ECLI:CZ:US:2001:4.US.299.01
sp. zn. IV. ÚS 299/01
Usnesení
Č E S K Á R E P U B L I K A
U S N E S E N Í
Ú s t a v n í h o s o u d u
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. J.N., zastoupeného JUDr. K.B., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 2. 2001, č.j. 21 Cdo 1084/2000-85, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 1999, č.j. 20 Co 113/99-63 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, č.j. 24 C 244/94-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 5. 2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 2. 2001, č.j. 21 Cdo 1084/2000-85, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 1999, č.j. 20 Co 113/99-63 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, č.j. 24 C 244/94-48, jimiž byl pravomocně zamítnut jeho návrh, aby žalovaná státní organizace Č., byla uznána povinnou vydat jemu a jeho manželce železniční průkazku pro důchodce.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 1, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 37 odst. 3, čl. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že námitky stěžovatele směřující proti rozsudku dovolacího soudu obsahují toliko polemiku se závěry dovolacího soudu ve vztahu k aplikaci ust. §95 odst. 1 Ústavy České republiky a jeho vlastní představy o výkladu tohoto ustanovení. Proto nelze mít zato, že by napadeným rozsudkem dovolacího soudu mohla být porušena ústavní práva stěžovatele. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla usnesením odmítnuta, neboť je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 24 C 244/94 a po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podána po lhůtě stanovené pro její podání. Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy (§75 odst. 1 zákona). V daném případě byl napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne 1. 2. 2001, č.j. 21 Cdo 1084/2000-85 stěžovateli resp. jeho právnímu zástupci doručen dne 19. 3. 2001. Uvedeným dnem doručení započala běžet zákonná šedesátidenní lhůta pro podání ústavní stížnosti (den doručení je tedy dle cit. specielního ustanovení zákona prvním dnem lhůty, nikoli až den následující). Stížnost však byla podána k poštovní přepravě dne 18. 5. 2001, tudíž po uplynutí stanovené lhůty. Šedesátidenní lhůta obsažená v ust. §72 odst. 2 zákona je nepřekročitelná, její marné uplynutí zákon neumožňuje jakkoliv zhojit, a tímto zákonem je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrh podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh podaný opožděně.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. 7. 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj