ECLI:CZ:US:2001:4.US.193.96
sp. zn. IV. ÚS 193/96
Usnesení
IV. ÚS 193/96
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti K., právně zastoupené advokátem JUDr. B.G., proti usnesení Městského soudu v Praze, čj. 22 Co 581/95-30, ze dne 14. 12. 1996, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, čj. 13 C 135/94-12, ze dne 11. 9. 1995, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, s odvoláním na porušení práv zaručovaných čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 13 C 135/94 (který mohl být připojen až po ukončení dovolacího řízení), bylo prvým z označených rozhodnutí potvrzeno druhé označené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, jímž bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatele na ochranu dobré pověsti proti JUDr. P.K., státnímu zástupci a České republice - OSZ. Soud I. stupně řízení o žalobě stěžovatele zastavil s odkazem na ustanovení §104 odst. 1 věta prvá o.s.ř., když učinil závěr, že navrhovatel byl ke dni 24. 6. 1994 zrušen ve smyslu ustanovení čl. VIII statutu této nadace zánikem jeho zřizovatele, a žalobu tedy podal neexistující subjekt. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že ještě před zánikem zřizovatele došlo ke změně statutu nadace tak, že při zrušení zřizovatele se nadace již nezrušuje, a i kdyby snad nadace stěžovatele zrušena byla, pak ještě nezanikla. Byla by totiž v likvidaci, a tedy stále způsobilá k právům a povinnostem. Spolu s odvoláním byl zároveň učiněn návrh na vyloučení soudkyně JUDr. M.Č. a všech soudců OS z důvodů podjatosti. Odvolací soud pak napadeným rozhodnutím usnesení soudu I. stupně o zastavení řízení potvrdil, když se se závěry soudu I. stupně o důvodech zastavení řízení v podstatě ztotožnil a zároveň tímto rozhodnutím některé ze soudců soudu I. stupně vyloučil z projednávání a rozhodování věci, některé však nikoliv. Mezi těmito soudci, kteří vyloučeni nebyli, byla i JUDr. M.Č., která usnesení soudu I. stupně o zastavení řízení vydala.
Proti těmto rozhodnutím soudu I. a II. stupně směřuje ústavní stížnost stěžovatele, v níž tento podrobně rozvádí důvody uvedené již v odvolání ve směru k zastavení řízení, přičemž v podstatě zdůrazňuje to, že obecné soudy nevzaly na zřetel několikeré na sebe navazující změny statutu nadace a bez ohledu na příslušná zákonná ustanovení, upravující zrušení, likvidaci a zánik právnické osoby, tyto pojmy nerozlišily. Uzavírá pak, že pokud odvolací soud se nevypořádal s odvolacími námitkami, a potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně o zastavení řízení, odejmul stěžovateli možnost účastnit se řízení a jednat před soudem, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Kromě toho pak stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí soudu I. stupně vydala soudkyně, která byla z projednávaní věci vyloučena, v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí v jiné právní věci - Městského soudu v Praze, sp. zn. 14 Nc 818/94, ze dne 19. 12. 1994, jímž byli všichni soudci OS, včetně JUDr. Č., z projednání a rozhodnutí věci vyloučeni pro negativní vztah k osobě zástupce stěžovatele M.Š. a dovozuje tak nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu i v té jeho části, v níž jmenovanou soudkyni nepovažoval za vyloučenou z projednání a rozhodnutí v této věci.
Současně s ústavní stížností, jak bylo dále zjištěno z připojeného spisu, podal stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) a g) o.s.ř. s naprosto shodnou argumentací, jako je argumentace uvedená v ústavní stížnosti. O tomto dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 29 Cdo 258/98, tak, že dovolání odmítl, když dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nebyla soudem účastníkovi odňata možnost jednat před soudem a důvodnou že není ani námitka stěžovatele, že v posuzovaném případě rozhodoval vyloučený soudce. Toto rozhodnutí dovolacího soudu však stěžovatel ústavní stížností nenapadl, resp. svou ústavní stížnost v tomto směru nerozšířil. Za této situace pak, aniž by Ústavní soud mohl jakkoliv posuzovat závěry Nejvyššího soudu ČR v jeho rozhodnutí uvedené, nezbylo než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout, neboť Nejvyšší soud ČR se z podnětu podaného dovolání zabýval a posuzoval argumenty stěžovatelem shodně uváděné jak v dovolání, tak v ústavní stížnosti. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, k této nápravě však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato rozhodnutí, vydané poslední instancí v soustavě obecných soudů, řešící danou problematiku, jímž v této věci bylo právě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Jestliže totiž stěžovatel rozhodnutí o dovolání, podaném a založeném na totožné argumentaci jako ústavní stížnost, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR již ústavní stížností nenapadl a v důsledku toho bylo toto rozhodnutí z přezkumu Ústavního soudu vyňato, pak by rozhodnutí o ústavní stížnosti, směřující jen proti rozhodnutím soudu I. a II. stupně, v projednávané věci mohlo vést k tomu, že při vyhovění stížnosti by zůstalo nedotčeno rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, řešící v zásadě shodné otázky rozdílným způsobem, což by nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty (obdobně usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 509/98). Uvedené skutečnosti, byť procesní povahy, jsou natolik evidentní a pro rozhodnutí o ústavní stížnosti relevantní, že nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2001
JUDr. Pavel Varvařovský,
předseda senátu
Za správnost: