ECLI:CZ:US:2001:4.US.166.01
sp. zn. IV. ÚS 166/01
Usnesení
IV. ÚS 166/01
Ústavní soud rozhodl dne 8. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P.G., zastoupeného JUDr. J.K., proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 1. 11. 2000, čj. 3 T 747/2000 - 139, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 1. 2001, čj. 4 To 833/2000 - 153, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že výše citovaným rozsudkem okresního soudu byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které však výše uvedeným usnesením krajský soud zamítl jako neopodstatněné.
Stěžovatel má za to, že výše uvedenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K odůvodnění své stížnosti stěžovatel uvádí, že soud prvního stupně učinil nesprávná skutková zjištění, že hodnotil provedené důkazy zcela jednostranně, vůbec se nezabýval vzniklými rozpory a pominul judikaturu Nejvyššího soudu ČR, a porušil tedy řadu ustanovení trestního řádu a trestní zákon v ustanovení §234 odst. 1. Odvolací soud porušil dle stěžovatelova názoru zákon tím, že jeho odvolání zamítl.
Stěžovatel považuje názor soudu, že výpovědi poškozeného I. nevykazují vnitřní rozpory a nesrovnalosti, za nesprávný, neboť poškozený vypovídal celkem třikrát a tyto výpovědi jsou objektivně odlišné, přičemž uvádí příklady dvou odlišností. Dále stěžovatel polemizuje s názorem soudu, že výpověď I. je jednoznačně podpořena spolehlivou výpovědí svědků N. a R. Konkrétně uvádí, že svědek N. v jednom případě označil jednání stěžovatele jako loupež, ve druhém jako pouhé "otravování" a v hlavním líčení vypovídal jednoznačně v jeho prospěch. Svědek R. spojil stěžovatelovo jednání s vůlí získat peníze v určité lhůtě, v přípravném řízení pak uvedl, že se stěžovatel s poškozeným I. vzájemně napadli a že stěžovatel požadoval peníze domluvou.
Stěžovatel spatřuje jednostrannost při hodnocení důkazů v tom, že soud pominul výpověď svědkyně K., která při hlavním líčení vypověděla zcela v jeho prospěch. Dále stěžovatel poukazuje na to, že soud považoval výpověď poškozeného I. za pravdivou mimo jiné i proto, že I. podal trestní oznámení. Navíc uvádí, že I. podal toto oznámení v podstatě pro jinou událost, než která se odehrála dne 13. 2. 2000. Následně stěžovatel konstatuje, že nelze vybrat mnohdy až ze čtyř rozličných verzí pro obžalovaného nejméně příznivou a prohlásit ji pak za základ skutkového zjištění. Dále nelze beze zbytku vycházet z výpovědí z přípravného řízení, což neumožňuje zásada bezprostřednosti. Konečně, mezi výpověďmi z přípravného řízení a dnem 13. 2. 2000 uplynula mnohdy delší lhůta, než mezi nimi a hlavním líčením, a je tedy nemožné ke svědkům přistupovat tak, že v den hlavního líčení si věci již nepamatují.
Stěžovatel dále poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, které podmiňuje spáchání trestného činu loupeže bezprostřední časovou návazností mezi užitím či pohrůžkou bezprostředního násilí a jednáním v úmyslu zmocnit se cizí věci. Tvrdí, že v případě jeho jednání taková časová návaznost nenastala, neboť poškození i svědkové hovořili převážně o tom, že stěžovatel požadoval peníze až za určitý čas. V takovém případě by dle citovaného rozhodnutí mělo jít o trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona. K tomu stěžovatel dále uvádí, že jeho jednání nemohlo naplnit ani skutkovou podstatu tohoto trestného činu, protože toto jednání, dle svědeckých výpovědí v hlavním líčení a částečně i v přípravném řízení, nedosáhlo požadované intenzity a že se dopustil pouze přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížností rovněž napadené usnesení krajského soudu neměl stěžovatel v době podávání ústavní stížnosti k dispozici, vytýká mu obecně veškerá pochybení, kterých se, dle jeho názoru, dopustil okresní soud.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
Z obsahu spisu sp.zn. 3 T 747/2000 Okresního soudu v Mostě Ústavní soud zjistil, že jeho rozsudkem ze dne 1. 11. 2000, čj. 3 T 747/2000 - 139, byl stěžovatel shledán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Následnému odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí na Labem nevyhověl a jeho odvolání usnesením se dne 22. 1. 2001, čj. 4 To 833/2000 - 153, zamítl.
Ústavní soud považuje především za nutné zdůraznit skutečnost, že zdůvodnění ústavní stížnosti je naprosto totožné se zdůvodněním stěžovatelova odvolání proti rozhodnutí prvoinstančního soudu. Je s podivem, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčkal doručení rozhodnutí o odvolání nebo alespoň svoji ústavní stížnost po seznámení se s odůvodněním tohoto rozhodnutí nedoplnil. Takové jednání dle názoru Ústavního soudu rozhodně nevyvolává dojem, že by stěžovatel byl skutečně přesvědčen o porušení svých ústavně zaručených práv a svobod, neboť naprosto pomíjí odůvodnění rozsudku soudu druhé instance, ve kterém může na mnohé ze svých námitek najít odpověď a pomíjí rovněž i podstatné rozdíly, které existují mezi odvolacím a Ústavním soudem.
Stěžovatelovy námitky proti ústavní stížností napadeným rozhodnutím lze rozdělit na dvě část i. V první z nich stěžovatel zpochybňuje správnost skutkových zjištění a jejich hodnocení obecným soudem. K tomu je třeba říci, že Ústavní soud obecně není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy - čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Předpokladem respektování této zásady je však dodržení podmínky, že tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s ústavními principy, které vyplývají zejména z hlavy páté Listiny. Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Pokud obecné soudy respektují předpoklady dané tímto ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu znovu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to dokonce ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Není tedy úkolem Ústavního soudu meritorně přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů a posuzovat jednotlivé důkazy a okolnosti, které byly soudem již jednou posouzeny. Ústavní soud by mohl z hlediska právního hodnocení důkazní situace zasáhnout jedině v případě, kdy by dospěl k názoru, že je dán extrémní nesoulad mezi právními závěry soudu a vykonanými skutkovými zjištěními. Po prostudování podstatných částí spisu však Ústavní soud k tomuto názoru nedospěl.
Ke konkrétním skutečnostem, na které stěžovatel poukazuje, je třeba uvést následující. Ústavní soud se naprosto ztotožňuje s názorem obecných soudů, že výpovědi poškozeného I. z přípravného řízení nevykazují žádné zásadní rozpory. Je pravda, že poškozený I. ve dvou ze svých výpovědí uváděl, že stěžovatel požadoval peníze do týdne, avšak to bylo až poté, co ho stěžovatel prošacoval a dal mu ránu pěstí do brady. Naopak určité rozpory se vyskytují ve výpovědích samotného stěžovatele a jsou podrobněji rozvedeny v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Co se týče rozporů ve výpovědích svědků N. a R. v přípravném řízení a v hlavním líčení, ztotožňuje se Ústavní soud s názorem obecných soudů v tom smyslu, že výpovědi u hlavního líčení byly vedeny především snahou stěžovateli nepřitížit. Výpovědi těchto svědků z přípravného řízení okresní soud řádně zhodnotil a vyvodil z nich závěry o skutkovém stavu, se kterými se lze ztotožnit.
Ústavní soud rovněž nesdílí názor stěžovatele, že výpověď svědkyně K. u hlavního líčení vyzněla zcela v jeho prospěch, neboť z této výpovědi vyplývá, že svědkyně věnovala předmětné události jen malou pozornost a ve své výpovědi rozhodně nevyloučila, že stěžovatel se dopustil předmětného činu, pouze uvedla, že inkriminované jednání neviděla. V podstatě tytéž závěry lze vyvodit i z její výpovědi v přípravném řízení.
Tvrzení stěžovatele, že soud považoval výpověď poškozeného I. za pravdivou mimo jiné i proto, že I. podal trestní oznámení, se nezakládá na pravdě. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí pouze uvedl důvody, na základě kterých došel k závěru, že výpovědi poškozeného I. jsou v souladu se skutečným průběhem předmětné události. Tyto důvody jsou opět logické a lze se s nimi ztotožnit.
Další stěžovatelovo tvrzení, že poškozený I. podal trestní oznámení pro jinou událost, než která se odehrála dne 13. 2. 2000, rovněž neodpovídá skutečnosti, byť v tomto oznámení popsal i jiné události. I kdyby tomu tak však nebylo, připomíná Ústavní soud, že obsah trestního oznámení není, a to na rozdíl od obsahu sdělení obvinění, resp. obžaloby, pro orgány činné v trestním řízení pro další průběh řízení rozhodující.
Ústavní soud se plně ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že soud první instance důkazy provedl řádně, hodnotil je jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a jeho skutkovým závěrům nelze nic vytknout. Co se týče stěžovatelem tvrzeného porušení zásady bezprostřednosti v případě hodnocení objektivně odlišných výpovědí svědků N. a R. v přípravném řízení a hlavním líčení, nelze říci, že by okresní soud vycházel pouze z důkazů provedených v přípravném řízení a důkazy provedené v hlavním líčení nebral v úvahu. Výpovědi těchto dvou svědků u hlavního líčení pouze nepovažoval za věrohodné a vycházel z ostatních důkazů, provedených v hlavním líčení a hodnotil je mimo jiné i s přihlédnutím k výsledkům přípravného řízení.
V druhé části své stížnosti stěžovatel zpochybňuje právní kvalifikaci svého činu, přičemž poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ČR. K tomu Ústavní soud uvádí, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatel užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci nikoli v budoucnosti, ale bezprostředně, a vydání věci v budoucnosti požadoval až poté, co zjistil, že poškozený u sebe požadovanou věc, v tomto případě určitý finanční obnos, nemá. Svým jednáním tedy naplnil skutkovou podstatu trestného činu, kterým byl následně uznán vinným. V podrobnostech Ústavní soud opět odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nebyla ústavně zaručená práva stěžovatele nijak dotčena. Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění zák. č. 77/1998 Sb., odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu