ECLI:CZ:US:2001:4.US.229.01
sp. zn. IV. ÚS 229/01
Usnesení
IV. ÚS 229/01
Ústavní soud rozhodl dne 10. prosince 2001 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti A.K., zastoupeného JUDr. A.M., proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22.1.2001, čj. 2 T 316/2000-147, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12.3.2001, čj. 4 To 75/2001-174, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovaným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel uvádí, že jediným důkazem, který jej usvědčuje z trestné činnosti, je výpověď dvou svědků z přípravného řízení, kteří ji změnili u hlavního líčení, kde uvedli, že výpověď v přípravném řízení učinili pod nátlakem a ze strachu. Odvolací soud se se změnou vypořádal pouze tak, že konstatoval, že pokud soud prvního stupně za této důkazní situace a na základě bezprostředního dojmu z provedeného dokazování dospěl k závěru, že výpovědím těchto hlavních svědků u hlavního líčení nevěří a závěr o jejich účelovosti založil na posouzení ostatních důkazů v jejich vzájemných souvislostech, pak odvolacímu soudu nepřísluší jiné hodnocení důkazů. Podle názoru stěžovatele je zarážející, že odvolacímu soudu v tomto případě nepřísluší jiné hodnocení důkazů, když oproti tomuto tvrzení všechny další důkazy, které stěžovatele usvědčovaly ještě z výroby metamfetaminu vyhodnotil v jeho prospěch, ztotožnil se s jeho obhajobou, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a rozhodl znovu tak, že tento skutek vypustil. Stěžovatel pak dále uvádí, že výše citovanými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a v čl. 90 Ústavy ČR. Stěžovatel konečně tvrdí, že vyšetřování nebylo vedeno nestranně, v souladu se zásadou presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhuje zrušení výše uvedených rozhodnutí.
Z připojeného spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 2 T 316/2000, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2001, čj. 2 T 316/2000-147, byl stěžovatel uznán vinným, že v přesně nezjištěné době od letních měsíců roku 2000 do zadržení dne 18. 9. 2000 v B., bez povolení vyráběl za použití prekursorů metamfetamin, který používal pro vlastní potřebu, a také ho několikrát předal D.K. a dvakrát D.K., tedy neoprávněně vyrobil a jinak jinému opatřil psychotropní látku. Tím spáchal trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení §187 odst. 1 trestního zákona, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Z odůvodnění citovaného rozsudku Ústavní soud zjistil, že soud vzhledem k provedeným důkazům považoval obhajobu stěžovatele spočívající v jeho tvrzení, že pervitin nevyráběl, ale pouze čistil, poněvadž droga, kterou si obstarával na základě bývalých známostí od toxikomanů, byla nekvalitní, za účelovou, neboť se nacházel ve zkušební době stanovené při podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Pokud se týká výpovědi svědků D.K. a D.K., kteří v přípravném řízení připustili svoji závislost na drogách i skutečnost, že pervitin od stěžovatele dostali, a kteří pak u jednání před soudem skutečnosti uváděné v přípravném řízení popřeli s odůvodněním, že vypovídali pod nátlakem, městský soud jejich tvrzení u hlavního líčení neuvěřil. V odůvodnění uvedl, že neměl důvod neuvěřit svědkům, pokud se týká jejich výpovědí v přípravném řízení, neboť nebyl objektivně prokázán nátlak, o kterém oba hovořili. Jejich tvrzení u hlavního líčení považoval za nevěrohodná, zejména v kontextu se zadrženým dopisem, který psal stěžovatel z vazby.
Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítá nesprávné hodnocení důkazů soudem prvního stupně, pokud se týká výpovědí obou svědků i důkazů, které vedly tento soud k závěru, že drogu vyráběl.
Krajský soud v Brně pak rozsudkem ze dne 12. 3. 2001 rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušil a podle §259 odst. 3 trestního řádu rozhodl tak, že stěžovatel je vinen, že v přesně nezjištěné době od letních měsíců roku 2000 do zadržení dne 18. 9. 2000 v B. předal několikrát D.K. a dvakrát D.K. metamfetamin (pervitin), tedy jinému opatřil psychotropní látku, a tím spáchal trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 trestního zákona a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Z odůvodnění rozsudku pak Ústavní soud zjistil, že pokud stěžovatel namítá nesprávné hodnocení svědeckých výpovědí, nemohl odvolací soud odvolání v tomto bodu přisvědčit, poněvadž pokud soud prvního stupně za konstatované důkazní situace a na základě bezprostředního dojmu z provedeného dokazování dospěl k závěru, že výpovědi těchto dvou svědků u hlavního líčení nelze uvěřit a závěr o jejich účelovosti založil i na posouzení ostatních důkazů v jejich vzájemných souvislostech, pak nepřísluší soudu druhého stupně jiné hodnocení důkazů.
Jiná situace se odvolacímu soudu jevila při hodnocení důkazů, které měly prokázat, že obžalovaný neoprávněně vyráběl psychotropní látku. V tomto případě odvolací soud přisvědčil odvolání stěžovatele, neboť dosavadní zjištění neprokazují, naopak zpochybňují tvrzení obžaloby, že stěžovatel i tentokrát vyráběl pervitin. Za této situace je třeba ctít pravidlo, že obžalovanému musí být jeho vina zcela prokázána a že v pochybnostech o jeho vině musí být rozhodnuto v jeho prospěch. Odvolací soud proto na základě uvedených úvah vypustil ze skutkového děje neprokázané tvrzení, že stěžovatel v inkriminované době vyráběl ve svém domě pervitin a v návaznosti na nové posouzení viny rozhodl o trestu.
V dané věci Ústavní soud předestírá, že není běžnou třetí instancí v systému obecných soudů, je oprávněn do jejich pravomoci zasáhnout pouze v případě, kdy soudy nerozhodují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Podle ustálené judikatury platí, že pokud odvolací soud dospěje k závěru, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu, to znamená, že je hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná skutková zjištění, nemůže napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého vlastního přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím závěrem. Tento ustálený postup je pak i důvodem, proč v dané věci odvolací soud konstatoval, že mu nepřísluší jiné hodnocení provedených důkazů. Jiná situace však nastává v případě, když odvolací soud zjistí, že soud prvního stupně při hodnocení důkazů výše uvedeným způsobem nepostupoval, kdy za předpokladu, že provede příslušné důkazy, případně je doplní, může tyto důkazy hodnotit s jiným v úvahu přicházejícím závěrem. V daném případě soud druhého stupně dospěl k přesvědčení, že závěry vyplývající z provedených důkazů vinu stěžovatele, pokud se týká výroby pervitinu, jednoznačně neprokazují, proto při respektování zásady "in dubio pro reo" vypustil ze skutkového děje neprokázané tvrzení, že stěžovatel v inkriminované době pervitin vyráběl a uznal ho vinným pouze tím, že v inkriminované době jinému drogu předal.
Poněvadž Ústavní soud neshledal namítané porušení základních práv a svobod stěžovatele, zejména jeho práva na spravedlivý proces, které v sobě zahrnuje i jednu ze základních zásad trestního řízení, zásadu presumpce neviny, nezbylo mu než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněný odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2001
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu