ECLI:CZ:US:2001:4.US.296.01
sp. zn. IV. ÚS 296/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti O.F., M.F. a V.D., všichni zastoupeni JUDr. V.D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2001, sp. zn. 58 Co 509/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 17. května 2001 obdržel Ústavní soud, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatelé domáhali zrušení napadeného rozsudku, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. července 2000, sp. zn. 6 C 9/95, jímž byla stěžovatelům stanovena povinnost uhradit závazek, který vznikl jejich právnímu předchůdci, vůči Ministerstvu financí ČR.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že jejich právnímu předchůdci byla na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, (dále jen "nařízení vlády"), odebrána nemovitost. Následně mu byla proplacena náhrada za zaplacenou hypotéku a poté ještě obdržel náhradu za vybudovanou bytovou jednotku. V roce 1990 pak byla právnímu předchůdci stěžovatelů nemovitost vrácena zpět, a to na základě zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů.
Předmětnými rozsudky byla stěžovatelům, resp. jejich právnímu předchůdci, stanovena povinnost vrátit státem proplacené náhrady za nemovitost, tedy náhradu za hypotéku a náhradu za vybudovanou bytovou jednotku. Stěžovatelé namítají, že po dobu, po kterou nebyly předmětné nemovitosti ve vlastnictví jejich právního předchůdce, tedy po plných 30 let, vybíraly subjekty, kterým v té době příslušelo vlastnické právo, nájemné. Dále stěžovatelé uvádějí, že krátce před uzavřením smlouvy o navrácení nemovitostí se právní předchůdce stěžovatelů obrátil na držitele nemovitosti s výzvou k opravě střechy, na náklady oprávněného, neboť hrozilo nebezpečí, že v průběhu zimy mohou vzniknout větší škody. Povinná osoba však uvedené výzvy nedbala a škoda na nemovitosti tak vznikla. Ačkoliv to v ústavní stížnosti není výslovně uvedeno, stěžovatelé zřejmě chtěli uplatnit vzájemné započtení mezi částkou, kterou měli uhradit a částkou, o kterou se zvýšila škoda na předmětné nemovitosti tím, že povinná osoba neumožnila opravu střechy.
Stěžovatelé však konkrétně neuvádějí jaká ústavní práva měla být napadeným rozhodnutím porušena, když jediný odkaz na porušení základních práv byl učiněn v souvislosti s rozporem převodu nemovitostí na stát na počátku 50. let s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z toho důvodu byl právní zástupce stěžovatelů dopisem ze dne 23. května 2001, vyzván, aby uvedl, jaká základní práva stěžovatelů měla být napadeným rozhodnutím porušena. Ten v doplnění ústavní stížnosti uvedl, že věc je třeba posuzovat jako celek, tedy včetně převodu nemovitostí na stát bez náhrady. Nařízení vlády bylo v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny, neboť vláda nebyla zmocněna takové nařízení vůbec vydat.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníka - Městského soudu v Praze, za který se vyjádřila předsedkyně senátu 58 Co. Ta uvedla, že k uhrazení sporné částky se právní předchůdce stěžovatelů zavázal v dohodě o vydání nemovitostí, registrované bývalým SN. Účastník pak uvádí, že neshledal opodstatněnou námitku na kompenzaci výdajů právního předchůdce stěžovatelů na opravu střechy s odškodněním, které mu bylo poskytnuto v souvislosti s přechodem nemovitostí na stát. Co se týká argumentace uvedené v ústavní stížnosti, ta se podle účastníka shoduje s argumentací, kterou uvedli stěžovatelé v řízení před oběma stupni obecných soudů. Odvolací soud si není vědom, že by zmiňované rozsudky jakýmkoliv způsobem porušily základní práva stěžovatelů, když takové porušení nelze shledávat ani v tom, že soudy měly na některé právní otázky v projednávané věci jiný názor než stěžovatelé. Z uvedených důvodů proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako nedůvodná.
Ústavní soud si k projednávané věci rovněž vyžádal spis vedený ve věci před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 9/95.
Ústavní stížnost není důvodná.
V posuzované věci Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelů obecnými soudy v jednáních, která před nimi ve věci proběhla, když ani stěžovatelé takový zásah do svých práv v ústavní stížnosti netvrdí. Jediné tvrzené porušení základního práva, že vyvlastnit lze jen podle zákona a za náhradu, dle čl. 11 odst. 4 Listiny, shledávají stěžovatelé ve vládním nařízení z roku 1959, které však nemůže být předmětem přezkumu Ústavního soudu, neboť bylo zrušeno ke dni 1. listopadu 1990, tedy ještě před účinností Listiny základních práv a svobod, vyhlášené pod č. 23/1991 Sb., účinné ke dni 8. února 1991. Zejména však stěžovatelé pomíjejí skutečnost, že nepochybná neslučitelnost tohoto normativního aktu s principy právního státu byla důvodem, že se zákonodárce rozhodl majetek tímto nařízením dotčený vrátit, za podmínek stanovených v zákoně č. 403/1990 Sb. Tak se také v případě právního předchůdce stěžovatelů stalo.
Je tedy zřejmé, že sporný závazek stěžovatelů nevznikl na základě citovaného nařízení vlády, ale jako důsledek dohody o vydání věci uzavřené mezi právním předchůdcem stěžovatelů a povinnou osobou, když uzavření této dohody podléhalo režimu zákona č. 403/1990 Sb. Touto dohodou se právní předchůdce stěžovatelů zavázal uhradit spornou částku do 60 dnů od podpisu dohody, když současně nevyužil svého práva, daného mu v ustanovení §10 odst. 2 tohoto zákona tj. požadovat náhradu, byla-li vydávaná nemovitost, oproti svému stavu v době odnětí, znehodnocena do té míry, že ji nebylo možno užívat pro potřeby, k nimž byla určena bez okamžité stavební úpravy. Za takové situace by právnímu předchůdci stěžovatelů příslušela i peněžní náhrada dle §14 zákon č. 403/1990 Sb. Tím, že právní předchůdce stěžovatelů, a ani stěžovatelé, této možnosti nevyužili, ačkoliv v průběhu řízení odkazovali na v dohodě uvedené značné poškození střechy, sami se svým opomenutím připravili o možnost snížení sporné částky. Tuto skutečnost konstatoval, jak je zřejmé ze soudního spisu, i odvolací senát při projednávání věci dne 7. února 2001.
Z citovaného spisu je dále zjevné, že argumentace stěžovatelů se nijak neliší od argumentace uplatňované v průběhu celého řízení, od podání odporu proti platebnímu příkazu až po ústavní stížnost. S ohledem na tuto skutečnost je tedy nesporné, že stěžovatelé, resp. jejich právní zástupce, nepochopili postavení Ústavního soudu, jakožto orgánu ochrany ústavnosti, který leží mimo strukturu obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, a nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných např. občanským zákoníkem, v daném případě stěžovateli namítaným porušením dobrých mravů, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Taková situace však v daném případě nenastala, a proto, vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem, Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 29. 10. 2001
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu