ECLI:CZ:US:2001:4.US.186.01
sp. zn. IV. ÚS 186/01
Usnesení
IV. ÚS 186/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti ing. Z.B., zastoupeného JUDr. L.K., proti sdělení Ministerstva financí ČR ze dne 26. 1. 2001, čj. 391/11172/2001, za účasti Ministerstva financí ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, dovolává zrušení v záhlaví uvedeného oznámení, kterým byl vyrozuměn o odložení jeho opakované žádosti o prominutí důchodové daně za rok 1990 ve výši 39.100,- Kč , za rok 1991 ve výši 793.600,- Kč a penále ve výši 832.700,- Kč.
V ústavní stížnosti uvádí, že dne 5. 1. 1998 podal u Ministerstva financí ČR opakovanou žádost o prominutí penále z doměrku na důchodové dani za roky 1990 a 1991. Podáním ze dne 14. 12. 1998 žádost doplnil tak, že žádá i o prominutí doměřené důchodové daně. Ministerstvo financí ČR rozhodnutím ze dne 22. 2. 1999, čj. 391/93 371/98, jeho žádosti částečně vyhovělo a prominulo mu penále ve výši 423.647,- Kč. Přípisem ze dne 30. 11. 1999 stěžovatel upozornil, že tímto rozhodnutím bylo rozhodnuto pouze o prominutí penále, nikoliv o prominutí daně. Ministerstvo financí ČR stěžovateli ústavní stížností napadeným oznámením sdělilo, že jeho opakovanou žádost o prominutí důchodové daně a penále s odkazem na ustanovení §55a zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen zákon č. 337/1992 Sb.) odkládá.
Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvádí důvody, pro které došlo na základě daňové kontroly, provedené v roce 1992, dle jeho názoru k nesprávnému vyměření důchodové daně a z této skutečnosti dovozuje nárok na prominutí daně včetně penále. Je přesvědčen, že závěry Ministerstva financí ČR, dle nichž nejsou ve věci dány podmínky pro prominutí důchodové daně z důvodů nesrovnalostí, vyplývajících z uplatňování daňových předpisů a že není třeba odstranit tvrdost vůči stěžovateli, jsou v natolik extrémním rozporu s konkrétními okolnostmi dané věci, že byla porušena jeho základní práva. Přestože na prominutí daně dle ustanovení §55a zákona č. 337/1992 Sb. není nárok, zákon stanoví podmínky, za kterých tak lze učinit, a jedná se tedy o opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci, kterým může být zasaženo základní právo stěžovatele. Ani okolnost, že zákon nestanoví povinnost rozhodnutí o žádosti o prominutí daně a penále odůvodnit, nezbavuje Ministerstvo financí ČR každou věc z hlediska ustanovení §55a zákona č. 337/1992 Sb. pečlivě přezkoumat, přičemž stěžovatel má mít právo znát, jakými úvahami se Ministerstvo financí ČR ve svém postupu řídilo, a to zejména vzhledem k tomu, že nejdříve bylo na základě téže žádosti rozhodnuto o částečném vyhovění a posléze byla dne 26. 1. 2001 bez dalšího posouzení odmítnuta. Stěžovatel poukázal na to, že vysokou a nespravedlivě mu doměřenou daň zaplatil, penále představující 100 % daňové povinnosti je nepřiměřeně tvrdé a neadekvátní k nenávratnému odepisování nesrovnatelně vyšších částek krachujících bank a podniků, kdy ztráta je přenášena na všechny daňové poplatníky.
F.ú. ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v případě žádosti o prominutí daně a penále ze dne 5. 1. 1998 se jednalo o opakovanou žádost, o které již bylo Ministerstvem ČR rozhodováno (rozhodnutí ze dne 22. 4. 1994 a ze dne 24. 1. 1995). Těmto předchozím žádostem nebylo vyhověno, neboť se nejednalo o nesrovnalost, vzniklou v souvislosti s uplatňováním daňového zákona, ale o dodanění z důvodu porušení právního předpisu. Vzhledem k tomu, že dne 11. 11. 1996 stěžovatel uhradil doměrky důchodové daně za rok 1990 a 1991, bylo mu rozhodnutím ze dne 22. 2. 1999 prominuto penále přesahující doměřenou daň. Další žádost stěžovatele ze dne 30. 11. 1999 o prominutí již uhrazeného doměrku důchodové daně a penále, ve které stěžovatel uvádí tytéž důvody jako v předchozích žádostech (tj. neopodstatněná domněnka, že důchodové dani podléhaly jen příjmy dosažené z činnosti zapsané v obchodním rejstříku, která však odporuje ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 157/1989 Sb., ve znění zákona č. 108/1990 Sb.), byla proto odložena v souladu s ustanovením §55a odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb.
Ústavní soud poté, co přezkoumal ústavní stížnost spolu s přiloženým spisovým materiálem a ověřil uváděná tvrzení, dospěl k závěru, že není důvodná.
Dle ustanovení §55a zákona č. 337/1992 Sb. platí, že byla-li žádost o prominutí daně zamítnuta, lze novou žádost podat nejdříve po šedesáti dnech ode dne doručení zamítavého rozhodnutí. V této nové žádosti nemohou být uplatněny stejné důvody, které již obsahovala žádost původní. Při opakování již odmítnutých důvodů bude nová žádost bez posouzení odložena. O odložení musí být žadatel vyrozuměn.
Z výše uvedeného zcela jednoznačně vyplývá a stěžovatel rovněž potvrzuje, že v dané věci se jedná o opakovanou žádost o prominutí daně a jejího příslušenství, přičemž stěžovatel ve svých žádostech na podporu svého požadavku uvádí totožné argumenty. Jeho žádosti již byly ve smyslu ustanovení §55a posouzeny a zamítnuty, částečně bylo pouze vyhověno jeho poslední žádosti, když mu vzhledem k doplacení doměrku daně bylo prominuto neuhrazené penále, přesahující nedoplatek vlastní daně (Ministerstvo financí ČR tak ve vyhovující části rozhodnutí ve vztahu k příslušenství daně aplikovalo část ustanovení §55a odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., která u příslušenství umožňuje jeho prominutí tzv. z důvodů tvrdosti). Za této situace nelze považovat postup ministerstva financí ČR, které v souladu s odst. 3 ustanovení §55a zákona č. 337/1992 Sb. stěžovatelovu opakovanou žádost odložilo, za nezákonný či protiústavní, neboť za jinou skutečnost než dosud uváděnou nelze považovat to, že stěžovatel dobrovolně zaplatil dlužný nedoplatek daně, o jehož prominutí žádá. K další námitce stěžovatele Ústavní soud uvádí, že pokud zákon v odst. 4 citovaného ustanovení výslovně upravuje, že rozhodnutí o prominutí daně není třeba odůvodňovat a dle odst. 3 tohoto ustanovení postačí žadatele pouze vyrozumět o jeho odložení, není možné extenzivním výkladem zastávaným stěžovatelem v podstatě měnit stávající právní úpravu dané problematiky v rozporu s úmyslem zákonodárce.
Pokud jde o námitky, ve kterých stěžovatel namítá, že došlo k nesprávnému a nespravedlivému doměření vlastní daně, bylo na místě, aby je uplatnil ve vztahu k původním rozhodnutím finančních orgánů o doměření důchodové daně za zdaňovací období roku 1990 a 1991 a využil v tomto směru všech procesních prostředků včetně soudního přezkumu k ochraně svého práva.
Úkolem Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) je dbát i na dodržování základních lidských práv a svobod v rámci řízení před správními orgány, není však ve vztahu k těmto orgánům další přezkumnou či odvolací instancí a pokud tyto orgány postupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, není oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat. Uvedené se plně vztahuje i na oprávnění Ministerstva financí ČR posoudit, zda jsou dány mimořádné důvody pro prominutí daně, uložené na základě rozhodnutí, a v případě příslušenství daně oprávnění tak učinit i z důvodů odstranění tvrdosti.
Ústavní soud tedy neshledal v souvislosti s rozhodováním o opakované žádosti o prominutí daně a jejího příslušenství porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť Ministerstvo financí ČR postupovalo zcela v intencích zákona a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s jeho závěry, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. K namítanému porušení čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, kterým je stanoveno, že daně lze ukládat jen na základě zákona, rovněž nemohlo už z povahy věci dojít, neboť v dané věci nešlo o uložení daňové povinnosti, ale o prominutí povinnosti již stanovené, na než navíc není právní nárok.
Vzhledem k uvedeným okolnostem nezbylo, než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu