoval v Hodoníně na základě registrace nestátní zdravotnické zařízení histologickou a cytologickou laboratoř. V období od 1. 8. 1994 do 31. 8. 1994 tak na základě daného oprávnění poskytl zdravotní péči mimo jiné také pojištěncům Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR (dále jen VZP) a za tuto péči vystavil této zdravotní pojišťovně fakturu na částku 69.700,- Kč. VZP - okresní pobočka Hodonín však její úhradu neprovedla s tím, že nemá se stěžovatelem uzavřenou smlouvu. Stěžovatel se proto zaplacení zmíněné částky domáhal žalobou u Okresního soudu v Hodoníně, který však žalobu rozsudkem, čj. 7 C 1527/94-36, ze dne 11. 10. 1995, zamítl s odůvodněním, že vzhledem k tomu, že úkony, které stěžovatel prováděl, byly na základě požadavků jiných zdravotnických zařízení, vznikl právní vztah mezi ním a smluvními zařízeními, která je požádala o provedení příslušných vyšetření, a proto měl stěžovatel práce vyúčtovat tomuto zařízení. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, svým rozhodnutí o odvolání, sp. zn. 38 Co 487/96, ze dne 23. 7. 1998, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a zároveň zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání. Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí, sp. zn. 25 Cdo 191/99, ze dne 15. 12. 1999, dovolání podané stěžovatelem připustil, ale samotné dovolání zamítl z důvodů, které stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje, v podstatě se závěrem, že jestliže ustanovení §10 odst. 1 písm. b) zákona o všeobecném zdravotním pojištění č. 550/91 Sb. výslovně omezuje právo výběru lékaře pouze na okruh lékařů či jiných odborných pracovníků ve zdravotnictví a zdravotnických zařízeních, kteří jsou ve smluvním vztahu k příslušné zdravotní pojišťovně, je třeba dovodit, že právo pacienta na volbu lékaře nezakládá zdravotnickému zařízení nárok na úhradu provedených zdravotnických výkonů vůči zdravotní pojišťovně mimo zákonem vyžadovaný smluvní vztah mezi ním a pojišťovnou, nejde-li o léčebnou péči z naléhavých důvodů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy upřely jeho právu ochranu a porušily tak jeho základní právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Toto své tvrzení v podstatě odůvodňuje tím, že čl. 31 Listiny stanoví právo každého na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. Tímto zákonem pak byl v daném období zejména zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů. V §11 odst. 2 zákona o péči o zdraví lidu je taxativně stanoveno, ve kterých případech je poskytována zdravotní péče s částečnou nebo úplnou finanční úhradou, stěžovatelem poskytnutou zdravotní péči však nelze podřadit pod žádný důvod zde uvedený, a to ani podle ustanovení vyhlášky č. 267/1992 Sb., vydané na základě zmocnění uvedeného v §11 odst. 4 citovaného zákona. Z výše zmíněných zákonných ustanovení tedy stěžovatel dovozuje, že osoby, které jsou účastny veřejného zdravotního pojištění, jsou povinny hradit zdravotní péči pouze z důvodů uvedených v těchto zákonných ustanoveních. Protože však péče, kterou stěžovatel pojištěncům poskytoval, nepodléhá těmto ustanovením, mají tito pojištěnci právo na to, aby tato úhrada byla poskytnuta ze všeobecného zdravotního pojištění, a to bez ohledu na skutečnost, že tuto péči vyžádali od zdravotnického zařízení, které není ve smluvním vztahu s příslušnou zdravotní pojišťovnou.Podle ustanovení §10 odst. 1 písm. b) zákona o všeobecném zdravotním pojištění pak má pojištěnec právo na výběr lékaře či jiného odborného pracovníka ve zdravotnictví a zdravotnického zařízení s výjimkou závodní zdravotní služby, kteří jsou ve smluvním vztahu k příslušné zdravotní pojišťovně, přičemž podle odst. 4 tohoto ustanovení není zmíněným právem pojištěnce na výběr lékaře a zdravotnického zařízení dotčeno oprávnění lékaře odmítnout převzetí pojištěnce do péče, pokud by tím bylo překročeno jeho únosné pracovní zatížení či z jiných závažných příčin, s výjimkou případů, kdy se jedná o neodkladné ošetření vážnějšího úrazu nebo onemocnění. Stěžovatel proto dochází k závěru, že platná právní úprava neukládá pojištěnci povinnost vyhledat smluvní zdravotnické zařízení, a proto ani není možno z tohoto důvodu odmítat hrazení péče poskytnuté pojištěnci nesmluvním zdravotnickým zařízením ze zdravotního pojištění. Poukazuje na skutečnost, že §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 550/1991 Sb. zajišťuje každému pojištěnci úhradu nákladů spojených se zdravotní péčí, zatímco písm. e) citovaného ustanovení se týká pouze péče léčebné. Zdůrazňuje, že v žádném případě neposkytuje léčebnou péči, nýbrž péči diagnostickou, která je součástí zdravotní péče. Z toho důvodu také v jeho případě nemůže jít o zvláštní úpravu stanovenou §10 odst. 1 písm. e) citovaného zákona, týkající se naléhavých případů poskytnutí léčebné péče. Dále zdůrazňuje, že on sám není v přímém kontaktu s pacientem a diagnostickou činnost provádí na základě dožádání odborných nebo praktických lékařů, takže nemůže posuzovat, zda jde či nejde o naléhavý případ. Proto se také domnívá, že diagnostická péče není zvláštním případem, který upravuje §10 odst. 1 písm. e) citovaného zákona, ale vztahuje se na něj pouze ustanovení písm. d). Výklad, který zaujaly obecné soudy, pak podle stěžovatele vede k závěru, že péči, kterou byl povinen pojištěncům poskytnout, by mu pojištěnci nebyli povinni uhradit, neboť nejde o druh péče, který podléhá přímé úhradě ze strany pacientů na základě platných právních předpisů, a pokud by poskytnutá péče nepodléhala ani úhradě ze všeobecného zdravotního pojištění, znamenalo by to, že je stěžovatel zákonnými předpisy nucen poskytovat služby bez nároku na odměnu za jejich poskytování, což je v příkrém rozporu s čl. 9 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám. Navrhuje proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Hodoníně, sp. zn. 7C 1527/94, a vyžádal si vyjádření Nejvyššího soudu ČR.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Nejvyšší soud ČR uvádí, že podle jeho názoru nebyla jeho rozhodnutím, kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatele podané z důvodu nesprávného právního posouzení věci, porušena ústavní práva stěžovatele. Nejvyšší soud ČR nedospěl k závěru, že zákony, jež mají být v daném případě aplikovány, jsou v rozporu s Listinou, a tedy že zde jsou důvody pro postup podle ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR. Stěžovatel pak v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky, které vznesl již v dovolání, a s nimiž se Nejvyšší soud ČR vypořádal. K právní argumentaci pak Nejvyšší soud ČR poukazuje na to, že v řízení nebyly řešeny nároky ze vztahu mezi pojištěncem a zdravotní pojišťovnou, nýbrž nárok provozovatele zdravotnického zařízení vůči zdravotní pojišťovně na úhradu provedených zdravotnických výkonů za situace, kdy mezi účastníky není smluvní vztah (§13 zákona č. 550/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k podrobnému odůvodnění rozhodnutí napadeného ústavní stížností odkazuje pak Nejvyšší soud ČR na odůvodnění svého rozsudku a navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti Ústavním soudem.
K ústavní stížnosti se vyjádřila rovněž VZP, jako vedlejší účastník. Ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou, neboť stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu. Stěžovateli bylo umožněno domáhat se stanoveným postupem práva u nezávislých a nestranných soudů a řízení před obecnými soudy proběhlo podle příslušných procesních právních norem, stěžovatel ostatně ani žádné porušení těchto norem v ústavní stížnosti nenamítá. Pokud pak všechny tři obecné soudy zastávají ve svých rozhodnutích stejný právní názor, který je ústavně konformní, neznamená to, že bylo stěžovateli odňato právo na soudní ochranu, pokud je jeho subjektivní názor na jeho spor odlišný. To že právní názor obecných soudů, které ve věci rozhodovaly, je ústavně konformní, vyplývá i z toho, že hned prvoinstanční soud uvedl, jakým způsobem a komu má stěžovatel provedené úkony vyúčtovat. Nedošlo ani k porušení čl. 31 Listiny a nelze ani tvrdit porušení čl. 9 Listiny, neboť stěžovatel má nepochybně právo na úhradu provedených úkonů, toto právo mu však přísluší vůči jinému subjektu, než po kterém je dosud vymáháno. Z těchto důvodů považuje vedlejší účastník návrh stěžovatele za zjevně neopodstatněný a navrhuje, aby ho jako takový Ústavní soud odmítl.
Ústavní stížnost je neopodstatněná.
Stěžovatel se svou ústavní stížností v podstatě snaží dosáhnout stavu, aby VZP byla povinna hradit náklady zdravotní péče plně nebo částečně hrazené zdravotním pojištěním poskytnuté pojištěncům zdravotnickými zařízeními bez ohledu na vyžadovaný smluvní vztah mezi zdravotní pojišťovnou a zdravotnickým zařízením. Právní argumentaci na podporu tohoto svého právního názoru stěžovatel v podstatě uvedl již ve svém dovolání ze dne 14. 10. 1998 (č.l. 70-76) a opakuje ji i v podané ústavní stížnosti. Ústavní soud v této souvislosti shledává, že se Nejvyšší soud ČR námitkami uvedenými ve stěžovatelem podaném dovolání podrobně zabýval, přičemž se ve svém rozhodnutí s právním závěrem odvolacího soudu plně ztotožnil. Obdobnou problematikou se ve svých dřívějších rozhodnutích zabýval rovněž Ústavní soud, kdy lze odkázat zejména na jeho rozhodnutí uvedené pod sp. zn. Pl.ÚS 23/98.
Stěžovatel dotčení svých ústavně zaručených základních práv spatřuje v neposkytnutí práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a ve faktickém nucení poskytovat služby bez nároku na odměnu (čl. 9 Listiny).
Podle čl. 31 Listiny má každý právo na ochranu zdraví a občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. Těchto práv je pak ve smyslu čl. 41 odst. 1 Listiny možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které příslušná ustanovení provádějí. Při posuzování ústavní stížnosti je tak třeba vycházet nejen z ustanovení Listiny, ale je třeba respektovat, že právo na zdravotní péči je možno uplatňovat jen za podmínek, které stanoví zákon.
Zákonné podmínky, za nichž byla podle čl. 31 Listiny v posuzovaném případě poskytována na základě veřejného pojištění bezplatná zdravotní péče, stanovil zejména zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů (s účinností od 1. 4. 1997 byl později nahrazen zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění). Příslušná ustanovení těchto zákonů pak, tak jak podrobně rekapituluje v odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud ČR, upravují zejména otázky způsobu poskytování zdravotní péče, práva pojištěnce, úkoly zdravotních pojišťoven a další. Ústavní soud, odkazující pokud jde o konkrétní obsah příslušných ustanovení na zmíněné odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, v tomto směru k posuzovanému případu shrnuje, že ústavně zakotvené právo na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného pojištění lze realizovat a jeho se domáhat za podmínek a v mezích, které stanoví zákony provádějící příslušná ustanovení Listiny. Systém poskytování zdravotní péče vytvořený těmito zákony tak nutně limituje rozsah bezplatné zdravotní péče a vyžaduje splnění určitých podmínek, za nichž je pak na základě těchto provádějících zákonů zdravotní péče poskytována. K těmto podmínkám patří především registrace občana u určité zdravotní pojišťovny a smluvní vztah mezi zdravotní pojišťovnou a zdravotnickým zařízením. Právo pojištěnce na výběr lékaře či jiného odborného pracovníka ve zdravotnictví a zdravotnického zařízení je tak omezeno podle ustanovení §10 odst. 1 písm. b) zákona o všeobecném zdravotním pojištění smluvním vztahem lékaře či jiného odborného pracovníka ve zdravotnictví a zdravotnického zařízení k příslušné zdravotní pojišťovně. Podle ustanovení §13 odst. 1 zmíněného zákona pak příslušná zdravotní pojišťovna hradí náklady péče plně nebo částečně hrazené zdravotním pojištěním poskytnuté pojištěncům zdravotnickými zařízeními na základě smluv uzavřených se zdravotnickými zařízeními. Pokud tedy Nejvyšší soud ČR dovodil, že právo pojištěnce na výběr lékaře nezakládá zdravotnickému zařízení nárok na úhradu provedených zdravotnických výkonů vůči zdravotní pojišťovně mimo zákonem vyžadovaný smluvní vztah, nejde-li o léčebnou péči z naléhavých důvodů, pak Ústavní soud neshledal nic, co by v daném případě naznačovalo ústavně nekonformní interpretaci výše zmíněných zákonných ustanovení, a co by tak svědčilo stěžovatelovu tvrzení o dotčení jeho základního práva na soudní ochranu napadenými rozhodnutími obecných soudů. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani stěžovatelem namítanému rozporu výkladu zaujatého obecnými soudy s čl. 9 Listiny, neboť oba obecné soudy se otázkou stěžovatelem požadované úhrady provedených úkonů zabývaly a zaujaly k ní ve svých rozhodnutích stanovisko, přitom zároveň uvedly, že stěžovatel by úhradu provedených úkonů, mohl požadovat, avšak po jiném subjektu než žalovaném.
Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedenou argumentaci neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 30. července 2001
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu