ECLI:CZ:US:2001:4.US.268.01
sp. zn. IV. ÚS 268/01
Usnesení
IV. ÚS 268/01
Ústavní soud rozhodl dne 2. srpna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti C., zastoupené JUDr. P.D., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2001, čj. 12 Cmo 349/2000-106, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 7. 2000, čj. 42 Cm 7/2000-67, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozsudkům obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky jako žalované zaplatit žalobci, obchodní společnosti T., částku 474 584,50 Kč, včetně úroku, stěžovatelka tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že došlo i k porušení čl. 95 a čl. 96 ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR. Stěžovatelka uvádí, že napadená rozhodnutí jako výsledek provedeného řízení ve věci jsou neúplná a nepřesvědčivá, a poukazuje na to, že odvolací soud zaujal v odůvodnění svého potvrzujícího rozhodnutí právní závěry odlišné od závěrů soudu prvého stupně, a aniž by svůj postup řádně odůvodnil, své rozhodnutí opřel o jiné skutečnosti a důkazy, v důsledku čehož se nevyrovnal s konkrétními odvolacími námitkami stěžovatelky. Soud prvého stupně pochybil, když vyšel z tzv. shodného tvrzení účastníků řízení o existenci přepravního vztahu, neboť dle názoru stěžovatelky šlo ze strany soudu o dotaz na právní, a nikoliv skutkový, závěr, týkající se předmětu sporu, což je v rozporu s ustanovením §120 odst. 4 o. s. ř. Ačkoliv tuto skutečnost stěžovatelka namítla ve svém odvolání, odvolací soud se jí v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval, stejně jako zcela pominul reakci na další nesouhlasné námitky stěžovatelky, např. chybějící či rozporné údaje v mezinárodním nákladním listu. Podle stěžovatelky obecný soud upřednostnil listinné důkazy, jejichž provedení je snazší než provedení důkazů stěžovatelkou navrhovaných, avšak ani na základě těchto listinných důkazů nelze podle jejího názoru prokázat existenci uzavřené smlouvy, resp. akceptaci návrhu smlouvy o provedení přepravy v souladu s mezinárodní Úmluvou (CMR). Stěžovatelka má za to, že zejména ze strany odvolacího soudu došlo k porušení povinnosti řádně odůvodnit své rozhodnutí, jehož obsahem jsou i závěry o námitkách řádně a včas uplatněných v rámci soudního řízení. Z tohoto, jakož i z dalších, důvodů, stěžovatelka žádá Ústavní soud, aby nálezem napadené rozsudky obecných soudů zrušil a do doby, než ve věci rozhodne, aby jejich vykonatelnost odložil.
Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 42 Cm 7/2000, Ústavní soud zjistil, že v předmětném sporu žalobce, T., tvrdil, že uzavřel se stěžovatelkou, jako žalovanou, přepravní smlouvu, na jejímž základě stěžovatelka přepravovala zboží v hodnotě 613 240,50 Kč z České republiky do Slovenské republiky. Během přepravy byla celá zásilka odcizena neznámým pachatelem. Žalobce uhradil celou hodnotu odcizené zásilky svému smluvnímu partnerovi a poté, co obdržel od pojišťovny pojistné plnění, žaloval stěžovatelku o zbylou částku jako náhradu škody. Krajský soud v Hradci Králové vzal za prokázané na základě shodného tvrzení účastníků řízení potvrzených faxovou smlouvou o provedení přepravy, že mezi účastníky sporu došlo k uzavření platné smlouvy o přepravě věci a že závazkový vztah podléhá mezinárodní Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), (dále jen "Úmluva"), vyhlášené vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 11/1975 Sb. Po provedeném dokazování ohledně sporného množství a ceny odcizeného zboží krajský soud rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci částku 474 584,50 Kč s 5 % úrokem.
K odvolání stěžovatelky rozhodl ve věci Vrchní soud v Praze tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními, tak i právními závěry soudu prvého stupně. Vrchní soud s odkazem na jednotlivé články Úmluvy vyložil, že rozhodné skutečnosti pro přiznání uplatněného nároku na náhradu škody, tj. existence přepravní smlouvy, převzetí zboží k přepravě a neprovedení přepravy v souladu se smlouvou, byly v řízení prokázány. Odvolací soud se rovněž vyjádřil k odvolacím námitkám stěžovatelky, které se týkaly druhu a množství zboží převzatého k přepravě, doplnění dokazování, jakož i kvalifikace uzavřené smlouvy.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka se dovolává ochrany svých základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny a tvrdí porušení čl. 95 a 96 Ústavy ČR ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR, přičemž jádro její ústavní stížnosti tvoří nesouhlas s postupem obecných soudů při provádění dokazování, hodnocení důkazů, tvrzení o neexistenci důkazu podporujícího závěr o uzavření smlouvy o přepravě, jakož i poukaz na absenci reakce odvolacího soudu na některé její námitky uvedené v odvolání.
Z předloženého soudního spisu Ústavní soud zjistil, že v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, stěžovatelce bylo umožněno předstoupit před příslušný obecný soud, přednést svůj návrh a navrhnout důkazy. Věc byla následně veřejně a za přítomnosti stěžovatelky projednána jak soudem prvého, tak i soudem druhého stupně, a byla vydána meritorní rozhodnutí, ze kterých je patrno, na základě jakých skutečností obecné soudy dospěly k závěrům vtěleným do výroků ústavní stížností napadených rozsudků a jaké stanovisko zaujaly ke stěžovatelčiným návrhům či námitkám. Odůvodněné neprovedení některých jí navržených důkazů není v rozporu se zákonem a skutečnost, že odvolací soud na některé z jejích námitek nereagoval konkrétně, resp. se k nim podrobněji nevyjádřil, podle názoru Ústavního soudu v dané situaci nezaložilo porušení pravidel spravedlivého procesu zakotvených v čl. 36 Listiny. Ohledně závazku soudů odůvodňovat svá rozhodnutí, plynoucího rovněž i z ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Ústavní soud sdílí závěry Evropského soudu pro lidská práva obsažené v jeho judikatuře. Podle nich tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, že rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (viz V.H. proti N., 1994, a R.T. a H.B. proti Š., 1994). V souladu s tímto principem Ústavní soud dospěl k závěru, že soudní řízení jako celek proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny. V této souvislosti připomíná, že mu nepřísluší přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů a že ústavně právní rovina je rovinou zcela odlišnou od roviny, v níž rozhodují obecné soudy. Proto, i kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil, platí, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Se zřetelem k této skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti nemohou podstatu, a tedy ani ústavnost, napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla za dané situace možno zrušit jen za předpokladu, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Toto extrémní vybočení však Ústavní soud neshledal. Námitka stěžovatelky o tom, že obecné soudy nepřihlédly k ustanovení čl. 23 odst. 3 Úmluvy, určujícího horní hranici náhrady škody za chybějící zboží, nemůže sama o sobě založit důvodnou ústavněprávní argumentaci vedoucí ke kasaci napadených rozsudků, neboť stěžovatelka nijak blíže neprokázala, že by v důsledku toho došlo ke kolizi s výší stanovené náhrady škody.
Ústavní soud rovněž neshledal tvrzené porušení rovnosti účastníků řízení, neboť oběma účastníkům byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva. Pokud jde o namítané porušení čl. 95 a čl. 96 v souvislosti s čl. 90 Ústavy ČR, Ústavní soud již ve své předchozí judikatuře konstatoval, že citovaná ustanovení představují jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv a svobod, čímž významně souvisí s právem na spravedlivý proces, o němž bylo pojednáno výše, nicméně základní práva a svobody samy o sobě nezakládají.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout. Co se týče návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, poukazuje se na obsah tohoto usnesení.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu