ECLI:CZ:US:2001:4.US.301.01
sp. zn. IV. ÚS 301/01
Usnesení
IV. ÚS 301/01
Ústavní soud rozhodl dne 22. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M.D., 2) S.D., 3) O.D., 4) H.F., 5) A.F., 6) O.F., 7) J.K., 8) R.K., 9) E.K., 10) F.V., 11) N.V., 12) Z.V., všech zastoupených JUDr. A.N., proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 22. 11. 2000, čj. 2 T 190/99 - 357, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2001, čj. 4 To 22/2001 - 433, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelé uvádí, že dne 27. 8. 1999 v nočních hodinách zaútočila na rodiny stěžovatelů skupina ozbrojených maskovaných mužů, kteří byli následně ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu odsouzeni, dle mínění stěžovatelů, k velice mírným trestům.
Stěžovatelé považují za pochybení v trestním řízení to, že všichni poškození nebyli vyslechnuti v přípravném řízení a v hlavním líčení, zákonní zástupci nezletilých poškozených nebyli řádně poučeni o nároku na náhradu škody a poškozeným nebylo umožněno klást obžalovaným otázky a vyjádřit se k věci před skončením řízení. Poškození nebyli k hlavnímu líčení jednotlivě obesláni, soud se spokojil pouze s účastí jejich zmocněnce a při hlavním líčení, až na tři výjimky, nevyhověl opakovaným návrhům zmocněnce na výslech poškozených. Tento fakt mimořádně nepříznivě působil jak na poškozené, kteří od soudu očekávali jistou satisfakci za utrpěnou újmu, tak na obžalované, pro něž se dokazování změnilo na vzájemné potvrzování svých výpovědí a nevyužita zůstala i možnost výchovného dopadu řízení na mladistvé obžalované.
Poté, co výrok o vině a trestu nabyl právní moci, žádný z odsouzených již na náhradě škody nic neuhradil, ačkoli to většina z nich před soudem přislíbila. O nároku poškozených na náhradu škody rozhodl okresní soud výše citovaným rozsudkem tak, že je odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. V této souvislosti stěžovatelé poukazují na existující judikaturu, dle které soud nesmí poškozené odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních, a je povinen rozhodnout, byť o části jejich řádně uplatněného nároku, neboť odkazem zhoršuje jejich právní postavení, snižuje výchovný účinek trestního řízení a oddaluje náhradu škody. Rovněž tímto postupem odnímá poškozeným možnost uplatnit nárok na náhradu nákladů spojených s uplatněním nároku na náhradu škody v trestním řízení dle ustanovení §154 trestního řádu.
Proti citovanému rozhodnutí okresního soudu podali stěžovatelé odvolání, které však krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl s odůvodněním, že zmocněnkyně poškozených dosud veškeré uhrazené částky od jednotlivých odsouzených nevyplatila poškozeným. Stěžovatelé mají za to, že do pravomocného rozhodnutí soudu o náhradě škody tak zmocněnkyně nemohla učinit, neboť byli na takovém postupu dohodnuti. Pokud odvolací soud tento fakt považoval za překážku při rozhodování o náhradě škody, mohl vyzvat zmocněnkyni, aby předložila rozúčtování dosud uhrazených částek včas před veřejným zasedáním o odvolání. Konečně ani samotní odsouzení při úhradě jednotlivých částek nespecifikovali, komu ze stěžovatelů kolik platí, a proto by tento nedostatek neměl být posuzován v neprospěch stěžovatelů. Škody na majetku i zdraví stěžovatelů byly přesně vyčísleny soudním znalcem a lékaři, a mohlo být tedy rozhodnuto alespoň o části jejich nároků.
Závěrem stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z těchto důvodů stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud zrušil ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu a výrok o náhradě škody v ústavní stížností napadeném rozsudku okresního soudu.
Z obsahu spisu sp. zn. 2 T 190/99 Okresního soudu v Třebíči Ústavní soud zjistil, že jedním z výroků jeho rozsudku ze dne 22. 11. 2000, čj. 2 T 190/99 - 357, byli stěžovatelé se svými nároky na náhradu škody vůči odsouzeným odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních s odůvodněním, že dle výsledků dokazování není pro vyslovení povinnosti obžalovaných k náhradě škody důvod, neboť někteří z nich již poměrnou část škody v průběhu trestního řízení uhradili, a že uplatněný nárok stěžovatelů na úhradu cestovného není škodou, ale svědečným ve smyslu ustanovení §104 trestního řádu.
Následné odvolání stěžovatelů do tohoto výroku citovaného rozhodnutí okresního soudu Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 5. 3. 2001, čj. 4 To 22/2001 - 433, zamítl s odůvodněním, že požadavky stěžovatelů na náhradu škody jsou sice oprávněné, avšak dle ustanovení §228 odst. 2 trestního řádu je obligatorní součástí výroku o povinnosti obžalovaného k náhradě škody přesné označení osoby oprávněného a nárok, který mu má být přisouzen. Někteří z obžalovaných již určitou finanční částku k rukám zmocněnkyně stěžovatelů zaplatili, avšak mezi stěžovatele zmocněnkyně rozdělila jen část z této celkové částky a zbytek uložila do depozita. Za situace, kdy není zřejmé, zda tato doposud nerozdělená částka bude poukázána některému ze stěžovatelů či mezi ně bude rozdělena a jakým dílem, neměl odvolací soud v tomto směru dostatečný podklad pro rozhodnutí, neboť z výše uvedeného vyplývá, že je nezbytné aby osoba oprávněného i nárok, který mu má být přisouzen, byly přesně označeny.
Ústavní soud považuje především za nutné zdůraznit, že obecně není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy - čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Předpokladem respektování této zásady je však dodržení podmínky, že tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s ústavními principy, které vyplývají zejména z hlavy páté Listiny. Není tedy úkolem Ústavního soudu meritorně přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů a posuzovat jednotlivé důkazy a okolnosti, které byly soudem již jednou posouzeny. Ústavní soud by mohl z hlediska právního hodnocení důkazní situace zasáhnout jedině v případě, kdy by dospěl k názoru, že je dán extrémní nesoulad mezi právními závěry soudu a vykonanými skutkovými zjištěními. Po prostudování podstatných částí spisu však Ústavní soud k tomuto názoru nedospěl a dle jeho názoru postupovaly obecné soudy v případě stěžovatelů naprosto v souladu se zákonem a jejich postupu není možno cokoli vytknout.
Co se týče námitek stěžovatelů ohledně průběhu řízení a jimi tvrzených nedostatků, je třeba říci, že k žádným podstatným pochybením, které by zakládaly přímý zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů, v průběhu trestního řízení nedošlo. Dle ustanovení §198 odst. 2 trestního řádu má-li poškozený zmocněnce, vyrozumí se o hlavním líčení pouze tento zmocněnec, takže vzhledem k tomu, že stěžovatelé měli v trestném řízení svého zmocněnce, nebylo nutné je k hlavnímu líčení jednotlivě obesílat. Rovněž tím, že některé další procesní úkony vykonávala za stěžovatele jejich zmocněnkyně, nebyla v žádném případě porušena jejich práva jako účastníků trestního řízení. Skutečnost, že návrhům zmocněnkyně stěžovatelů na výslech některých z nich v hlavním líčení soud v některých případech nevyhověl, je rovněž naprosto v souladu se zákonem, konkrétně s ustanoveními §2 odst. 5, 6 a §211 odst. 1 trestního řádu.
Stěžovatelům lze dát za pravdu, tvrdí-li, že soud nesmí poškozené odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních a je povinen rozhodnout o jejich řádně uplatněném nároku. To platí však jen tehdy, jsou-li splněny podmínky pro přiznání tohoto nároku zakotvené v ustanovení §228 trestního řádu. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí velmi podrobně a správně osvětlil důvody, na základě kterých dospěl k závěru, že tyto podmínky nebyly v případě stěžovatelů naplněny, a které odůvodňovaly jeho postup dle ustanovení §229 odst. 1 trestního řádu, když stěžovatele s jejich nároky odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolací soud totiž stěžovatelům vyhovět nemohl, neboť na základě výše uvedených skutečností nebylo možno přesně označit osobu oprávněného a nárok, který mu má být přisouzen tak, jak to vyžaduje ustanovení §228 odst. 2 trestního řádu. Za této situace nebylo možno stěžovatelům přiznat ani nárok na náhradu nákladů spojených s uplatněním jejich nároku na náhradu škody v trestním řízení, neboť nebyla naplněna podmínka, kterou vyžaduje první věta ustanovení §154 trestního řádu, která tento postup umožňuje jedině za situace, kdy poškozenému byl alespoň zčásti přiznán nárok na náhradu škody, k čemuž však v tomto případě nedošlo. Rozhodnutí odvolacího soudu má tedy i v tomto ohledu plnou oporu v zákoně.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nebyla ústavně zaručená práva stěžovatelů nijak dotčena a že jim nic nebrání uplatnit své nároky v občanskoprávním řízení. Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. října 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu