ECLI:CZ:US:2001:4.US.256.01
sp. zn. IV. ÚS 256/01
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 27. srpna 2001 v senátě, ve věci ústavní stížnosti H. L-ové, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2001, čj. 22 Ca 170/2000-27, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a vedlejších účastníků 1) obce H., 2) R., SBD, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2001, čj.
22 Ca 170/2000-27, se zrušuje.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
rozsudku Krajského soudu v Ostravě stěžovatelka uvádí, že tímto
rozsudkem došlo k porušení čl. 90 Ústavy ČR, jakož i čl. 36 odst.
1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina"). Krajský soud zcela pominul, že po předcházejícím
neúspěšném nátlaku na právní předchůdkyni stěžovatelky začaly být
na předmětných pozemcích bez jejího souhlasu stavěny bytové domy,
aniž by tuto situaci mohla jakkoli ovlivnit. Krajský soud
nevyvodil také žádné závěry ze skutečnosti, že existence pole
a zahrady právní předchůdkyni stěžovatelky umožňovala chov
domácího zvířectva a dále plody ze zahrady, takže ztrátou
předmětných pozemků se snížila její životní úroveň, aniž by tuto
ztrátu mohla dále něčím kompenzovat, zejména, když jí nebyly
nabídnuty náhradní pozemky obdobného charakteru. Z těchto, jakož
i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení napadeného rozsudku.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření z 2. 7. 2001 navrhl
odmítnutí ústavní stížnosti, neboť stěžovatelka namítá pouze
hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů,
čímž převádí projednávanou věc do roviny, kdy Ústavní soud by měl
představovat jen další soudní instanci.
Vedlejší účastníci obec H. a R., SBD, v Opavě se k ústavní
stížnosti nevyjádřili.
Pozemkový fond ČR v Praze se postavení vedlejšího účastníka
vzdal.
Z obsahu spisu Okresního úřadu v Opavě, okresního pozemkového
úřadu, sp. zn. 1840/92, Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím
tohoto úřadu ze dne 24. 2. 2000, čj. OPÚ/1840/92-RB/2, bylo
v restitučním řízení vedeném podle zákona č. 229/1991 Sb. tímto
úřadem rozhodnuto tak, že stěžovatelka není vlastníkem pozemků
v k. ú. Ch. ve Slezsku, ve výroku toho rozhodnutí blíže
označených. V důvodech tohoto rozhodnutí uvedl pozemkový úřad, že
v projednávané věci je jednoznačně splněna podmínka tísně uvedená
v ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, nikoli
však existence nápadně nevýhodných podmínek. Při posuzování
nápadně nevýhodných podmínek pozemkový úřad zkoumal správnost
kupní ceny a dospěl k závěru, že z tohoto důvodu nápadně nevýhodné
podmínky splněny nejsou. Ze spisu 22 Ca 170/2000 Krajského soudu
v Ostravě Ústavní soud dále zjistil, že o návrhu stěžovatelky na
přezkoumání zákonnosti citovaného rozhodnutí pozemkového úřadu
rozhodl tento soud tak, že rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil.
V důvodech svého rozhodnutí krajský soud mimo jiné konstatoval
právní bezvýznamnost stěžovatelčina tvrzení, že původní vlastnice
uzavřením kupní smlouvy přišla o zdroj obživy, neboť podle jeho
názoru bylo prokázáno, že pozemky sloužily stavebním účelům již
v roce 1967, takže v době uzavírání kupní smlouvy je původní
vlastnice již nemohla používat.
K otázce nápadně nevýhodných podmínek se kupř. vyjádřil již
Nejvyšší soud ČR ve stanovisku občansko právního kolegia z 15. 7.
1993, Cpjn 50/93 (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č.
34/1993), když konstatoval, že nápadně nevýhodnými podmínkami ve
smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb.
nelze rozumět vždy jen rozpor s cenovými předpisy, ale také i jiné
další okolnosti. Může jít např. o případ, kdy vlastník obytné
budovy patřící k původní zemědělské usedlosti se po nuceném
vystěhování z obce přestěhoval do jiné obce, v níž žil v podstatně
v horších podmínkách. Stěžovatelka již v řízení před správním
orgánem tvrdila, že ztrátou předmětné parcely došlo k značnému
snížení životní úrovně původní vlastnice, neboť tím pozbyla
podstatný zdroj obživy, stejně jako možnost chovu domácího
zvířectva. Její právní předchůdkyně nebyla nikdy a nikde
zaměstnána a pracovala pouze na poli a zahradě, žijíc - vedle
skromného platu svého manžela, zřízence - z výtěžku pole
a ovocného sadu. S tímto jejím tvrzením se pozemkový úřad
nevypořádal vůbec, Krajský soud v Ostravě pak vskutku kuriózním
způsobem, když v neprospěch stěžovatelky vzal za prokázáno, že
pozemky byly používány pro stavební účely již od roku 1967, takže
v době uzavírání kupní smlouvy ze dne 23. 10. 1968 právní
předchůdkyně stěžovatelky již pozemky nemohla užívat. Krajský soud
v tomto svém závěru ponechal zcela stranou skutečnost, svědčící
naopak výrazně ve prospěch stěžovatelky, totiž to, že původní
vlastnice nemohla pozemky užívat jen proto, že na jejím pozemku se
zcela protiprávně začalo stavět.
Není úkolem Ústavního soudu, aby sám zkoumal, zda a v jakém
rozsahu se odnětím pole a ovocného sadu zhoršily životní podmínky
právní předchůdkyně stěžovatelky, není však pochyb o tom, že tím,
že tato otázka zkoumána nebyla, resp. byla zkoumána způsobem
právně zcela nepřípustným, a dokonce nepochopitelným, bylo
stěžovatelce odepřeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl.
36 odst. 1 Ústavy ČR. Bylo-li by totiž prokázáno, že pozbytím pole
a zahrady by stěžovatelka byla nucena žít v podstatně horších
podmínkách, bylo by nutno tuto skutečnost zvážit při rozhodování
o restitučním titulu podle §6 odst. 1 písm. k) zákona č.
229/1991 Sb.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti pro
porušení čl. 36 odst. 1 Listiny podle ustanovení §82 odst. 2
písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl
a napadený rozsudek podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a)
citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 27. srpna 2001