ECLI:CZ:US:2001:4.US.23.01
sp. zn. IV. ÚS 23/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Z.S., zastoupeného JUDr. M.K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2000, č.j. 30 Ca 110/99-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 11. 1. 2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2000, č.j. 30 Ca 110/99-58, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí FŘ ze dne 19. 3. 1999, č.j. 9023/110/98, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí F.ú. ze dne 30. 7. 1998, o dodatečném vyměření daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1995 v celkové částce 781.677,- Kč
Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na ukládání daní jen podle zákona, zakotvené v čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Porušení práva na soudní ochranu spatřuje v neuznání částky 1,5 mil. Kč za výdaj na pořízení nemovitostí č.p. 264, včetně pozemků p.č. 477 a 478/1 v k.ú. D. Tvrdí, že skutečně vynaložené náklady na pořízení uvedených nemovitostí činily celkem 4,4 mil. Kč, přestože v kupní smlouvě byla jako kupní cena uvedena částka 2,9 mil. Kč. Tato částka byla v kupní smlouvě uvedena nedopatřením, nicméně ze smlouvy o smlouvě budoucí i z dalších důkazů lze dovodit, že skutečně zaplatil částku 4,4 mil. Kč, tedy částku o 1,5 mil. Kč vyšší, než jaká byla nedopatřením sjednána v kupní smlouvě. Zásah do práva zakotveného v čl. 11 odst. 5 Listiny odůvodnil tvrzením, že vyměření daně bylo uskutečněno v rozporu s ust. §5 odst. 1 a §10 odst. 5 zákona č. 586/1992 Sb., v tehdy platném znění, je tudíž nezákonné a v rozporu s uvedeným ústavním principem.
Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že zjištění skutkového stavu, ze kterého vycházelo rozhodnutí finančního ředitelství, bylo v rozporu s obsahem správního spisu. V daňovém řízení byla provedena řada důkazů, které též Krajský soud v Plzni akceptoval a jejich obsahu, jako podkladu pro rozhodnutí, se také v průběhu ústního jednání a v písemném odůvodnění napadeného rozsudku obšírně věnoval. Žaloba byla projednána v souladu s procesním postupem plynoucím z §247 a násl. o.s.ř., a tím nedošlo ani k porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Skutkový stav byl řádně objasněn a pokud stěžovatel na jeho základě dospívá k opačným právním závěrům než správní orgán a posléze krajský soud, nelze dovozovat, že v přezkumném řízení byl stěžovatel zkrácen na svém právu na soudní ochranu. Stěžovateli byla v dané věci uložena daň z příjmu fyzických osob v souladu s čl. 11 odst. 5 Listiny, neboť základ daně byl stanoven v souladu s ust. §5 odst. 1 zák.č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, a daňově uznatelné výdaje byly započteny v rozsahu ust. §10 odst. 5 a za podmínek plynoucích z §24 odst. 1 cit. zákona o daních z příjmů v jeho znění platném do 31. 12. 1995. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
FŘ, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížností uvedlo, že předmětem odvolání stěžovatele, o němž rozhodovalo, byl jeho nesouhlas s neuznáním částky 1,5 mil. Kč jako výdaje na pořízení předmětných nemovitostí. Popsalo průběh daňového řízení, zjišťování podkladů pro rozhodnutí a hodnocení důkazů a vyjádřilo přesvědčení, že v průběhu daňového řízení byly dostatečným způsobem zjištěny skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti. Uvedlo, že ze strany stěžovatele nebyl předložen žádný důkaz, který by prokazoval vazbu mezi částkou 1,5 mil. Kč a následně uhrazenou kupní cenou nemovitostí ve výši 2,9 mil. Kč akceptovanou oběma smluvními stranami v kupní smlouvě ze dne 30. 4. 1993. Z toho důvodu nedošlo ze strany FŘ ani ze strany Krajského soudu v Plzni k porušení ustanovení §5 odst. 1, ani ustanovení §10 odst. 5, zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění platném pro rok 1995 a tudíž nedošlo ani k porušení stěžovatelova práva na ukládání daní jen podle zákona ve smyslu čl. 11 odst. 5 Listiny, a v návaznosti na to ani k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Závěrem navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost usnesením odmítl.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 110/99, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatele.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se skutkovými zjištěními a právními závěry z nich učiněnými krajským soudem a územními finančními orgány, zejména v námitce, že stěžovateli nebyl uznán při zdanění příjmu z prodeje nemovitostí jako daňově účinný výdaj 1,5 mil. Kč. Z napadeného rozsudku vyplývá, že Krajský soud v Plzni se s námitkami stěžovatele, které jsou v podstatě totožné s námitkami uvedenými v ústavní stížnosti, úplně, obsáhle a přesvědčivě vyrovnal. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že mu nepřísluší znovu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, resp. správními orgány, nebo je doplňovat svými úvahami, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval, pokud by sám ve věci neprovedl doplnění dokazování, to ale za situace, že by ze spisového materiálu zjistil tvrzené porušení základních práv a svobod stěžovatele. Takové porušení však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 36 Listiny, proces byl také veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces. Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv tím, že obecný soud v jeho tvrzené věci dospěl k jinému právnímu závěru, než je názor stěžovatele, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takovéto tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny, aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět. Již ze samotného faktu, že ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, vydanému podle části páté, hlavy druhé o.s.ř., a tudíž že rozhodnutí správního orgánu bylo příslušným soudem přezkoumáno, lze evidentně dovodit, že právo na soudní přezkum správního rozhodnutí zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny nebylo porušeno. Stejně tak Ústavní soud neshledal namítané porušení čl. 11 odst. 5 Listiny, neboť je evidentní, že v případě stěžovatelky byla daň ukládána na základě zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. 5. 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu