ECLI:CZ:US:2001:4.US.180.01
sp. zn. IV. ÚS 180/01
Usnesení
IV. ÚS 180/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti společnosti O., právně zastoupené JUDr. I.H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2000, sp. zn. 38 Ca 492/99-30, spolu s rozhodnutím CŘ ze dne 18. 10. 1999, zn. 14533/99-01, a C.ú. ze dne 8. 6. 1999, čj.10-433/99, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a CŘ, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí soudu, kterým byla zamítnuta žaloba proti uvedenému rozhodnutí FŘ, jíž nebylo vyhověno jeho odvolání proti rozhodnutí F.ú. o zrušení původního rozhodnutí tohoto celního úřadu o propuštění zboží do režimu vývozu.
Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že dne 13. 4. 1999 C.ú. propustil na základě jednotné celní deklarace, předložené stěžovatelem, jako vývozcem a deklarantem, do režimu vývozu zboží - 16 715 kg etanolu s tím, že zboží má být vyvezeno ve lhůtě do 16. 4. 1999. Zboží bylo dne 13. 4. 1999 dopraveno C.ú. (pohraniční úřad), kterým byl na dílu 2/7 celního prohlášení potvrzen výstup zboží do zahraničí. Zboží však nebylo celními orgány SRN vpuštěno na území SRN z důvodu nezajištěného celního dluhu. O této skutečnosti informoval pohraniční úřad celní úřad avízem ze dne 15. 4. 1999. C.ú. téhož dne vydal stěžovateli díl 3/8 vývozního celního prohlášení s potvrzeným přestupem státní hranice (tato část celního rozhodnutí slouží i jako daňový doklad). Pohraniční úřad provedl dne 22. 4. 1999 storno zápisu o výstupu zboží ve své evidenci a zaslal celnímu úřadu doklady zboží provázející včetně celního prohlášení.
Rozhodnutím CŘ ze dne 24. 5. 1999 byl podle §55b odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb. nařízen přezkum rozhodnutí C.ú. ze dne 13. 4. 1999 a následně C.ú. rozhodnutím ze dne 8. 6. 1999, zn. 10-433/99, zrušil platnost původního celního prohlášení dle §112 odst. 2 celního zákona, neboť zboží propuštěné do režimu vývozu nevystoupilo ve lhůtě stanovené celním úřadem do zahraničí. Odvolání stěžovatele CŘ zamítlo. Stěžovatel navrhoval zničení zboží či jeho přenechání státu, to však celní úřad C. neakceptoval a vyzval jej, jako odpovědného deklaranta, k převzetí zboží. Stěžovatel zboží nepřevzal a toto bylo na jeho náklady a riziko uskladněno v celním skladu v L.
Soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že předmětem sporu a jedinou žalobní námitkou stěžovatele bylo posouzení splnění podmínek vývozu podle celního zákona, kdy stěžovatel zastává názor, že k uskutečnění vývozu dojde okamžikem, kdy zboží je orgány ČR propuštěno a kdy opustí území republiky, na rozdíl od názoru žalovaného, dle kterého je vývoz uskutečněn teprve tehdy, když je zboží celními orgány jiného státu vpuštěno na jeho území. Soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že vývoz zboží ve smyslu celního zákona je realizován až vpuštěním českého zboží na území cizího státu. V daném případě k tomu však nedošlo a vzhledem k uplynutí stanovené lhůty nezbylo, než podle ustanovení §112 odst. 2 celního zákona zrušit platnost celního prohlášení. Protože však mezitím došlo, v rozporu se skutečným stavem, k potvrzení výstupu zboží do zahraničí, nezbylo než nastalou situaci řešit postupem podle §55b zákona č. 337/1992 Sb.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že z dosavadních řízení nevyplývá, na základě jakého právního úkonu nebo ustanovení celního zákona vrátil pohraniční úřad zboží do české republiky, když celní řízení řádně proběhlo a celnímu deklarantovi byl vydán díl 3/8 celní deklarace. Městský soud také nepřihlédl k jeho námitce ohledně vady řízení, spočívající v tom, že mu nebylo umožněno opatřit si důkaz o úkonu, který byl podkladem pro vrácení zboží do ČR. Uvádí, že C.ú. jeho žádost odmítl s odůvodněním, že se jedná o interní záznam o postupu celníka, se kterým nemůže být seznámen.
Stěžovatel považuje výklad provedený soudem za extenzivní a jdoucí k tíži deklaranta, který však splnil všechny podmínky stanovené tuzemskými celními předpisy pro vývoz zboží, a to v situaci, kdy k vývozu nedošlo v důsledku neúspěšného německého řízení, uskutečněného již smluvním vlastníkem zboží a nikoliv stěžovatelem.
Stěžovatel je přesvědčen, že na základě uvedených skutečností, tj. neexistence právního titulu pro vrácení zboží do ČR bez vědomí a součinnosti celního deklaranta a jemu neznámého úkonu, který byl podkladem pro prvoinstanční rozhodnutí o zrušení původního celního rozhodnutí, je zřejmé, že byla porušena jeho základní práva.
Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti argumentoval obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí, a pokud jde o námitku stěžovatele, týkající se skutečnosti, že jej celní orgány odmítly seznámit s dokladem o úkonu, který byl podkladem pro vrácení zboží do ČR, uvedl, že stěžovatel tuto námitku uplatnil až u ústního jednání, tedy po lhůtě stanovené v §250b o.s.ř.
CŘ ve vyjádření k ústavní stížnosti rovněž uvedlo obdobnou argumentaci jako ve svém předchozím rozhodnutí, a pokud jde o otázku vystoupení či nevystoupení zboží z tuzemska, poukázalo na úpravu obsaženou v mezinárodní smlouvě mezi Českou republikou a SRN, o ulehčení pohraničního odbavování v železniční, silniční a vodní dopravě (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 157/19996 Sb.), která danou problematiku řeší shodně se stanoviskem správních orgánů i soudu.
GŘ ve stanovisku, vyžádaném Ústavním soudem k dané problematice, uvedlo, že vývoz zboží ve smyslu celního zákona je uskutečněn, pokud české zboží, které bylo celním úřadem propuštěno do režimu vývozu, skutečně vystoupí z celního území (státního území) České republiky přes státní hranice do zahraničí, tj. na státní území jiného státu. Uvedený názor opírá o ustanovení §2 písm. f), §112 a §§214 -216 celního zákona. Dále uvedlo, že v současné době je v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR projednávána novela celního zákona, kde je zpřesněna otázka ztráty statusu českého zboží propuštěného do režimu vývozu v tom smyslu, že vyvážené zboží má ztratit status českého zboží v okamžiku jeho skutečného výstupu do zahraničí (s výjimkou případů, kdy bylo toto zboží propuštěno do režimu tranzitu a celní úřady odeslání a určení se nacházejí v tuzemsku). Návrh počítá i s povinností deklaranta případně vrátit díl vývozního celního prohlášení, který mu byl vydán.
Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Jeho úkolem není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. II ÚS 81/95). Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
V tomto smyslu Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 492/99, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry obecného soudu ohledně jím zastávaného výkladu pojmu "vývoz zboží" ve smyslu celního zákona a nesouhlas stěžovatele s postupem, jakým celní orgány prakticky řešily jeho případ.
Pokud jde o soudem zastávaný výklad příslušných ustanovení celního zákona, Ústavní soud především odkazuje na jeho výše uvedené závěry, vyplývající z jeho dosavadní judikatury, ohledně výkladu běžných zákonů.
V daném případě nelze soudem provedenému výkladu pojmu "vývoz zboží" z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Soud, v souladu s ustanovením §157 o.s.ř., v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, jakými úvahami se řídil, jaké předpisy aplikoval, a to konkrétně §215 celního zákona, dle kterého zboží, které má být vyvezeno do zahraničí, musí být propuštěno do režimu vývozu, §214 celního zákona, dle nějž režim vývozu umožňuje, aby české zboží opustilo tuzemsko, §112 celního zákona stanovící, že zboží propuštěné do režimu vývozu musí vystoupit do zahraničí ve lhůtě celním úřadem stanovené, celní úřad zruší platnost celního prohlášení, nevystoupilo-li zboží v této lhůtě, a §216 celního zákona, dle kterého celní úřad propustí zboží k vývozu s podmínkou, že zboží vystoupí do zahraničí ve stejném stavu a za stejných podmínek, jaké platily v okamžiku přijetí celního prohlášení k vývozu.
Závěry soudu, opírající se o uvedená ustanovení celního zákona, z nichž dovodil, že z gramatického a logického výkladu pojmu "vývoz" vyplývá, že vývozem se rozumí a jeho účelem a smyslem je vyvezení českého zboží do zahraničí, přičemž vyvezení zboží nastává až vstupem zboží na území jiného státu a vzhledem ke skutečnosti, že zboží nebylo zahraničním celním úřadem propuštěno na jeho území, tudíž vyvodil, že k vývozu zboží ve smyslu celního zákon nedošlo, nelze považovat závěry, které by byly v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
Totéž platí ohledně navazujícího závěru soudu, o nutnosti zrušit původní celní rozhodnutí o povolení vývozu zboží, když k jeho vývozu ve stanovené lhůtě nedošlo (§112 celního zákona), a to postupem dle §55b zákona č. 337/1992 Sb., neboť v mezidobí došlo, v rozporu se skutečným stavem, k potvrzení výstupu zboží do zahraničí.
V daném případě bylo nesporné, že pro stěžovatele, jako vývozce a deklaranta, ze zákona vyplývá odpovědnost za vyvezení předmětného zboží ve stanovené lhůtě do zahraničí, nikoliv pouze povinnost zajistit jeho celní odbavení na české straně hraničního přechodu (dle §105 odst. 4 celního zákona se celní deklarant zavazuje ke splnění všech povinností vyplývajících z propuštění zboží do navrženého režimu). Ke skutečnému vývozu zboží, ve smyslu překročení hranice cizího státu na základě rozhodnutí zahraničního celního úřadu o zařazení zboží do příslušného celního režimu, však nedošlo a stěžovatel ani tuto skutečnost netvrdí. Zboží se nadále nacházelo v odbavovacím celním prostoru a stěžovatel byl vyzván k jeho odebrání, tuto možnost však odmítl.
Lze mít sice pochybnosti o korektnosti či vhodnosti postupu zúčastněných celních orgánů, kdy C.ú. vydal stěžovateli díl 3/8 celního prohlášení, ačkoliv mu bylo známo, že zboží vyvezeno nebylo (a to patrně v důsledku toho, že C.ú. případ, v rozporu se skutečným stavem, nejprve posuzoval jako vývoz zboží a vrácení zboží jako jeho dovoz do tuzemska, jak vyplývá z přípisu adresovaného F.ú. ze dne 29. 4. 1999, obsaženém ve spise celního úřadu). Uvedené však nemůže nic změnit na tom, že k vývozu zboží ve smyslu celního zákona nedošlo, a že celní rozhodnutí bylo proto nutno zrušit.
K námitce stěžovatele, týkající se okolnosti, že mu nebylo umožněno nahlédnout do interního dokladu celního úřadu, Ústavní soud uvádí, že jak ověřil, byla tato skutečně uplatněna až po uplynutí zákonné lhůty a navíc, tento interní doklad nemohl vyvrátit skutečnost, že zboží nebylo ve stanovené lhůtě vyvezeno.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu