ECLI:CZ:US:2001:4.US.237.01
sp. zn. IV. ÚS 237/01
Usnesení
IV. ÚS 237/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti Dr. J.K., zastoupeného JUDr. B.G., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 20 Co 544/2000, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. 31 C 152/99, o zastavení řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 4. 2001, posléze doplněným podáním ze dne 16. 5. 2001, reagujícím na výzvu k odstranění vad, se stěžovatel domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, když s odkazem na skutečnosti dále uvedené dovozoval dotčení na svých základních právech, plynoucích čl. 2, čl. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 Ústavy ČR.
Mimo blíže rozvedená tvrzení o "křivdách a zločinech vůči jemu spáchaných komunistickým režimem" a vznesenému požadavku na náhradu škody zmíněným jednáním způsobené stěžovatel poukázal na to, že byl bývalým Okresním soudem v Sušici rozsudkem, čj. T 95/54, ze dne 29. 7. 1954, neprávem odsouzen pro trestný čin ohrožení jednotného hospodářského plánu dle §136 zákona č. 86/1950 Sb., a následně vyloučen ze studia na PF, v důsledku čehož utrpěl škodu ve výši 400.000,- Kč. Způsob jejího vyčíslení neozřejmil, přičemž je přesvědčen o tom, že ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi (možná ji nelze zjistit vůbec), a proto je věcí soudu, aby ji určil podle své úvahy v souladu s ustanovením §136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."). Oprávněnost tohoto nároku dovozuje z rozhodnutí Okresního soudu v Klatovech, který jej usnesením, čj. Rt 251/90, ze dne 23. 11. 1990, dle §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb., plně rehabilitoval, jakož i PF se mu dopisem ze dne 2. 1. 1991 písemně omluvila za protiprávní vyloučení ze studia, výrok o vyloučení shledala od počátku neplatným a nadto stěžovateli dodatečně udělila titul doktora práv.
Stěžovatel je přesvědčen o neústavním postupu obecných soudů, které svá v záhlaví označená rozhodnutí odůvodnily tím, že svou žalobu proti České republice o 400. 000,- Kč neopírá o žádnou konkrétní skutečnost, z níž by zcela zřejmě vyplývala výše požadované částky. Stěžovatel má za to, že toto po něm nelze spravedlivě požadovat, když škodu vzniklou v souvislosti s 40-tiletým politickým pronásledováním navazujícím na zmíněné akty nelze vůbec přesně vyčíslit. Právě skutečnost odmítnutí obecných soudů tak učinit zakládá dle jeho mínění porušení citovaných ústavně zaručených práv.
Jak zjistil Ústavní soud z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 31 C 152/99, podáním ze dne 17. 3. 1999, adresovaným Vrchnímu soudu v Praze a označeným "žaloba na ochranu osobnosti a na porušení základních lidských práv a na náhradu škod částkou 300.000,- Kč", se stěžovatel dožadoval vydání rozhodnutí, jímž by mu byl ÚV zavázán uhradit uvedenou částku z titulu - stručně shrnuto - újmy jemu způsobené jednáním spáchaným komunistickým režimem v návrhu blíže popsaným. Poté co uvedený soud usnesením ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. Nc 60/99, vyslovil svou věcnou nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 1, byl stěžovatel usnesením ze dne 2. 8. 1999, sp. zn. 31 C 152/99, vyzván k odstranění vad podání tak, aby splňovalo náležitosti návrhu na zahájení řízení uvedené v §79 o.s.ř., a to s poukazem na konkrétní skutečnosti, jak opravu provést, se současným upozorněním na zastavení řízení, pokud nebude ve lhůtě 7 dnů od doručení výzvy podání opraveno. Přípisem došlým obvodnímu soudu dne 24. 8. 1999 stěžovatel upřesnil žalobu tím způsobem, kdy její znění upravil v tom smyslu, že se jedná o "žalobu na náhradu škody v celkové částce 300.000,- Kč, a to na základě tzv. finančního odškodnění křivd a zločinů". Následnou v pořadí již druhou výzvou tentýž soud usnesením ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 31 C 152/99, stěžovatele vyzval ke konkretizaci toho, za co se odškodnění domáhá a souvisejícímu doložení výše finanční náhrady s poukazem na zastavení řízení v případě marného uplynutí lhůty k opravě podání určené. V návaznosti na přípisy stěžovatele z 15. a 19. 12. 1999, v nichž mimo jiné zvýšil požadovanou částku na 400.000,- Kč, aniž by opodstatněnost a způsob určení její výše jakkoliv blíže odůvodnil a pouze v obecné rovině naznačil skutečnosti, z nichž mu tvrzená újma dle jeho přesvědčení vznikla, Obvodní soud pro Prahu 1 ústavní stížností napadeným usnesením řízení zastavil. K podanému odvolání stěžovatele bylo posléze rozhodnutí soudu prvního stupně usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 20 Co 544/2000, potvrzeno.
Městský soud v Praze jako účastník řízení se na výzvu Ústavního soudu vyjádřil k věci prostřednictvím předsedy senátu 20 Co, který poukázal zejména na nepřípadnost výtky stěžovatele, dle níž výše škody vzniklé čtyřicetiletým pronásledováním, včetně vyloučení ze studia a trestního odsouzení, měla být určena dle §136 o.s.ř., neboť k projednání věci pro neodstranění vad žaloby vůbec nedošlo, kterýžto postup je v souladu se zákonem a potažmo i Ústavou ČR, a nelze v něm spatřovat porušení práva stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny, z čehož se dokládá zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, a proto navrhl, aby ji Ústavní soud odmítl.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a připojeného spisu obecného soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná, když shledal postup obecných soudů ústavně souladným a reflektujícím jednotlivé kautely práva na spravedlivý proces, jakož i ostatní ústavně zaručená práva stěžovatele.
V této souvislosti se sluší poukázat na to, že Ústavní soud jakožto státní orgán může státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR) a je soudním orgánem ochrany ústavnosti s kasační pravomocí, z čehož plyne pouze možnost Ústavního soudu zrušit pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci, jímž došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, nikoliv oprávnění vydat rozhodnutí o meritu věci zakládající práva a povinnosti, jak požaduje stěžovatel ve svém návrhu [čl. 83 Ústavy ČR, §82 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Z hlediska ústavněprávního, které zakládá případnou ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnost obecných soudů, provedeným rozborem dané věci Ústavní soud zjistil, že tyto postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, z čehož se podává, že Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 91 Ústavy ČR), na sebe nemohl za takto zjištěného stavu věci atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud došel k závěru, že tyto nezasáhly svým postupem do ústavně zaručených práv stěžovatele a v řízení před nimi tedy nedošlo k porušení základních práv nebo svobod, zakotvených v ústavních zákonech nebo mezinárodních smlouvách dle čl. 10 Ústavy ČR.
Dle ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř. předseda senátu vyzve účastníky, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo opraveno nebo doplněno a poučí je, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Odstavec 2 téhož ustanovení poukazuje na to, že není-li přes výzvu předsedy senátu podání opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat (k čemuž, jak patrno z připojeného spisu, přes opětovnou řádnou výzvu soudu došlo), soud řízení zastaví, přičemž předpokladem tohoto postupu je (v daném případě taktéž respektovaná) podmínka poučení účastníka řízení o těchto následcích. Byť Ústavní soud stěžovatele chápe co do jeho rozhořčení nad praktikami a celkovou atmosférou totalitního režimu, jehož vládu v letech 1948 - 1989 i zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, ve své preambuli označuje zejména dobou programového ničení tradičních hodnot evropské civilizace, vědomého ničení a porušování lidských práv a svobod, morálního a hospodářského úpadku, provázeného justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, nahrazením fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením a destrukcí tradičních principů vlastnictví; nemohl na druhé straně přehlédnout ústavně souladný postup obecných soudů principům právního státu nejen formálně, nýbrž i materiálně odpovídající, když poukazuje např. i na konkrétní poučení uvedené v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 31 C 152/99, v němž zdůraznil, že pokud se žalobce (sc. stěžovatel) domáhá finančního odškodnění, s ohledem na usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 23. 11. 1990, čj. Rt 251/90, že je účastníkem soudní rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., odkazuje na úpravu provedenou zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, kde je mimo jiné rovněž uvedeno, kdo je osobou povinnou k vydání věci, resp. k poskytnutí náhrady (č.l. 20 spisu o.s.). Stranou těchto úvah v naznačeném směru potom Ústavní soud ponechává lhůty k uplatnění nároku dle citovaného zákona.
Při těchto vývodech, kdy obecné soudy zcela zjevně umožnily stěžovateli, aby se domáhal stanoveným způsobem svých práv (čl. 36 odst. 1 Listiny), není možno odhlédnout ani od zásady "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura) ovládající současné občanskoprávní řízení, vyžadující přirozeně od účastníků řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami o ochranu svého práva zamýšlí usilovat, neboť soud vázán zásadou projednací se zabývá v procesu pouze tím, co mu účastníci - pokud se týče skutkového stavu - k projednání předloží. Z břemena tvrzení plyne povinnost uvést určitým a srozumitelným způsobem (co do obsahu alespoň natolik konkrétní, aby umožňovaly pokračovat v zahájeném řízení) právně relevantní rozhodující skutečnosti, které jsou zcela nezbytné k tomu, aby bylo zřejmé, o čem a na jakém pokladě má soud rozhodnout, a ze kterých účastník dovozuje svůj tvrzený nárok (§79 odst. 1 o.s.ř.), což se v souzené věci ani po opětovné výzvě nestalo, pročež obecným soudům nezbylo, než vyvodit z procesního jednání stěžovatele odpovídající (právem předvídané) následky, přičemž ze samotné skutečnosti, že nevyhověly jeho návrhu, nelze bez dalšího dovozovat porušení základních práv.
S ohledem na takto rozvedené úvahy dospěl Ústavní soud k závěru, který z výroku tohoto usnesení je zřejmý, neboť neshledal tvrzené porušení ústavně zaručených práv dle čl. 2, čl. 3 a čl. 36 Listiny, jakož ani nerespektování čl. 95 Ústavy ČR, adresovaného soudní moci. Proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2001
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu