ECLI:CZ:US:2001:4.US.282.2000
sp. zn. IV. ÚS 282/2000
Nález
Senát Ústavního soudu
rozhodl po ústním jednání ve věci
ústavní stížnosti navrhovatele M. F., nyní ve výkonu trestu ve
věznici Vězeňské služby České republiky, zastoupeného JUDr. Z. P.,
advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 17. 1.
2000, č. j. 6 T 89/99-165 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 9. 3. 2000, č.j. 5 To 111/2000-181, takto:
Rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 17. 1. 2000, č. j.
6 T 89/99-165 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
9. 3. 2000, č.j. 5 To 111/2000-181 se zrušují.
Odůvodnění:
Dne 9. 5. 2000 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze dne
5. 5. 2000, jímž stěžovatel M. F., brojí proti rozsudku Okresního
soudu v Děčíně ze dne 17. 1. 2000, č. j. 6 T 89/99-165 a usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 2000, č.j. 5 To
111/2000-181.
Z důvodů níže uvedených má stěžovatel za to, že napadenými
rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené
základní právo, které má jako obviněný ve smyslu čl. 40 odst. 3
Listiny základních práv a svobod, č. 2/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 3
písm. d) [správně má být: c)] Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, č. 209/1992 Sb. a č. 243/1998 Sb. (dále jen
"Úmluva"), tj. hájit se sám nebo prostřednictvím svého obhájce.
I.
Stěžovateli bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 9. 3. 2000, č.j. 5 To 111/2000-181 zamítnuto jeho odvolání
proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 17. 1. 2000, č.j.
6 T 89/99-165, jímž byl odsouzen pro trestný čin pohlavního
zneužívání podle §242 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní
zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."), za což
mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti
měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Uvedeného trestného činu se měl podle skutkových zjištění
prvostupňového soudu dopustit tím, pohlavně zneužil svoji neteř,
když ji položil na postel, obnažil na dolní části těla a poté ji
hladil na přirození a vsouval jí do něho prsty.
V ústavní stížnosti se vytýká, že obžalovaný stěžovatel byl
z trestné činnosti usvědčován především výpověďmi nezletilé
svědkyně - poškozené a výpovědí svědkyně V. F. (nar. 1950), matky
stěžovatele. Oba důkazy byly provedeny v přípravném řízení,
přičemž v hlavním líčení poškozená jako svědkyně nevypovídala
a druhá svědkyně po řádném poučení využila svého práva
nevypovídat.
Ve zdůvodnění svého odvolání stěžovatel vytknul, že jako
důkaz v trestním řízení byla uznána výpověď poškozené ze dne 6.
2. 1999, pořízená ve 13, 40 hodin, když jemu samotnému bylo
obvinění sděleno téhož dne v 16, 30 hodin; přitom v případě
výslechu poškozené se nejednalo o neopakovatelný úkon ve smyslu
§160 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním,
ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. ř."). Dále odvolání
upozornilo na fakt, že svědkyně V. F. (nar. 1950) byla vyslechnuta
dne 7. 2. 1999 v 11, 10 hodin, přitom obhájce byl stěžovateli
ustanoven dne 6. 2. 1999, avšak opatření o tom bylo obhájci
doručeno až 16. 2. 1999.
Krajský soud ve svém zamítavém rozhodnutí o odvolání
stěžovatele dal tomuto zapravdu v tom směru, že výslech nezletilé
poškozené, provedený před sdělením obvinění, neměl charakter úkonu
neodkladného. Proto je nutno uvedený důkaz považovat za neúčinný,
z něhož nelze při zjišťování skutkového stavu věci vycházet. Na
rozdíl od stěžovatele však zaujal názor, že jediný zbylý
relevantní důkaz, a sice výslech svědkyně V. F. (nar. 1950), byl
proveden v souladu se zákonem. Opíral se přitom o úřední záznam
vyšetřovatele ze dne 7. 2. 1999, v němž se uvádí, že obhájci
stěžovatele bylo sděleno jeho ustanovení, jakož i všechny
okolnosti případu. JUDr. Z. P. své ustanovení akceptoval a zároveň
vzhledem ke svému zaneprázdnění se omluvil ze všech úkonů
vyšetřování, provedených dne 7. 2. 1999 na Okresním úřadu
vyšetřování v Rumburku.
Podle mínění stěžovatele není možné takovýto jednostranný
úkon vyšetřovatele považovat v žádném případě za prokázaný způsob
řádného vyrozumění obhájce o jeho ustanovení, ". když i z obsahu
vyplývá mnoho nejasností ."
Tím, že obhájci stěžovatele bylo znemožněno účastnit se
výslechu svědkyně V. F. (nar. 1950), jejíž výpověď byla jediným
důkazem viny obviněného, bylo porušeno jeho právo hájit se sám
nebo prostřednictvím svého obhájce, zaručené v čl. 40 odst. 3
Listiny a v čl. 6 odst. 3 písm. d) /správně má být: c)/ Úmluvy.
Proto navrhuje zrušení obou uvedených rozhodnutí obecných
soudů.
Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle §42
odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyjádření účastníků
a vedlejších účastníků, jakož i znalecký posudek PhDr. J. Š. ze
dne 3. 6. 2001.
Předsedkyně senátu Okresního soudu v Děčíně, jakožto zástupce
účastníka, která se v mezidobí stala předsedkyní senátu Krajského
soudu v Ústí nad Labem, se s poukazem na tuto skutečnost k návrhu
nevyjadřovala. Na dožádání Ústavního soudu v tomto směru reagoval
předseda jmenovaného soudu s tím, že senát 6 T po odchodu
předsedkyně senátu zůstal neobsazen. Jinak odkázal na obě napadená
rozhodnutí obecných soudů.
Předsedkyně senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem, coby
zástupce dalšího účastníka, odkázala zcela na odůvodnění
napadeného rozhodnutí tohoto soudu.
Z vedlejších účastníků se tohoto procesního postavení vzdalo
Okresní státní zastupitelství v Děčíně. Zákonný zástupce nezletilé
poškozené se k návrhu nevyjádřil.
Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem vyslovuje
především nesouhlas s tvrzením stěžovatele, že se vyšetřovatel
v dané trestní věci dopustil pochybení v souvislosti
s vyrozuměním obhájce o jeho ustanovení, jakož i s jeho
vyrozuměním o konání výslechu svědkyně V. F. (nar. 1950), dne 7.
2. 1999, v 11, 10 hodin.
Podle názoru tohoto vedlejšího účastníka, vzhledem ke
skutečnosti, že trestní řád blíže nestanoví náležitosti opatření,
jímž se obhájce obviněnému ustanovuje, není stanoven ani způsob
oznámení tohoto opatření obhájci. Není tedy v rozporu se zákonem,
pokud je obhájce o svém ustanovení vyrozuměn ústně či telefonem,
faxem, e-mailem apod. Rychlost takovéhoto způsobu vyrozumění je
v zájmu obviněného, omezeného na osobní svobodě.
Obhájce stěžovatele vyrozuměl o jeho ustanovení ze dne 6. 2.
1999 vyšetřovatel. Poté, co jej zároveň seznámil s okolnostmi
případu, obhájce prohlásil, že s ustanovením souhlasí. Následné
doručení písemného vyhotovení předmětného opatření o ustanovení
dne 16. 2. 1999 mělo pouze deklaratorní povahu a nelze tudíž
tvrdit, že teprve tímto dnem došlo k řádnému ustanovení obhájce.
Dne 6. 2. 1999 byl obhájce vyšetřovatelem zároveň informován
o provádění dalších úkonů následujícího dne (7. 2. 1999). Obhájce
vzhledem ke své zaneprázdněnosti účast na nich omluvil.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že účast u výslechu svědkyně V. F.
(nar. 1950) byla obhájci umožněna.
Vedlejší účastník se též neztotožňuje s navrhovatelem v tom,
že jednostranný úkon, tj. úřední záznam týkající se vyrozumění
obhájce o jeho ustanovení, nelze považovat za prokázaný způsob
řádného vyrozumění obhajoby. Odvolává se v této souvislosti na
procesní samostatnost vyšetřovatele, kterou mu dává §164 odst.
2, 5 tr. ř. Z té plyne, že v citovaných ustanoveních uvedený
postup vyšetřovatele nepodléhá souhlasu ze strany obhajoby.
Účast obhájce u vyšetřovacích úkonů, kde to zákon dovoluje,
je pouze jeho oprávnění, nikoliv povinnost. Pokud je obhájce
nevyužije, nelze tuto skutečnost přičítat k tíži orgánům činným
v trestním řízení. Není bez zajímavosti, že se ustanovený obhájce
neúčastnil ani rozhodování soudu o vazebním zajištění stěžovatele,
ačkoliv o této skutečnosti byl vyrozuměn.
Vedlejším účastníkem přiložené dodatečné vyjádření
vyšetřovatele dokládá, že ustanovený obhájce stěžovatele
v průběhu celého dalšího řízení vyšetřovatele nepožádal
o opakování žádného z již provedených úkonů. Stejně se obhájce
zachoval i ve stadiu řízení po podání obžaloby.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem považuje vedlejší účastník
návrh za nedůvodný.
Replika stěžovatele k vyjádření účastníka a vedlejšího
účastníka zdůraznila následující skutečnosti:
"V posuzované věci bylo postupováno váhavě, čímž se zmařil
smysl nutné obhajoby obhájcem, když nebylo postupováno
s největším urychlením, aby se obhájci zabezpečila reálná možnost
vykonávat svá práva, zejména právo zúčastnit se vyšetřovacích
úkonů už od sdělení obvinění, tedy též od jeho ustanovení".
Z trestního spisu dále nevyplývá, že by obhájce stěžovatele byl
vyrozuměn o svém ustanovení dne 6. 2. 1999. Tohoto data je samotné
opatření o ustanovení obhájce, přičemž telefonicky se o této
skutečnosti obhájce dovídá od vyšetřovatele dne 7. 2. 1999 před
výslechem svědkyně V. F. (nar. 1950); záznam o tom ve spise (č.l.
95) navíc neobsahuje konkretizaci vyšetřovacích úkonů, které měly
být dne 7. 2. 1999 provedeny, byť podle ustálené soudní praxe
a judikatury tomu tak má být. Dověděl-li se obhájce stěžovatele
o výslechu jmenované svědkyně prakticky několik minut před
započetím tohoto výslechu od osoby, kterou do té doby osobně
neznal, která mu jako první sdělila, že byl stěžovateli ustanoven
jako obhájce, pak v žádném případě nelze hovořit o tom, že obhájci
bylo umožněno zúčastnit se předmětného výslechu a že tento úkon
byl proveden v souladu s trestním řádem. Oficiálně se o svém
ustanovení dověděl až 16. 2. 1999. Uvedený výslech nepovažuje
obhajoba stěžovatele za úkon, jehož provedení by nebylo možno
odložit a na jeho realizaci se s obhájcem stěžovatele domluvit.
Proto i nadále trvá na podané ústavní stížnosti.
II.
Ústavní soud se náležitě seznámil též se všemi nezbytnými
dostupnými listinnými důkazy, které k tomu podle §42 odst. 3
zákona vyžádal, zejména vyšetřovací a soudní spis (ČVS:
OVV-2093/20-99, sp. zn. 6 T 89/99) a dospěl k následujícím
závěrům.
Podaná ústavní stížnost je důvodná.
Její podstatu stěžovatel spatřuje v tom, že byl uznán vinným
vlastně na základě jediného relevantního důkazu, a to svědecké
výpovědi V. F. (nar. 1950), v přípravném řízení vyslechnuté bez
účasti jeho obhájce. Zejména též poukazuje na fakt, že v hlavním
líčení tato svědkyně využila svého práva nevypovídat, tudíž nebylo
možné ze strany obhajoby na její výpověď reagovat dotazy, na něž
by svědkyně přímo odpovídala. Výpověď svědkyně nezletilé poškozené
pak nebylo možné procesně využít ani po zahájení trestního
stíhání, když tato v hlavním líčení rovněž nevypovídala s tím, že
si nic nepamatuje.
Sám stěžovatel jak v řízení přípravném, tak v hlavním líčení
svou vinu žalovaným skutkem popřel.
Z vyžádaného vyšetřovacího a soudního spisu Ústavní soud
k tomuto bodu návrhu zjistil, že jmenovaná svědkyně svou výpověď
složila v přípravném řízení dne 7. 2. 1999, v době od 11, 10 do
11, 40 hod (č.l. 73), tedy po zahájeném trestním stíhání, k němuž
došlo dne 6. 2. 1999 (č.l. 2). Výslech svědkyně proběhl bez účasti
obhájce stěžovatele.
Uvedený obhájce byl stěžovateli (tehdy obviněnému) ustanoven
opatřením soudce přípravného řízení dne 6. 2. 1999 (č.l. 15).
Následujícího dne, tj. 7. 2. 1999, pořizuje vyšetřovatel úřední
záznam (č.l. 95) o tom, že dne 6. 2. 1999 ustanovený obhájce byl
o celém případu obviněného podrobně informován, bylo mu sděleno,
že byl ve věci ustanoven obhájcem a dále mu byly sděleny všechny
okolnosti případu. Obhájce s ustanovením souhlasil a sdělil, že
obhajobu přijímá. Vzhledem k zaneprázdněnosti se však omluvil ze
všech úkonů prováděných vyšetřovatelem dne 7. 2. 1999 na Okresním
úřadě vyšetřování v Rumburku.
Z protokolu o veřejném zasedání, konaném o odvolání
stěžovatele (č.l. 178), jakož i z repliky stěžovatele (č.l. 48)
Ústavní soud zjistil, že ustanovený obhájce pravdivost předmětného
úředního záznamu nepopírá, byť si na něj již nepamatoval. Zároveň
však dodal, že k tomuto jeho vyrozumění muselo dojít až
v dopoledních hodinách dne 7. 2. 1999, přičemž výslech svědkyně V.
F. (1950) byl zahájen v 11, 10 hod. Jemu jako obhájci tak bylo
fakticky znemožněno se tohoto procesního úkonu zúčastnit. Jinak
opatření o ustanovení obhájcem mu bylo doručeno až dne 16. 2.
1999.
V té souvislosti považuje Ústavní soud za důležité zdůraznit,
že s časovým odstupem doručené opatření o ustanovení advokáta
stěžovateli obhájcem ex offo, má deklaratorní, nikoli tedy
konstitutivní účinky pouze v případě, že advokát takto ustanovený
svoje ustanovení akceptoval ještě před formálním doručením
opatření a začal se jako obhájce chovat a jednat.
Protokol o výpovědi jmenované svědkyně soud podle §211 odst.
3 tr. ř. v průběhu hlavního líčení dne 3. 12. 1999 přečetl (č.l.
141). Obžalovaný, tedy stěžovatel, se k ní vyjádřil tak, že: "Tato
výpověď je nepodložena fakty."
Ke způsobu provedení výslechu svědkyně v přípravném řízení se
ani obžalovaný, ani jeho obhájce v tomto stadiu trestního řízení
nevyjádřili, a to ani při prostudování spisu; sám obhájce
obviněného se k tomuto úkonu (prostudování spisu) ani nedostavil,
ač řádně vyrozuměn o termínu jeho konání (č.l. 102).
Nestalo se tak ani v průběhu hlavního líčení, resp. ani
v závěrečné řeči obhájce u hlavního líčení, konaného dne 14. 1.
2000 (č.l. 158 - 161).
Z hlediska zákonných podmínek přípustného provedení důkazu
přečtením protokolu o výpovědi svědka v hlavním líčení, který
v tomto procesním stadiu využil práva odepřít výpověď ve smyslu
§100 tr. ř., Ústavní soud na základě listinných důkazů, tj.
z protokolu o výslechu svědkyně V. F. (1950) a ze záznamu
vyšetřovatele konstatuje:
- svědkyně V. F. (1950), řádně vyšetřovatelem poučena též podle
§100 tr. ř., dne 7. 2. 1999 prohlásila, že poučení rozumí a že
vypovídat bude (č.l. 75);
- vlastní výslech svědkyně byl proveden v souladu s ustanoveními
trestního řádu o výslechu svědka a jeho protokolaci (č.l. 73
- 76);
- obhájce byl v den zamýšleného výslechu svědkyně telefonicky
o tom vyrozuměn vyšetřovatelem, avšak tvrdí, že se tak stalo
v době, kdy vzhledem k počátku předmětného výslechu mu byla
účast na něm fakticky znemožněna.
V tomto posledním bodě je naplnění zákonných podmínek postupu
soudu v hlavním líčení ve smyslu §211 odst. 3 tr. ř. zpochybněno.
Podle názoru Ústavního soudu, pokud se telefonický rozhovor
mezi vyšetřovatelem a obhájcem stěžovatele uskutečnil dne 7. 2.
1999 v tak malém časovém předstihu před započetím výslechu
svědkyně V. F. (1950), který obhájci znemožňoval reálnou účast na
něm, a pokud by se obhájce skutečně chtěl tohoto výslechu
zúčastnit, musel by již tehdy vyšetřovatele požádat o posun
termínu výslechu, chtěl-li vést obhajobu svého klienta v tomto
směru skutečně účinným způsobem. Z úředního záznamu na č.l. 95,
jehož pravdivost obhájce nezpochybnil, však nevyplývá, že by
obhájce o něco takového vyšetřovatele požádal, resp. že by jej na
tento důležitý časový moment alespoň upozornil; stejně vyznívá
i replika.
Obecný soud proto uzavřel, že účast u výslechu zmíněné
svědkyně obhájci v trestní věci stěžovatele formálně umožněna
byla, přičemž on jí reálně nevyužil ani tím, že by projevil vůli
výslech odložit na pozdější termín, právě pro něj vhodný.
Podle názoru Ústavního soudu poslední zákonná podmínka ve
smyslu §211 odst. 3 tr. ř. (".obviněný nebo obhájce měl možnost
se tohoto výslechu zúčastnit.") by však byla vzdor uvedenému
postupu advokáta splněna jen, jestliže poté, co by se z účasti na
vyšetřovacích úkonech dne 7. 2. 1999 obhájce stěžovatele omluvil,
by vyšetřovatel vyzval také samotného stěžovatele ve smyslu §164
odst. 4 tr. ř. , zda nechce on sám výslechu své matky být
přítomen. Jedině tento postup by mohl zaručit možnost úspěšně
využít takto pořízený důkaz jeho přečtením v hlavním líčení.
Takovouto širší interpretací se jde nad rámec dosavadního
výkladu §211 odst. 3 tr. ř. Pokud však v důsledku postupu obhájce
ex offo dojde k určitému zkrácení práva na obhajobu jeho klienta,
musí toto ústavně zaručené právo chránit sám Ústavní soud coby
soudní orgán ochrany ústavnosti.
Pokud vyšetřovatel chtěl v přípravném řízení pořizovat
a shromažďovat důkazy validním způsobem, aby obstály v řízení před
soudem ve smyslu §211 odst. 3 tr. ř. tak, že je lze provést
přečtením protokolů o nich, pak měl za dané situace dát stejnou
možnost obviněnému, tzn. stěžovateli, který bezpochyby má ústavní
právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce a právo mít
možnost osobně vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě.
Důkaz výpovědí svědkyně V. F. (1950) tedy v přípravném řízení
proveden v souladu se zákonem nebyl tak, aby jej bylo možno využít
v hlavním líčení.
Proti tomuto důkazu stála od samého počátku trestního řízení
zcela opačná výpověď stěžovatele (obviněného).
Základní důkazní problém, tj. "tvrzení proti tvrzení",
vyřešil obecný soud s odvoláním na další důkazy, na základě nichž
se přiklonil k výpovědi jmenované svědkyně.
Pokud se jedná o zmíněné důkazy další, z nichž obecný soud
při stanovení viny stěžovatele vycházel, přichází v úvahu znalecký
posudek a výslech znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví
psychologie na poškozenou (č.l. 17 n.), jakož i posudek z téhož
oboru, odvětví soudní psychiatrie (č.l. 23 n.), zpracovaný na
stěžovatele.
Soud nalézací opíral své rozhodnutí o vině stěžovatele o výše
zmíněné důkazy, z nichž však svědecké výpovědi V. F. (1950)
a nezletilé poškozené byly nepoužitelné, protože nezákonně získané
jak dovozeno výše; svědecká výpověď nezletilé poškozené byla
nepoužitelná z důvodů, uvedených správně již krajským soudem.
Skutkový stav věci zjištěný popsaným způsobem, coby základ
závěrů o vině stěžovatele, soudu odpovídající podklad pro jeho
právní závěry, které s odvoláním na něj učinil, neposkytoval.
Ústavní soud k odstranění pochybností, vyplývajících
z výpovědi stěžovatele (obviněného) před obecnými soudy, nechal
zpracovat revizní posudek z oboru zdravotnictví, odvětví dětské
psychologie, o vlivu pornokazet na fabulační schopnosti poškozené.
Tento posudek však nevnesl do skutkového stavu nic nového a jeho
závěry se shodovaly se závěry znaleckého posudku dřívějšího,
o který obecné soudy opíraly svá rozhodnutí.
III.
Pokud ústavní stížnost namítala porušení Listiny v jejím čl.
40 odst. 3, jakož i čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, a čl. 14 odst.
3 písm. d) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech,
č. 120/1976 Sb., (dále jen "Pakt"), jež zaručují podle názoru
stěžovatele právo na obhajobu osobní nebo obhájcem, je nutno jí
přisvědčit.
Ústavní soud v postupu obecných soudů zjistil pochybení na
úrovni zákona, neboť v §2 odst. 1, 13 a v §160 odst. 2 tr. ř.
byly dotčeny zásady zákonnosti trestního řízení a práva na
obhajobu, v §211 odst. 3 tr. ř. bylo dotčeno právo obviněného na
kontradiktornost řízení vedeného proti němu.
Tato pochybení dosahovala do ústavní roviny.
Ústavní principy, jakož i principy obsažené v mezinárodních
smlouvách, které jsou pro Českou republiku závazné ve smyslu čl.
10 Ústavy, prostupují do zákonné úpravy a v jejich světle je nutno
interpretovat a aplikovat pozitivní právo. Tyto ústavní principy
ovlivňují jakožto nejvyšší základ vnitrostátního práva jak
přípravné řízení, tak řízení před soudem.
IV.
Na základě provedeného rozboru v částech II. a III.
odůvodnění tohoto nálezu dospěl Ústavní soud k závěru, že podané
ústavní stížnosti je nutno podle §82 odst. 1 zákona v celém
rozsahu vyhovět.
Vyhověl-li takto ústavní stížnosti, musel ve smyslu §82
odst. 2 písm. a) zákona konstatovat, že napadenými rozhodnutími
obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručených práv, a to v
čl. 90 Ústavy České republiky č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, čl. 8 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy, čl. 14
odst. 2 Paktu, zaručené právo na zákonný proces, jakož i právo na
spravedlivý proces, jmenovitě jeho složky, kterými jsou právo
obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce (čl. 40 odst. 3
Listiny, čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy a čl. 14 odst. 3 písm. d)
Paktu), jakož i právo obviněného na kontradiktornost výslechu
svědka (čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy a čl. 14 odst. 3 písm. e)
Paktu).
V důsledku toho také na základě §82 odst. 3 písm. a) zákona
napadená rozhodnutí zrušil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 16. 8. 2001