ECLI:CZ:US:2001:4.US.202.01
sp. zn. IV. ÚS 202/01
Usnesení
IV. ÚS 202/01
Ústavní soud rozhodl dne 16. května 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti J.T., zastoupeného JUDr. J.K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2001, čj. 1 Co 235/2000-85, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze stěžovatel dovozuje, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje zejména v tom, že ve srovnání s Ministerstvem vnitra ČR byla jeho pozice ve sporu zcela nerovnoměrná, neboť uvedené ministerstvo předkládalo stále nové, jemu samotnému nedostupné, listiny, které vedly obecné soudy k závěru, že VK byla součástí SB. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení napadeného rozsudku.
Z obsahu spisu 34 C 131/98 Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 9. 5. 2000, čj. 34 C 131/98-53, byla žaloba na určení, že stěžovatel je neoprávněně evidován v materiálech SB, jako osoba ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb. zamítnuta. V důvodech svého rozhodnutí uvedl městský soud, že rozkazem Ministerstva vnitra č. 16/1962 byl vydán statut VKR, kde bylo konstatováno, že VK je součástí Ministerstva vnitra. V rozkazu Ministerstva vnitra č. 36/1966 bylo uvedeno, že je zřízena hlavní správa STB, kterou tvoří mimo jiné správa VK (třetí správa). Z rozkazu mistra vnitra č. 8/1972 - směrnice pro práci s tajnými spolupracovníky kontrarozvědky - bylo zjištěno, že agent je jednou z kategorií spolupracovníků (čl. VI), jehož úkoly jsou blíže popsány v čl. VIII písm. F. Stěžovatel podepsal slib spolupráce s VKR a jeho evidence jako osoby uvedené v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona je tedy oprávněná a také v souladu se zákonem bylo vydáno pozitivní lustrační osvědčení. K odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Podle názoru vrchního soudu bylo v projednávané věci prokázáno, že stěžovatel je evidován jako osoba uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb. Z osobního svazku vztahujícího se ke stěžovateli je patrno, že stěžovatel byl evidován pod archivním číslem A 40748, neboť dne 23. 10. 1974 se písemně zavázal ke spolupráci s orgány VK. Proto i podle názoru vrchního soudu je evidence stěžovatele v materiálech SB jako osoby uvedené v §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb. oprávněna, neboť k ní došlo v souladu s tehdy platnými interními předpisy právního předchůdce žalovaného, přičemž stěžovatelova neznalost organizační struktury SB a zařazení VK v ní je pro posouzení oprávněnosti této evidence bez právního významu.
Názor vztahující se k problematice projednávané věci vyslovil Nejvyšší soud ČR již ve svém rozsudku ze dne 7. 8. 1998, čj. 30 Cdo 640/98-92. V něm výslovně konstatuje, že při výkladu pojmu "složka SB" [§2 odst. 1 písm. a) zákona č. 451/1991 Sb.] je třeba využít zejména poznatků o tom, jak byla VK chápána v rozkazech ministra vnitra z doby před 1. 1. 1990 a jak byl vztah bývalé SB a VK chápán při přípravě zákona č. 451/1991 Sb. V této souvislosti jde i o objasnění vztahu Ministerstva vnitra a případně také Ministerstva národní obrany k této rozvědce. Z toho, co bylo již výše uvedeno v rozhodnutí obecných soudů, plyne, že postavení VK jako složky SB bylo mimo jakoukoli pochybnost již od rozkazu Ministerstva vnitra č. 36 z roku 1966. Také Ústavní soud může stěží zpochybňovat správnost a průkaznost listin předložených Ministerstvem vnitra, a to i pokud jde o zmíněný klíčový rozkaz, stejně jako přisvědčit názoru stěžovatele, že ve vztahu k Ministerstvu vnitra byl postaven do nerovné pozice. Byla-li VK zařazena do struktur STB, lze na tomto faktu sotva cokoli měnit, stejně jako nelze vyvozovat protiprávnost a protiústavnost napadeného rozhodnutí z pouhého faktu, že stěžovatel s vnitřní strukturou STB nebyl obeznámen. Stěžovatel ani sám nepopírá, že závazek o spolupráci s VK podepsal. Důsledky tohoto faktu obecné soudy ve svých rozhodnutích logicky a přesvědčivě zdůvodnily a ani Ústavní soud zde není od toho, aby mohl z případné znalosti či neznalosti stěžovatele struktur STB vyvozovat ústavně právní následky.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy se jeví Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. května 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu