ECLI:CZ:US:2001:4.US.249.01
sp. zn. IV. ÚS 249/01
Usnesení
IV. ÚS 249/01
Č E S K Á R E P U B L I K A
U S N E S E N Í
Ú s t a v n í h o s o u d u Č e s k é r e p u b l i k y
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti E.K., zastoupeného JUDr. J.A., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2001, čj. 5 To 98 / 2001, a usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 8. 3. 2001, čj. 3 T 103/2000, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 9. 4. 2000, sp. zn. Nt 88/2000, byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 odst. 1 písm. a),b),c) trestního řádu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 5. 2000, sp. zn. 9 To 353/2000, tak, že napadené usnesení Okresního soudu v Kroměříži zrušil a znovu rozhodl tak, že se stěžovatel bere do vazby z důvodu §67 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Své rozhodnutí Krajský soud v Brně odůvodnil tak, že nebyly dány žádné konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu, že se stěžovatel bude skrývat nebo že uteče nebo že by měl v úmyslu ovlivňovat svědky či spoluobviněné. Naproti tomu vzhledem k tomu, že stěžovatel se měl dopustit trestné činnosti v době, kdy je proti němu vedeno trestní stíhání pro stejnou trestnou činnost, kterou měl spáchat opakovaně a více útoky, jsou dány konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že pokud by byl propuštěn na svobodu, pokračoval by v páchání násilné trestné činnosti, a je tedy dán důvod vazby podle §ustanovení §67 odst. 1 písm. c) trestního řádu 67 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
Stěžovatel podal opakovaně žádost o propuštění z vazby na svobodu, která mu byla naposled zamítnuta usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. 3 T 103/2000. Proti tomuto usnesení podal stížnost ke Krajskému soudu v Brně, který rozhodl usnesením ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 5 To 98/2001, tak že stížnost zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že nadále trvá důvod vazby dle §67 odst. 1 písm. c) trestního řádu, neboť stěžovatel se stejného trestného činu měl dopustit opakovaně, s časovým odstupem necelých tří měsíců. Dále byl také již v roce 1988 odsouzen Vojenským obvodovým soudem v Českých Budějovicích k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za trestný čin znásilnění. Co se týče dalších námitek stěžovatele, Krajský soud v Brně vyslovil, že mu v dané fázi trestního řízení nepřísluší hodnocení důkazů.
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. 3 T 103/2001, a Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 5 To 98/2001, s tím, že byla porušena jeho práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen Úmluva).
Stěžovatel především tvrdí, že bylo několikrát porušeno jeho základní právo od samotného počátku trestního řízení, a není jiná možnost, než se obrátit na Ústavní soud. Soud I. stupně se dostatečně nevypořádal se zjištěním skutkového stavu věci a důkazy provedené v přípravném řízení vzal za bernou minci při rozhodování o propuštění z vazby na svobodu. Obecný soud vykročil z principu bezvýhradného respektování procesních předpisů a při hodnocení důkazů řadu z nich opomenul. Z dosavadního řízení vyplývá, že se nemohl dopustit trestného činu, který je mu kladen za vinu. Obava soudů, že bude pokračovat v trestné činnosti je ryze účelová. Mezery v argumentaci soudu I. stupně, který ve svém rozhodnutí, podle stěžovatele, nevyjádřil konkrétní obavy, že v případě jeho propuštění bude v trestné činnosti pokračovat, se pak pokusil vyplnit odvolací soud, který za konkrétní skutečnosti této obavě svědčící považuje způsob, jakým měly být trestné činy spáchány, stěžovatelovo dřívější odsouzení z roku 1988 a trestní stíhání proti němu vedené u Okresního soudu v Prostějově. Zde stěžovatel argumentuje tím, že ze způsobu, jakým měly být skutky spáchány, nijak nevyplývá, kdo trestnou činnost spáchal, argumentace odsouzením z roku 1988 se mu s ohledem na dobu, která od odsouzení uplynula, jeví jako ryze účelová a nepodstatná, a konečně ke třetímu důvodu uvádí, že v případě jeho stíhání u Okresního soudu v Prostějově byl propuštěn z vazby na svobodu a že i příslušný soudce své rozhodnutí nepochybně dobře zvážil. Dále stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že se opakovaně snažil dosáhnout svých práv, ve svých žádostech o propuštění poukazoval na nález Ústavního soudu, ale jeho žádost byla vždy zamítnuta. Snažil se i o nahrazení vazby zárukou důvěryhodné osoby, avšak bezvýsledně. Stěžovatel také poukazuje na průtahy v řízení s tím, že je věcí státu, jak si zorganizuje soudnictví, takže argument o obecné přetíženosti soudů neobstojí a tím, že dochází k průtahům v řízení, ztrácí některé důkazy obhajoby na svém významu a účinnosti. Dále ve své ústavní stížnosti zpochybňuje, z důvodů podrobně rozvedených, zákonnost usnesení o jeho vzetí do vazby (toto rozhodnutí však ústavní stížností napadeno nebylo) a dále s podrobným zdůvodněním tvrdí, že některé z prováděných důkazů, které označuje, nebyly získány a prováděny legálním způsobem, a v této souvislosti žádá Ústavní soud, aby přezkumem spisového materiálu vyjasnil zákonnost a legálnost jím zmiňovaných úkonů. Závěrem pak navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 5 To 98/2001, ve spojením s usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. 3 T 103/2000.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Brně tak, že v podstatě odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že rozhodnutí o podané ústavní stížnosti ponechává na úvaze Ústavního soudu.
Poté, co se Ústavní soud seznámil se spisovým materiálem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především uvádí k té části ústavní stížnosti, v níž stěžovatel zpochybňuje legálnost postupu vyšetřovatele v přípravném řízení a provádění některých důkazů, že dohled nad zákonností v této fázi trestního řízení přísluší státnímu zástupci, přitom z obsahu ústavní stížnosti není patrno, že by stěžovatel využil možnosti, kterou mu v tomto směru dává ustanovení §167 trestního řádu. K legálnosti jím označených důkazů je pak třeba v podstatě shodně s odvolacím soudem uvést, že procesní použitelnost důkazů a jejich hodnocení musí především provést příslušný obecný soud při rozhodování ve věci samé. Doba trvání vazby či případné průtahy pak musí být zvažovány při rozhodování o prodloužení délky trvání vazby.
Ústavní soud vázán petitem ústavní stížnosti, domáhajícím se zrušení usnesení, jimiž byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby, se tak mohl zabýval pouze ústavností těchto rozhodnutí. K problematice omezení osobní svobody vazbou se již dříve ve své judikatuře vyjadřoval, když uvedl, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musí svědomitě posoudit, zda další trvání vyšetřovací vazby, případně zda vazba vůbec, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí ze strany orgánů činných v trestním řízení, nelze dosáhnout jinak. Pro výklad tohoto znaku - pro aplikaci ustanovení §67 trestního řádu proto nejsou ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci. Do těchto úvah (a rozhodnutí jím podložených) plynoucích ze zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých, se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě a jejím trvání podloženo zákonným důvodem buď vůbec nebo, jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami, plynoucími z ústavního pořádku České republiky.
V případě stěžovatele však Ústavní soud neshledal důvod pro svůj zásah, neboť obecné soudy dostatečně odůvodnily, proč stěžovateli nevyhověly v žádosti o propuštění z vazby na svobodu. Skutečnost, že se v minulosti dopustil stejné trestné činnosti a že i v současné době je opět pro obdobnou trestnou činnost stíhán, jsou zcela konkrétními skutečnostmi pro vzetí do vazby podle ustanovení §67 odst. 1 písm. c) trestního řádu, a tedy i pro zamítnutí žádosti o propuštění z vazby na svobodu (viz. např. usnesení Ústavního soudu IV. ÚS 353/2000).
Neobstojí také argumenty stěžovatele, že soudy nedostatečně hodnotily důkazy (čímž se stěžovatel zabývá v převážné části ústavní stížnosti), když v daném stadiu řízení soudy provádějí hodnocení důkazů ve spise obsažených toliko v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o vazbě, kteréžto rozhodnutí není rozhodnutím o otázce viny, což obecné soudy v posuzovaném případě učinily.
Ústavní soud tak neshledal v napadených rozhodnutích nic, co by bylo v rozporu s ústavně zaručenými právy a svobodami, proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a), zák.č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu