ECLI:CZ:US:2001:4.US.247.2000
sp. zn. IV. ÚS 247/2000
Usnesení
IV. ÚS 247/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti prof. Dr. L. K., zastoupeného JUDr. I. B., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 396/97, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 23 Co 398/96, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 11. 1995, sp. zn. 6 C 115/92, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, a vedlejší účastnice prof. PhDr. H. M., CSc., zastoupené JUDr. J. Z., advokátem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností proti shora označeným rozsudkům obecných soudů stěžovatel tvrdí, že těmito pravomocnými rozhodnutími obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zejména tím, že nebyly odpovídajícím způsobem hodnoceny důkazy sloužící k podpoře jeho skutkových tvrzení, ačkoliv jsou součástí spisu, a proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Jak zjistil Ústavní soud z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 6 C 115/92, skutková a právní stránka případu spočívala v tom, že stěžovatel se domáhal návrhem ze dne 25. 3. 1992 (spolu s Dr. J. K., který v průběhu řízení před obecnými soudy zemřel a jehož právním, a tedy in concreto i procesním nástupcem se stal stěžovatel) u Obvodního soudu pro Prahu 6 vydání rozsudku, kterým by soud uložil odpůrkyni H. M. (dále jen "vedlejší účastnice") povinnost uzavřít s ním dohodu o vydání nemovitosti, domu č.p. 933, stavební parcely č. 1042, o výměře 147 m2, a zahrady p.č. 1043, o výměře 460 m2, vše zapsané na LV č. 865 v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem Praha (tehdy Střediskem geodézie pro hlavní město Prahu na témže LV), pro katastrální území S. Soud I. stupně návrh stěžovatele, opírající se o příslušná ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích") zamítl, když po provedeném dokazování dospěl k závěru, že vedlejší účastnice není povinnou osobou ve smyslu §4 odst. 2 citovaného zákona, neboť se v řízení nepodařilo prokázat, že by tato nabyla uvedenou nemovitost (předmětný dům) v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění své osoby. Dle zjištění obecného soudu vedlejší účastnice uzavřela dne 12. 8. 1974 s tehdejším vlastníkem nemovitosti - Československým státem, zastoupeným Obvodním podnikem bytového hospodářství v Praze 6, platnou kupní smlouvu v souladu s tehdy platnými předpisy. Tato nemovitost byla v době koupě kvalifikována jako rodinný domek, jako taková oceněna a z revizního znaleckého posudku znalce Ing. I. G. ze dne 20. 3. 1994 (č. 500-26/94) vyplynulo jednoznačně, že i v souladu s tehdy platnými předpisy řádně ohodnocena. Vedlejší účastnice nebyla taktéž při uzavírání zmíněné kupní smlouvy nikterak finančně zvýhodněna, stejně jako nebyla zvýhodněna ani v možnosti nemovitost koupit, neboť z provedených důkazů nevyplýval opravdový zájem jiného žadatele o koupi předmětné nemovitosti. Nalézací soud taktéž neshledal, že by byla zvýhodněna pro své politické postoje, jak namítal stěžovatel. Z těchto důvodů žalobnímu návrhu nevyhověl, tento rozsudkem ze dne 15. 11. 1995, sp. zn. 6 C 115/92, zamítl a současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 23 Co 398/96, tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně, poukázal na jejich oporu ve skutkových zjištěních a uvedl, že vzhledem k pregnantnímu odůvodnění rozhodnutí nepovažoval za nutné ani potřebné dokazování doplnit o další důkazy navrhované v odvolání. Jak závěrem uvedl, vzhledem k tomu, že předmětem řízení byla restituční problematika a postavení povinné osoby dle ustanovení §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, postupoval podle ustanovení §238 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), neboť považoval své rozhodnutí po právní stránce za zásadního významu, a vyslovil tedy proti shora označenému rozsudku přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 20. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 396/97, dovolání zamítl. Nejprve připomněl, že stěžovatel výslovně v dovolání odkazoval na dovolací důvody dle §241 odst. 3 písm. c), d) o.s.ř., v samotném obsahu dovolání však uplatňoval pouze dovolací důvod uvedený pod písm. d) citovaného ustanovení, resp. vytýkal odvolacímu soudu, že věc nesprávně právně posoudil, pokud dovodil, že vedlejší účastnice nebyla při koupi nemovitosti protiprávně zvýhodněna a nenabyla nemovitosti ani v rozporu s tehdy platnými předpisy, když předmětný dům byl svým charakterem v době uzavírání kupní smlouvy domem činžovním, nikoliv rodinným. Podáním ze dne 19. 2. 1999 nazvaným "rozšíření dovolacích důvodů", v němž uplatňoval dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., směřoval do pochybení ve zjišťování skutkového stavu věci a uváděl nová skutková tvrzení. Dovolací soud konstatoval, že těmito důvody se vzhledem k ustanovení §242 odst. 4 o.s.ř. nemohl zabývat a současně poukázal na to, že z přezkumné činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem I. stupně, případně před soudem odvolacím, nemůže být v dovolacím řízení rozšiřován, stejně tak jako není dovolacímu soudu umožněno samostatně v důkazním procesu prověřovat v dovolání nově tvrzené skutečnosti a na základě vlastního přesvědčení přezkoumávat skutkový základ věci v rozhodnutí odvolacího soudu snesený nebo z rozhodnutí soudu I. stupně převzatý (241 odst. 3 o.s.ř.). Skutkovým základem pro rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli před soudem I. stupně a před odvolacím soudem tak, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Uzavřel tedy konstatováním, že účastníkům dovolacího řízení je zapovězeno uvádět ve spor nové skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky. Po provedeném řízení, kdy shledal rozsudek odvolacího soudu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. správným (shledal, že v projednávané věci byl správně použit §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích a toto ustanovení bylo i správně vyloženo), rozhodl, jak výše uvedeno.
Zmíněná rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel včas ústavní stížností (splňující taktéž všechny další podmínky a předpoklady stanovené zákonem), v níž polemizuje s hodnocením důkazů, tak jak byly hodnoceny obecnými soudy a stejně jako již v řízení před obecnými soudy vyslovil přesvědčení, že v daném případě vedlejší účastnice nabyla práva ke sporným nemovitostem v rozporu s tehdy platnými předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění. Namítá, že tyto soudy, ačkoliv měly k dispozici celý spis stavebního úřadu v Praze 6 v originále, nezabývaly se všemi listinami v tomto spise založenými, zejména se nezabývaly znaleckým posudkem P. H. ze dne 16. 3. 1973, který byl vypracován na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 v soudním sporu, čj. 6 C 141/49, ve věci úhrady za užívání bytu, z kterého jednoznačně vyplývá, že ke dni jeho zpracování nešlo o dům rodinný, ale činžovní. Předkládá Ústavnímu soudu k posouzení spekulativní vývody, jakým způsobem měly obecné soudy hodnotit důkazy jim k prokázání tvrzených skutečností předložené a dále poukazuje na to, že hospodářskou smlouvou Fin 3/P 142-144/74-dr.Dol. o převodu správy národního majetku a o převodu vlastnictví uzavřenou mezi ONV Praha 6 a Obvodním podnikem bytového hospodářství v Praze 6, u 15/18 předmětného domu a pozemků mělo dojít k převodu ke dni 1. 6. 1974. Přitom za Obvodní podnik bytového hospodářství v Praze 6 byla smlouva podepsána dne 13. 6. 1974, za ONV Praha 6 teprve 20. 5. 1975. Uvedená hospodářská smlouva byla tedy právně relevantně uzavřena poté, kdy předmětná nemovitost byla prodána vedlejší účastnici a bylo v její prospěch zřízeno právo osobního užívání pozemků. Obecné soudy tuto skutečnost prokazující rozpor s tehdy platnými předpisy vůbec nehodnotily a tyto listiny jako důkaz založený ve spise pomíjely. Prodávající (OPBH v Praze 6) vzhledem k této skutečnosti neměl k nemovitostem dispoziční právo a vedlejší účastnice tak nemohla nabýt práv k nemovitostem, jestliže právo dispozice nesvědčilo převodci. Potud stručné shrnutí argumentů uvedených v ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a konstatoval, že postupem obecných soudů nebylo dle jeho názoru zasaženo do práv stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu. Současně zdůraznil, že použití dovolacího důvodu, uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., mířícího na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, který byl stěžovatelem navíc uplatněn až dodatečně, resp. po lhůtě stanovené v §240 o.s.ř., bylo v posuzovaném případě vyloučeno. Dovolací přezkum bylo tedy možné zaměřit pouze na posouzení správnosti právních závěrů, v dané věci obecnými soudy učiněných. Návrh, jakým způsobem by měl Ústavní soud rozhodnout v souzené věci, ve svém vyjádření neuvedl a závěrem sdělil, že na účasti při případném ústním jednání netrvá.
Vedlejší účastnice ve svém vyjádření ze dne 12. 6. 2000 a dále v jeho doplnění ze dne 26. 6. 2000 částečně zrekapitulovala průběh předchozího řízení a zopakovala v podstatě argumenty uváděné již v řízení před obecnými soudy. Pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy nehodnotily "znalecký posudek" P. H.", je toto tvrzení dle jejího mínění nepravdivé, neboť obecné soudy jej zhodnotily tak, že nejde o znalecký posudek, který by mohl být pro danou věc rozhodující. Dále uvedla, že ač je dotyčný přípis označen jako "znalecký posudek", o žádný znalecký posudek se nejedná, nýbrž jde o pouhé stanovisko správního orgánu. Vyjádřila taktéž své přesvědčení, že obecné soudy se věcí zabývaly velmi podrobně a svědomitě, když bylo řádně zjišťováno naprosto vše, co zjišťováno býti mělo. Stran namítané dispoziční nezpůsobilosti Obvodního podniku bytového hospodářství pro Prahu 6 k převodu předmětných nemovitostí poukazuje na to, že datum na hospodářské smlouvě, u kterého je uveden rok 1975, bylo tímto způsobem uvedeno v důsledku prostého omylu (přepisu), neboť převodce (ONV pro Prahu 6) zasílal tuto hospodářskou smlouvu jako přílohu svého dopisu ze dne 20. května 1974 a jistě se nelze domnívat, že by převodce nejprve zaslal dopis s podepsanou smlouvou, kterou měl nejdříve podepsat nabyvatel (tento ji podepsal 13. června 1974) a za rok poté by teprve převodce připojil svůj podpis. Vzhledem k těmto, jakož i dalším důvodům, navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Po přezkoumání ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí obecných soudů, vyžádaného spisového materiálu a podaných vyjádření Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Co do možné ingerence Ústavního soudu do jurisdikce soudů obecných Ústavní soud nejprve připomíná, jak již opakovaně vyložil ve svých rozhodnutích, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti zásadně nepřísluší zasahovat do jurisdikční nezávislosti obecných soudů a posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost jejich rozhodnutí, neboť jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"]. Jestliže z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů (a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů obecnými soudy), je nutno tento princip vztáhnout i k právním závěrům, které obecné soudy v dané věci, na základě řádně zjištěného skutkového stavu učinily, a je také v odůvodnění svého rozhodnutí způsobem zákonu odpovídajícím zdůvodnily. Podle přesvědčení Ústavního soudu výtky stěžovatele v ústavní stížnosti vznesené jsou neopodstatněná. Pouhá polemika se závěry obecných soudů potom není sama o sobě schopná posunout věc do ústavněprávní roviny. Závěrům obecných soudů, tak jak jsou uvedeny v napadených rozhodnutích, pak s ohledem na obsah připojeného spisu nelze vytýkat vykročení z ústavních mezí, přitom neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení práva na soudní ochranu. Ústavní soud v tomto směru plně odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle které právo na spravedlivý proces znamená, že obě strany civilního procesu musí mít možnost předložit svou věc nezávislému soudu za podmínek, které výrazným způsobem neznevýhodňují jednu stranu sporu vůči druhé.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti předestírá k posouzení nová tvrzení v tom směru, že Obvodní podnik bytového hospodářství v Praze 6 v době uzavření inkriminovaných smluv neměl právo dispozice s předmětnými nemovitostmi, nezbývá než odkázat na to, že zásada "nechť si každý střeží svá práva", ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení, přirozeně od účastníků řízení vyžaduje pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem - ve shodě se zákonem - o ochranu svého práva zamýšlí usilovat, což platí tím spíše, jestliže účastník soudního řízení je zastoupen profesionálním zástupcem. Z obsahu Ústavním soudem vyžádaného spisu obecného soudu vyplynulo, že stěžovatel tato skutková tvrzení v řízení před obecnými soudy nepředkládal (resp. je předložil až v podaném dovolání, po lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o.s.ř., kdy již byly vzhledem k charakteru dovolacího řízení pro posouzení věci právně irelevantní). Je tedy zjevné, že naznačené námitky jsou s uvedenou výhradou konstruovány a uplatněny ex post v řízení o ústavní stížnosti, což vzhledem k subsidiární povaze tohoto institutu, dle přesvědčení Ústavního soudu, není přípustné [§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (obdobně např. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 359/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 8, č. 95, vydání 1., Praha, C.H.Beck 1998)]. V souzené věci neshledal žádný relevantní důvod se od této své již ustálené judikatury ani v tomto směru odchylovat.
K uvedenému konstatování Ústavní soud připomíná, že oprávnění a současně i povinnost strany působit vlastní iniciativou na průběh občanského soudního řízení je výrazem garancí osobní svobody a odpovědnosti strany k sobě samé. Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou projednací, a proto jsou jeho účastníci povinni tvrdit skutečnosti, z nichž vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky s tím, že jsou k těmto tvrzením povinni nabídnout důkazy. Důkazní břemeno, jako institut procesního práva, stíhá toho účastníka, v jehož zájmu je, aby určitá skutečnost, rozhodná podle hmotného práva a účastníkem tvrzená, byla v řízení prokázána v tom smyslu, aby ji soud uznal za pravdivou na základě zhodnocení provedených důkazů podle zásad uvedených v §132 o.s.ř. Pokud však účastník skutečnosti, na jejichž existenci by bylo možno pro něj založit příznivé rozhodnutí, v řízení neprokáže, či je dokonce v dané fázi řízení soudu k posouzení nepředloží (netvrdí) a nevyjdou-li jinak tyto skutečnosti v řízení najevo, stíhají jej z toho plynoucí nepříznivé procesní důsledky, v souzené věci závěr obecných soudů vyslovený ve výrocích napadených rozsudků, které neshledaly tvrzený nárok stěžovatele (z hlediska všech podmínek nutných k jeho úspěšnému uplatnění) oprávněným, a po provedeném dokazování dospěly k závěru, že vedlejší účastnice není osobou povinnou dle §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Na základě takto naznačených úvah a zjištění jeví se ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podaný návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu