ECLI:CZ:US:2001:4.US.284.01
sp. zn. IV. ÚS 284/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Mgr. D.K., právně zastoupené JUDr. A.K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. března 2001, sp. zn. 13 Cdo 2845/2000, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. února 1999, sp. zn. 2 Cao 229/98, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. března 1998, sp. zn. 20 Ca 90/97, a s rozhodnutím ČSSZ ze dne 6. února 1997, č.j. 495 427 064, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 10. května 2001 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání označené jako ústavní stížnost. Uvedené podání však nesplňovalo náležitosti ústavní stížnosti a ani z něj nebylo zřejmé, čeho se stěžovatelka domáhá. Současně však požádala Ústavní soud o poskytnutí lhůty k odstranění vad podání. Ústavní soud vyhověl žádosti stěžovatelky a poskytl jí lhůtu k odstranění vad podání v trvání 30 dnů od doručení výzvy. V uvedené lhůtě byly stěžovatelkou vady podání odstraněny a Ústavnímu soudu byla zaslána řádná ústavní stížnost, veškeré zákonem požadované doklady a stěžovatelka byla právně zastoupena.
V ústavní stížnosti stěžovatelka napadla všechna rozhodnutí, která byla v její věci vydána v průběhu řízení. Usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí ČSSZ (dále jen "ČSSZ"), na základě kterého byl stěžovatelce odňat plný invalidní důchod.
Stěžovatelka má za to, že v jejím případě bylo zasaženo do jejího základního práva na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci dle čl. 30 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na spravedlivý soudní proces, když stěžovatelce nebyla poskytnuta právní pomoc v řízení před soudy. Porušení práva na spravedlivý proces mělo dle stěžovatelky spočívat v tom, že rozhodoval vyloučený soudce, a že jí nebyla zajištěna její procesní práva. Uvedla, že soudkyně soudu prvého stupně, JUDr. J.Z., dříve než začala vykonávat funkci soudkyně byla zaměstnankyní ČSSZ. Stěžovatelka vedla s ČSSZ několik sporů, mezi jinými i spor vedený u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 C 80/90, kdy JUDr. J.Z. zastupovala správu sociálního zabezpečení. Stěžovatelka dovozuje, že současné řízení o invalidní důchod je pokračováním řízení uvedeného řízení pod sp. zn. 15 C 80/90. Proto se domnívá, že existují pochybnosti o nepodjatosti soudkyně, a ta by z toho důvodu měla být vyloučena. Přestože její vyloučení stěžovatelka navrhovala, nebyl její názor vrchním soudem akceptován. Další zásah shledává stěžovatelka v tom, že jí nebyla zajištěna adekvátní ochrana procesních práv, uvedla, že trpí mnoha specifickými chorobami, které jí znemožňují účinně prosazovat svá práva a bránit je. Zhoršující se zdravotní stav jí neumožnil zúčastnit se jednání u vrchního soudu a ani se z nařízeného jednání omluvit. Zastává proto názor, že vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu jí měl být ustanoven opatrovník.
Hmotně právní zásah do svých práv shledává stěžovatelka v tom, že jí bylo odebráno právo na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci, a tím je dlouhodobě bez jakýchkoliv finančních prostředků. Obecné soudy v řízení ve věci řádně nezjistily skutkový stav a rozhodovaly, aniž by odstranily rozpory mezi jednotlivými důkazy. Nebraly rovněž v úvahu skutečnost, že se nemohla účastnit jednání jak u posudkové komise, tak i u soudů, z důvodu pracovní neschopnosti. Na závěr stěžovatelka uvedla, že posudek nebyl vypracován soudním znalcem, jak požadovala, ale pouze komisí, která je spjata s ČSSZ.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu vyjádřil účastník - Nejvyšší soud ČR prostřednictvím předsedy senátu 30 Cdo, který plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a současně konstatoval, že v řízení nebyly porušeny stěžovatelkou zmiňované ústavní zásady.
Za Krajský soud v Ostravě se vyjádřila předsedkyně senátu 20 Ca, která se vyjádřila ke skutečnostem uváděným stěžovatelkou v ústavní stížnosti, k průběhu celého řízení ve věci i ke svému předchozímu zaměstnání u ČSSZ, kterou zastupovala v řízeních o opravných prostředcích. Uvedla, že skutečně ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 C 80/90 zastupovala ČSSZ. Toto řízení však bylo ukončeno v roce 1994. S ohledem na skutečnost, že přezkoumávání zákonnosti každého jednotlivého rozhodnutí ČSSZ je samostatným řízením ve věci a rozhodně se nejedná o pokračující řízení, jak namítá stěžovatelka, a vzhledem k tomu, že není v příbuzenském ani jiném poměru ke stěžovatelce a ani neměla vztah k projednávané věci či k ČSSZ, je předsedkyně senátu přesvědčena, že nenastaly skutečnosti, na základě kterých by bylo možno odůvodnit její podjatost. Tuto skutečnost konstatoval i vrchní soud.
Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 20 Ca 90/97. Na jeho základě, i na základě ostatních podkladů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Jak je zřejmé ze spisu krajského soudu, původně sice bylo podání stěžovatelky označeno spisovou značkou věci, ve které byla ČSSZ zastoupena nynější předsedkyní senátu, později však byla tato zjevná chyba odstraněna. Vzhledem k tomu, že se jedná o opravný prostředek proti rozhodnutí správního orgánu, je předmětem řízení pouze napadené rozhodnutí a nikoliv rozhodnutí v jiné, byť obdobné věci, které časově předcházelo. Z toho důvodu byl návrh stěžovatelky na přezkum správního rozhodnutí opatřen novou spisovou značkou a věc byla přidělena soudkyni podle rozvrhu práce u příslušného soudu.
Právo stěžovatelky na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci, dle čl. 30 odst. 1 Listiny, je limitováno objektivním posouzením reálnosti takového stavu. Příslušný orgán je proto povinen posuzovat splnění zákonem předepsaných podmínek pro přiznání takového přiměřeného hmotného zabezpečení. V daném případě je tímto orgánem ČSSZ, které je rozhodovací pravomoc svěřena zákonem. S ohledem na toto oprávnění je nezbytné, aby příslušný orgán disponoval nástroji pro objektivní zjištění zdravotního stavu bez vlivu vnějších okolností, a proto způsobilost či nezpůsobilost hodnotí posudkové komise ČSSZ, zřízené k tomu zákonem.
Ústavní soud konstatuje, že soud prvého stupně vyhověl požadavku stěžovatelky na provedení druhého posudku posudkovou komisí mimo severomoravský kraj, tedy jinou komisí, než která rozhodovala o odejmutí plného invalidního důchodu stěžovatelce. Vypracování druhého posudku tedy bylo svěřeno Posudkové komisi ČSSZ. Jak je ze spisu zjevné, stěžovatelka se osobně nezúčastnila prvního jednání posudkové komise v H., omluvila se telefonicky, a následně dopisem ze dne 27. října 1997 požádala, aby komise rozhodla bez její přítomnosti. Posudková komise v H. dospěla ke stejným závěrům jako posudková komise v O., na základě kterých byl stěžovatelce plný invalidní důchod odejmut.
Na následná dvě jednání krajského soudu se stěžovatelka nedostavila a omluvu zaslala až dodatečně. Třetímu jednání byla stěžovatelka přítomna a krajský soud vynesl ve věci rozsudek. Odvolání podala stěžovatelka pouze blanketní, spojené se žádostí o poskytnutí lhůty k doplnění, za pomoci advokáta. Na základě výzvy soudu odvolání doplnila, avšak i nadále pokračovala v řízení bez právního zástupce. K jedinému jednání Vrchního soudu v Olomouci se stěžovatelka, ač řádně obeslána, nedostavila. Dodatečně svoji neúčast omluvila tím, že úřední věci chtěla odložit až na dobu po skončení pracovní neschopnosti. V případě podaného dovolání se stěžovatelka, ač si byla vědoma nezbytnosti právního zastoupení v tomto řízení před Nejvyšším soudem ČR, nechala zastoupit teprve po uplynutí 6 měsíců, a to až na základě opakovaně doručované výzvy.
Pokud jde o námitku podjatosti, resp. vyloučení soudkyně krajského soudu, je třeba uvést, že stěžovatelka tento požadavek nastolila až v odvolání a odůvodnila jej pouze tím, že u soudu prvého stupně nebyly zohledněny podklady, které při jednání předložila. Z tohoto hlediska nebyla žádost o vyloučení soudkyně shledána jako opodstatněná. Pokud v ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že důvod pro vyloučení předsedkyně senátu by měl spočívat i v tom, že JUDr. J.Z. dříve pracovala u ČSSZ, kterou zastupovala ve zmíněném sporu se stěžovatelkou, konstatuje Ústavní soud, že tuto námitku neuplatnila dříve, ač jí v tom evidentně nic nebránilo. Ústavní soud v tomto směru opakovaně ve svých rozhodnutích uvedl, že je věcí každého, aby si střežil svá práva, tedy aby především u obecných soudů uplatnil procesní námitky, pokud je má. Navíc v dané věci nesdílí Ústavní soud názor, že dřívější postavení soudce je samo o sobě, navíc s delším časovým odstupem, schopno založit důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti.
Rovněž tvrzení stěžovatelky o porušení jejích práv nedostatkem ochrany jakožto osoby trpící mnoha specifickými chorobami, kdy jí měl být přidělen opatrovník, Ústavní soud neshledává způsobilým k zásahu do stěžovatelčiných základních práv. Jak je z předložených materiálů zjevné, stěžovatelka se aktivně účastnila projednávání věci, když předkládala další a další podklady o svém zdravotním stavu, byla si vědoma právní složitosti projednávané věci, přesto se však nenechala právně zastoupit.
V obecné rovině pak Ústavní soud uvádí, že soudní přezkum rozhodnutí v důchodových věcech je konstruován (na rozdíl od ostatních věci projednávaných v tzv. správním soudnictví) dvouinstančním způsobem a možné je též dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Takto konstruovaný proces je sám o sobě dostatečnou zárukou nápravy případných pochybení, a proto zásah Ústavního soudu by mohl přicházet v úvahu jen v případě zcela extrémní interpretace hmotného práva, či v jiných zcela mimořádných případech. Za takový případ, jakkoli Ústavní soud chápe situaci stěžovatelky, však tuto věc považovat nelze.
Z těchto důvodů Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 19. listopadu 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu