Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11.07.2001, sp. zn. IV. ÚS 160/99 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-2 ], paralelní citace: N 114/23 SbNU 135 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:4.US.160.99

sp. zn. IV. ÚS 160/99 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti I. K., proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči, čj. 7 C 734/95-28, ze dne 7. 11. 1996 a rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 12 Co 456/96, ze dne 16. 12. 1998, takto: Rozsudek Okresního soudu v Třebíči, čj. 7 C 734/95-28, ze dne 7. 11. 1996 a rozsudek Krajského soudu v Brně, čj. 12 Co 456/96-51, ze dne 16. 12. 1998, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených rozsudků obecných soudů, kterými byl zamítnut její návrh na uložení povinnosti M. F. (žalované) zaplatit jí částku 16.720,- Kč s příslušenstvím jakožto náhradu z titulu odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že oba obecné soudy provedly nesprávné právní posouzení předložených důkazů, čímž došlo i k nesprávnému právnímu posouzení věci v její neprospěch. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěním soudu I. stupně, že mezi stěžovatelkou a žalovanou nebyla platně uzavřena dohoda o hmotné odpovědnosti, neboť se stěžovatelka v této dohodě na straně zaměstnavatelského subjektu označila názvem firma KARST, zastoupená paní I. K., když její správný název zní I. K. Stěžovatelka tak podle napadeného rozhodnutí nemá nárok na náhradu škody z titulu odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách. S touto argumentací odvolacího soudu uvedenou v odůvodnění rozhodnutí o odvolání stěžovatelka nesouhlasí, neboť odvolací soud dovozuje neplatnost dohody o hmotné odpovědnosti toliko v souvislosti s ustanovením §242 odst. 2 zákoníku práce, tedy posuzuje pouze to, zda byl předmětný právní úkon učiněný písemnou formou, a nikoliv již samotná ujednání účastnic dohody, jejichž obsahem by mohla být dohoda o hmotné odpovědnosti. Tento výklad je podle stěžovatelky v rozporu s ustanoveními §240 a §244 zákoníku práce, podle nichž je třeba právní úkon vykládat v souladu se skutečnou vůlí jednajících účastníků a v souladu s povahou jednání, o které šlo. Tato pravidla výkladu vedou k závěru o uzavření dohody o hmotné odpovědnosti v písemné formě. Navíc žalovaná ve svém písemném odporu proti platebnímu rozkazu výslovně uvedla, že je pravdou, že byla u stěžovatelky zaměstnána jako pracovnice s hmotnou odpovědností na stánku. I z dalších důkazů stěžovatelka u odvolacího soudu dovozuje, že druhá strana nepochybně věděla o tom, kdo je jejím zaměstnavatelem. Zpochybnění provedl až právní zástupce žalované ve vyjádření k odvolání stěžovatelky, a to zcela účelově. Stěžovatelka považuje napadená soudní rozhodnutí za popření ustanovení §1 a §2 o.s.ř. vyjadřujících smysl soudního řízení, jenž spočívá v zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků řízení. Navrhuje proto zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. 7 C 734/95, a vyžádal si vyjádření Krajského soudu v Brně, které však nebylo Ústavnímu soudu doručeno. Z obsahu připojeného soudního spisu Ústavní soud zjišťuje, že stěžovatelka podala dne 20. 7. 1995 Okresnímu soudu v Třebíči návrh na vydání platebního rozkazu, kterým se domáhala, aby bylo žalované uloženo zaplatit jí částku 16.720,- Kč s příslušenstvím jako náhradu škody z titulu odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, když na stánku firmy patřící stěžovatelce, kde byla žalovaná v době od 20. 6. 1994 do 21. 7. 1994 zaměstnána jako pracovnice s hmotnou odpovědností, bylo zjištěno manko v této výši. Proti vydanému platebnímu rozkazu podala žalovaná včas odpor. V odůvodnění odporu uvedla, že byla u stěžovatelky zaměstnána jako pracovnice s hmotnou odpovědností, namítala však, že na stánku v období, kdy tam pracovala, nebyla provedena žádná inventura, popírala uznání "manka" z její strany a tvrdila, že škoda v takové výši nemohla vzniknout. Po provedeném dokazování Okresní soud v Třebíči rozsudkem, čj. 7 C 734/95-28, ze dne 7. 11. 1996, aniž se zabýval výší navrhovatelkou tvrzené škody, návrh v plném rozsahu zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalovaná nemůže za případný schodek odpovídat podle ustanovení §176 zákoníku práce, neboť neexistuje platná dohoda o hmotné odpovědnosti, když v daném případě pracovní smlouvu, jejíž součástí je i dohoda o hmotné odpovědnosti, uzavřela jako zaměstnavatel "firma KARST, zastoupená paní I. K., se sídlem Třebíč,", tedy vlastně neexistující subjekt. Předmětná pracovní smlouva tak podle názoru prvoinstančního soudu nebyla uzavřena písemně, což u samotné pracovní smlouvy nezpůsobuje její neplatnost, ale u dohody o hmotné odpovědnosti, jež tvoří její součást, je sankcionováno neplatností. Rozhodnutí soudu I. stupně napadla stěžovatelka odvoláním. Krajský soud v Brně při rozhodování o odvolání dospěl k závěru, že prvoinstanční soud provedl ve věci dostatečná zjištění a vyvodil z nich i odpovídající právní závěry, a proto jeho výrok o věci samé rozsudkem, sp. zn. 12 Co 456/96, ze dne 16. 12. 1998, potvrdil. Ústavní soud po zvážení všech tvrzení stěžovatelky a obsahu připojeného soudního spisu především konstatuje, že se obecné soudy při posuzování předmětné věci zaměřily zejména na otázku označení zaměstnavatelského subjektu v pracovní smlouvě uzavřené dne 15. 5. 1994 mezi stěžovatelkou a žalovanou, jejíž součástí je i dohoda o hmotné odpovědnosti (č.l. 10). Jako zaměstnavatel, resp. organizace podle terminologie používané tehdy platným zněním zákoníku práce, je v pracovní smlouvě označena "Firma KARST, se sídlem Třebíč, zastoupená paní I. K." Šlo o označení, které stěžovatelka používala v návaznosti na rozhodnutí o registraci vydané živnostenským referátem Okresního úřadu v Třebíči dne 28. 3. 1991 pod čj. 107.1/1547/91. V později vystaveném živnostenském listu ze dne 24. 9. 1992 vydaném Městským úřadem v Třebíči, čj. TR/92/1533, bylo však jako obchodní jméno stěžovatelky uvedeno I. K. (č.l. 3). Stěžovatelka ale i po vydání nového živnostenského listu nadále používala v rámci svých podnikatelských aktivit označení Firma KARST, které uvedla i na pracovní smlouvě uzavřené s žalovanou, jejíž součástí byla i předmětná dohoda o hmotné odpovědnosti. Živnostenským listem ze dne 24. 9. 1992 provedená změna obchodního jména stěžovatelky odpovídá §9 odst. 1 obchodního zákoníku, který zároveň v §8 stanoví, že obchodním jménem se rozumí název, pod kterým podnikatel činí právní úkony při své podnikatelské činnosti. Stěžovatelka tedy měla právní úkony při své podnikatelské činnosti činit pod obchodním jménem, jehož podobu určuje zmíněné ustanovení §9 odst. 1 obchodního zákoníku a v souladu s ním uvádí živnostenský list ze dne 24. 9. 1992. Pokud však jde o právní úkony činěné v pracovněprávních vztazích, pak zákoník práce ve svých ustanoveních výslovně nepředepisuje povinnost podnikatelů činit tyto úkony jejich obchodním jménem a nestanovuje ani možnost subsidiárního použití obchodního či občanského zákoníku pro oblast pracovněprávních vztahů. K této skutečnosti nelze při posuzování dané věci nepřihlédnout. Zákoník práce vyžaduje u smluv o hmotné odpovědnosti písemnou formu (ustanovení §176 odst. 2 zákoníku práce). Nedodržení této zákonem předepsané formy právního úkonu má za následek jeho neplatnost (ustanovení §242 odst. 2 zákoníku práce). Jde přitom o neplatnost absolutní, což znamená, že k ní musí soud přihlížet, aniž se jí dotčený subjekt dovolal. Z požadavku písemné formy plyne, že z listiny musí být mimo jiné patrno, kdo projev vůle učinil. Pro posouzení dané věci se právě tato otázka ukazuje jako otázka rozhodující. Stěžovatelka v uzavřené pracovní smlouvě, jejíž součástí byla i dohoda o hmotné odpovědnosti, vyznačila sebe jako zaměstnavatelský subjekt označením "Firma KARST, zastoupená I. K.", tedy uvedla zde své dřívější obchodní jméno, a smlouvu opatřila svým vlastnoručním podpisem. Ze souvislostí známých účastníkům při uzavírání předmětné smlouvy nevznikly pochybnosti o tom, kdo je zaměstnavatelským subjektem a ani žalovaná strana v průběhu soudního řízení takovou pochybnost nevznesla. V odůvodnění odporu proti platebnímu rozkazu pak žalovaná výslovně uvedla, že je pravdou, že byla u stěžovatelky zaměstnána jako pracovnice s hmotnou odpovědností (č.l. 7). Ve vyjádření k odvolání stěžovatelky se žalovaná pouze připojila k názoru prvoinstančního soudu o nesprávném označení zaměstnavatelského subjektu. V této souvislosti je třeba připomenout ustanovení §240 zákoníku práce, které stanoví, že projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití. Za situace, kdy pracovněprávní předpisy nepředepisují povinnost označit zaměstnavatelský subjekt jeho obchodním jménem, a kdy bylo nepochybné, kdo je účastníkem právního úkonu, nebyla podle názoru Ústavního soudu dotčena písemnost předmětné dohody o hmotné odpovědnosti. Ústavní soud se proto v posuzované věci nemohl ztotožnit s názorem obecných soudů, které v nepřesném označení zaměstnavatelského subjektu shledaly nesplnění požadavku písemné formy. Uvedený postup obecných soudů by vyjadřoval přepjatý formalismus, jehož důsledkem by byla zjevná nespravedlnost a došlo tak k dotčení smyslu občanského soudního řízení, tak jak je vymezen v ustanovení §1 o.s.ř., a v podstatě i práva na soudní ochranu. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a stížností napadená rozhodnutí pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny zrušil podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 12. července 2001