ECLI:CZ:US:2001:4.US.163.01
sp. zn. IV. ÚS 163/01
Usnesení
IV. ÚS 163/01
Ústavní soud rozhodl dne 8. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti J.H., zastoupeného JUDr. P.P., proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 11. 2000, čj. 30 Cdo 1732/2000 - 177, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 2. 2000, čj. 1 Co 153/99 - 158, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 1998, čj. 31 C 2/97 - 97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v květnu 1996 obdržel informaci, že v čísle 17 periodika, nazvaného Z, byl publikován článek P.C. "Případ H.". Toto periodikum bylo dle jeho slov doručováno tisícům subjektů a později bylo doručeno i jemu samotnému. Tento článek je přílohou spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 31 C 2/97, a stěžovatel ho rovněž v plném rozsahu uvádí v ústavní stížnosti.
Stěžovatel považuje výše zmíněný článek za útok na svou osobnost, lidskou důstojnost, osobní čest a dobrou pověst. Základ článku, kterým autor útočí na jeho práva, pak považuje za lživý a smyšlený. Stěžovatel proto podal proti autorovi článku P.C. (dále jen "vedlejší účastník") žalobu, v níž se domáhal morálního zadostiučinění a náhrady nemajetkové újmy ve výši 5.000.000,-- Kč. O této žalobě rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 22. 9. 1998 tak, že v bodu I. výroku uložil vedlejšímu účastníkovi zaslat dopis tam specifikovaného znění vyjmenovaným adresátům, v bodu II. zamítl návrh stěžovatele, aby dopis obsahoval text "... a o tom, že akce pana H. připraví naše autory v tomto roce jen na úseku veřejného provozování pravděpodobně o miliony korun..." a "... neboť takováto spojitost neexistuje a neexistovala ani v minulosti,...", v bodu III. výroku zamítl návrh, aby vedlejší účastník zaslal v tomto bodu vyjmenovaným subjektům stěžovatelem navržený text dopisu a v bodu IV. zamítl návrh na náhradu nemajetkové újmy.
O následném odvolání, obou stran rozhodl Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 29. 2. 2000, kterým bod I. rozsudku Městského soudu změnil tak, že zamítl návrh stěžovatele, aby znění dopisu obsahovalo text: "o tom, že pan H. je nadále přesvědčen, že mu za loňský rok, kdy ještě mohl být teletextovým monopolistou, náleží desetkrát víc, o tom, že pan H. přestoupil pravidla závazná pro členy O.", "a smýšlená", "Lituji uvádění jména hudebního skladatele pana J.H. ve spojení s takovými pojmy - výrazy jako je organizovaný zločin, distributoři pirátských nahrávek, kampaň pana H. a česká podvodnická hlavička.", a aby dopis, kromě stěžovateli a O., zaslal dalším subjektům uvedeným ve výroku I. rozsudku. Zbývající části výroku rozhodnutí odvolací soud potvrdil a zamítl návrh stěžovatele na připuštění dovolání.
Následnému dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR nevyhověl a ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 29. 11. 2000 dovolání směřující proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu zamítl a dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku tohoto rozhodnutí odmítl.
Stěžovatel se dále zmiňuje o případech, kdy se Ústavní soud již věnoval problematice, kdy se svoboda projevu kritické či polemické povahy ocitá mimo meze ústavní ochrany. Konkrétně jde o rozhodnutí II. ÚS 357/96 a III. ÚS 359/96, ve kterých dle stěžovatelova mínění Ústavní soud vymezil hranice mezi právem na svobodu projevu a právem na ochranu lidské důstojnosti, cti a dobré pověsti.
Stěžovatel tvrdí, že nikoli jen jednotlivé dílčí výroky, ale celý předmětný článek, snižoval jeho vážnost a důstojnost takovým způsobem, že pouhá omluva v rozsahu daném pravomocným rozhodnutím se mu jeví jako nedostatečná. Ve věcech ochrany osobnosti a ochrany cti a dobrého jména nemusí být ten, vůči němuž útok směřuje, vždy jmenován, ale postačí, jestliže z okolností lze na jeho identitu usoudit. Skutečnost, že byl stěžovatel vedlejším účastníkem označen za osobu, která vyvolala akci, jenž připraví jeho stěžovatelovy kolegy o miliony korun, považuje stěžovatel za obzvlášť podlý útok směřující na "peněženku" jeho kolegů. Nepřiznáním omluvy za tento útok porušil Městský soud v Praze jeho ústavní právo chráněné v čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel dále poukazuje na to, že Vrchní soud v Praze k odůvodnění výroku, jímž v jeho neprospěch změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, argumentoval tím, že pokud vedlejší účastník v předmětném článku užívá výrazy distributor pirátských nahrávek, organizovaný zločin, česká podvodnická hlavička, nevztahují se tyto výroky k osobě stěžovatele, byť je jeho jméno uvedeno v názvu článku, a je to jediné jméno, které se v článku vyskytuje. K této argumentaci znovu opakuje, že dle jeho názoru postačí, lze-li z vyjevených skutečností na identitu konkrétní osoby usoudit.
Stěžovatel dále kritizuje rozhodnutí vrchního soudu, který nepovažuje výrok vedlejšího účastníka, že "pan H. je přesvědčen, že mu za loňský rok, kdy byl ještě teletextovým monopolistou náleží desetkrát víc", za neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele s tím, že v pořadu N. Z vůbec slovo teletext nepadlo a o teletext vůbec nešlo, neboť teletext s hudbou v té době vůbec neexistoval. Argumentaci v odůvodnění tohoto rozhodnutí považuje za účelovou a postrádající oporu v provedeném dokazování.
Dle stěžovatelova tvrzení byl útok vedlejšího účastníka směřován nejen na jeho lidskou důstojnost, ale i na jeho právo domáhat se ochrany svých nároků u nezávislého soudu, když jako argument před soudem používal skutečnost, že stěžovatel vede proti O. několik soudních sporů.
Na závěr stěžovatel uvádí, že rozhodnutí soudů prvého i druhého stupně považuje za nepřezkoumatelné, neboť tyto soudy řádně nevyložily, jaké skutečnosti mají za prokázané a které nikoli, a o jaká tvrzení opřely svá skutková zjištění.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
Z obsahu spisu sp.zn. 31 C 2/97 Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 22. 9. 1998, čj. 31 C 2/97 - 97, stěžovatelovu návrhu částečně vyhověl, když rozhodl tak, jak bylo uvedeno výše. Vrchní soud v Praze po následném odvolání obou stran ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 29. 2. 2000, čj. 1 Co 153/99 - 158, částečně vyhověl odvolání vedlejšího účastníka, když rozhodl tak, jak bylo výše rovněž uvedeno.
Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 29. 11. 2000, čj. 30 Cdo 1732/2000 - 177, v části odmítl s odůvodněním, že dovolání směřující proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, aniž by odvolací soud přípustnost dovolání vyslovil, že rozhodnutí nebylo poznamenáno ani žádnou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 občanského soudního řádu a že se v této věci nejedná o otázku zásadního právního významu. V další části svého rozhodnutí Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele zamítl s odůvodněním, že dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c) a d) občanského soudního řádu, které stěžovatel namítal, nebyly dány, neboť odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu plně odpovídá požadavkům ustanovení §157 odst. 2 občanského soudního řádu, skutková zjištění měla v daném případě oporu v provedeném dokazování a napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na správném právním posouzení věci. Nejvyšší soud ČR rovněž konstatoval, že postup odvolacího soudu se nedostal do rozporu s principy zakotvenými v čl. 37 odst. 2 a v §1 občanského soudního řádu.
Ústavní soud již dříve judikoval, že základní právo na svobodu projevu a na informace dle čl. 17 odst. 1 Listiny je zásadně rovno základnímu právu upravenému v čl. 10 Listiny, tedy právu na ochranu důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména a rovněž na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života (viz. II. ÚS 357/96). Při vzájemném střetu těchto dvou základních práv, stojících na stejné úrovni, je především věcí obecných soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu zvážily, zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým (viz. IV. ÚS 154/97). V konkrétním případě je tedy proto vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde mezi nimi existovala příčinná souvislost.
Ústavně zaručené právo vyjadřovat své názory (čl. 17 odst. 2 Listiny) bez ohledu na případně možné omezení zákonem (čl. 17 odst. 4 Listiny) je obsahově omezeno právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty; nejen tato obsahová omezení mohou právo vyjadřovat názory zbavit jeho ústavní ochrany, neboť i forma, jíž se názory navenek vyjadřují, je úzce spjata s ústavně zaručeným právem, k němuž se upíná. Vybočí-li publikovaný názor z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze ústavní ochrany. (viz. III. ÚS 359/96)
V rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 156/99 je konečně vysloven názor, že ne každé zveřejnění nepravdivého údaje musí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv. Takový zásah je dán pouze tehdy, (1.) jestliže existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a (2.) jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze.
Otázku, zda obsah článku vedlejšího účastníka zasáhl do osobnostních práv stěžovatele v míře překračující pravidla slušnosti, a tedy zda překročil onu přípustnou intenzitu v míře, kterou již tolerovat nelze, zodpověděly obecné soudy ve prospěch stěžovatele. Některé výroky v článku vedlejšího účastníka skutečně zasáhly do osobnostních práv stěžovatele, a proto mu obecné soudy uložily, aby se za tyto výroky stěžovateli omluvil a omluvu zaslal rovněž O. Nejde zde tedy o to, zda se vedlejší účastník dopustil neoprávněného zásahu do těchto práv, ale o posouzení míry v jaké se tak stalo a stanovení zadostiučinění přiměřeného tomuto zásahu. Zadostiučinění, které obecné soudy stěžovateli přiznaly, shledaly jako dostatečné, přičemž skutková zjištění a právní závěry obecných soudů je Ústavní soud povinen respektovat, a to s odvoláním na již ustálenou judikaturu, dle které obecně není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy - čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Předpokladem respektování této zásady je však dodržení podmínky, že tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s ústavními principy, které vyplývají zejména z hlavy páté Listiny. Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v ustanovení §132 občanského soudního řádu. Pokud obecné soudy respektují předpoklady dané tímto ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu znovu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to dokonce ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (viz. IV. ÚS 154/97). Není tedy úkolem Ústavního soudu meritorně přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů a posuzovat jednotlivé důkazy a okolnosti, které byly soudem již jednou posouzeny. Ústavní soud by mohl z hlediska právního hodnocení důkazní situace zasáhnout jedině v situaci, kdy by dospěl k názoru, že je dán extrémní nesoulad mezi právními závěry soudu a vykonanými skutkovými zjištěními. Po prostudování podstatných částí spisu však Ústavní soud k tomuto názoru nedospěl.
Ke konkrétním skutečnostem, na které stěžovatel poukazuje je třeba uvést následující. S tvrzením, že nikoli jednotlivé dílčí výroky, ale celý předmětný článek snižoval vážnost a důstojnost stěžovatele, se Ústavní soud nemůže ztotožnit, neboť má stejně jako obecné soudy za to, že předmětným článkem vyslovil vedlejší účastník mimo jiné svůj postoj k právnímu postavení O. a k problémům plynoucím z nové právní úpravy, kterou byl zrušen dosavadní monopol v oblasti hromadné ochrany autorských práv, takže tedy nelze celý obsah tohoto článku považovat za útok proti stěžovateli. Jestliže vedlejší účastník označil stěžovatele za osobu, která vyvolala akci, jenž připraví stěžovatelovy kolegy o miliony korun, vycházel z předpokladu možného vzniku velké skupiny neplatičů kvůli nejasnostem ohledně právního postavení O., jimiž se zabýval pořad N., ze dne 29. 1. 1996, ve kterém stěžovatel vystupoval a který obsahoval některé nepřesné a nepravdivé údaje. Nezanedbatelný vliv na možný pokles příjmů O. mohly mít také následné reakce na tento pořad v ostatních masmédiích.
Ústavní soud naopak dává za pravdu stěžovatelově námitce, že Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí nesprávně uvedl, že pro tvrzení vedlejšího účastníka, že stěžovatel je přesvědčen, že mu za loňský rok, kdy byl ještě teletextovým monopolistou, náleží desetkrát víc, existují podklady v obsahu pořadu N. a v rozhovoru stěžovatele pro LN uveřejněném dne 30. 4. 1996, neboť ani v jednom z těchto dvou zdrojů se uvedená informace v tomto smyslu nenalézá. K tomu je však třeba říci, že výrok o tom, že někdo je o něčem přesvědčen, může sice za určitých okolností zasáhnout do osobnostních práv dotčeného jedince, avšak v případě zmíněného výroku vedlejšího účastníka jde pouze o jeho nepodložený názor, který, byť zveřejněný, nemůže sám o sobě důstojnost, osobní čest ani dobré jméno stěžovatele vážněji poškodit. Rovněž názor vedlejšího účastníka, že stěžovatel byl v konkrétním roce teletextovým monopolistou, nezakládá žádný závažný zásah do osobnostních práv stěžovatele.
Skutečnost, že stěžovatel vede soudní spory s O., a domáhá se tak svých práv u soudu, mu samozřejmě nelze v žádném případě přičítat k tíži. Vedlejší účastník však zmiňoval před soudem tuto skutečnost jen k odůvodnění výroku ve svém článku, že stěžovatel přestoupil pravidla závazná pro členy O. Ze spisového materiálu vyplývá, že jedním z těchto pravidel je jednání v souladu se zájmy svazu, a aniž by Ústavní soud jakkoli hodnotil toto pravidlo samotné, musí konstatovat, že nelze vedlejšímu účastníku vytýkat, když se domnívá, že vedení soudních sporů proti O. je jednáním neslučujícím se s jejími zájmy, a tedy porušením tohoto konkrétního pravidla.
S tvrzením stěžovatele, že rozhodnutí soudů prvého i druhého stupně jsou nepřezkoumatelné, neboť tyto soudy řádně nevyložily, jaké skutečnosti mají za prokázané a které nikoli a o jaká tvrzení opřely svá skutková zjištění, se Ústavní soud nemůže ztotožnit, neboť obě tato rozhodnutí jsou ve všech těchto stěžovatelem zmíněných ohledech řádně odůvodněná.
S rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR se Ústavní soud ztotožňuje a konstatuje, že tento soud především v první části tohoto rozhodnutí správně usoudil, že v tomto případě se nejedná o zásadní právní otázku v obecném smyslu, ale pouze o právní otázku, která je významná právě jen v posuzovaném případě, a nikoli obecně pro rozhodovací činnost obecných soudů v obdobných případech, v důsledku čehož stěžovatelovo dovolání v této části odmítl. V části svého rozhodnutí, ve které bylo stěžovatelovo dovolání zamítnuto, neshledal Nejvyšší soud ČR porušení zákona, s čímž se Ústavní soud rovněž ztotožňuje, a vzhledem k výše uvedenému neshledává v jeho rozhodnutí žádné nedostatky ani z hlediska ústavněprávního.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nebyla ústavně zaručená práva stěžovatele nijak dotčena. Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění zák. č. 77/1998 Sb., odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 8. října 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu