ECLI:CZ:US:2001:4.US.31.2000
sp. zn. IV. ÚS 31/2000
Usnesení
IV. ÚS 31/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti J. L., zastoupeného JUDr. K. V., advokátkou, proti rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 3. 1998, čj. 11 Co 709/97-107, a Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 10. 1999, čj. 24 Cdo 1409/98-119, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, a F. B. a L. B., oba zastoupeni JUDr. J. M., advokátkou, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 3. 1998, čj. 11 Co 709/97-107, a Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 10. 1999, čj. 24 Cdo 1409/98-119, stěžovatel uvádí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý soudní proces, zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy totiž vycházely při posuzování, zda-li stěžovatel uplatnil ohledně návrhu na zrušení části kupní smlouvy podle ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), svůj restituční nárok ve lhůtě, z nesprávných právních závěrů, neboť zamítnutí stěžovatelova návrhu pro jeho opožděné uplatnění u soudu až v prosinci 1993, je dle jeho názoru v zásadním nesouladu s obsahem podání v dané věci, tedy jeho návrhem na zahájení řízení ze dne 11. 1. 1993 ve spojení s návrhem na připuštění jeho změny podáním ze dne 7. 12. 1993, resp. tvrzení uváděná stěžovatelem v jeho podáních, byla soudy chybně interpretována. Z těchto důvodů se domáhá zrušení napadených rozhodnutí.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Litoměřicích, sp. zn. 7 C 12/93, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 19. 1. 1993 u Okresního soudu v Litoměřicích žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 16. 9. 1965 uzavřené mezi jím, jako prodávajícím, na straně jedné a vedlejšími účastníky F. B. a L. B., jako kupujícími, na straně druhé, s odůvodněním, že k jejímu uzavření byl postupně donucen, když touto smlouvou převedl do vlastnictví vedlejších účastníků dům a pozemky v návrhu blíže specifikované a dále uvedl, že je přesvědčen, že nepodepisoval kupní smlouvu, v níž by předmětem převodu byly i pozemky, nýbrž toliko dům se zahradou a nikoliv již pole. O donucení stran jeho projevu vůle svědčí i fakt, že pro ocenění převáděných nemovitostí nebyl vypracován znalecký posudek, který by stanovil hodnotu převáděných nemovitostí. S ohledem na tyto skutečnosti navrhl v petitu žaloby, aby soud určil, že předmětná kupní smlouva je v části, ve které se týká těchto pozemků, neplatná.
V souladu s ustanovením §95 o.s.ř. stěžovatel svým podáním ze dne 8. 12. 1993 navrhl změnu žaloby, když jak uvedl, tuto podával v přesvědčení, že předmětem kupní smlouvy příslušné pozemky nebyly, žádnou úhradu za zemědělskou půdu od kupujících nedostal, a proto svůj nárok opíral v původním návrhu o tvrzení, že se v případě kupní smlouvy jedná o neplatný právní úkon, který učinil v důsledku donucení. Teprve později, během již probíhajícího sporu, byl informován o vydání zákona č. 183/1993 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. července 1993 a jímž byl novelizován zákon č. 229/1991 Sb., tedy doplněn ustanoveními §8 odst. 3, 4, 5, v nichž je řešena situace v případech prodeje rodinného domku, k němuž náležela i zemědělská půda, přičemž se jedná o ustanovení dopadající na předmětný skutkový stav. Proto dle svého tvrzení "mění právní důvod návrhu na zahájení řízení" a s ohledem na tuto změnu právního důvodu uplatněného nároku činí další skutkový přednes, právní zdůvodnění a důkazní návrhy. Nyní, když zjistil, že zemědělská půda je v kupní smlouvě jako předmět převodu uvedena a kupní smlouva jím i podepsána, vzpomněl si, že mu státní notář vysvětloval, že je zbytečné se o zemědělské půdě dohadovat, neboť smlouvu jinak nelze uzavřít ani registrovat, pokud současně nebudou převedeny i pozemkové parcely. Vzpomíná si, že mu i radil, aby předmětné pozemky daroval státu, ale to by se pozdrželo a efekt by byl stejný. Z těchto a dalších důvodů, kdy šlo evidentně o jednání v tísni (jak již uvedl ve svém původním návrhu a kterou zde blíže vylíčil), byl donucen bezúplatně převést předmětné pozemky do vlastnictví kupujících. V kupní smlouvě není uvedeno, že by pozemky převáděl darem, ale vzhledem k tomu, že byl donucen ke slevě i z určené obecné ceny, která neodpovídala tehdy platným cenovým předpisům, vylučuje, že by výsledná kupní cena ve výši 15.000,- Kč mohla v sobě zahrnovat i úhradu za zemědělskou půdu v kupní smlouvě uvedenou. Bezúplatnost tedy dovozuje z ceny, za níž byla usedlost převedena. Na základě těchto skutečností mu byly tedy v době uzavření kupní smlouvy dány pouze dvě možnosti, a to darovat zemědělskou půdu státu nebo ji bezúplatně převést na kupující, což také učinil. V souladu s uvedením těchto nových skutečností a změnou právní kvalifikace svého podání změnil také petit svého původního návrhu.
Okresní soud v Litoměřicích svým rozsudkem ze dne 17. 6. 1997, čj. 7C 12/93-90, návrhu stěžovatele vyhověl a předmětnou smlouvu zrušil v části týkající se převodu příslušných zemědělských pozemků, když toto své rozhodnutí opřel o již shora zmiňovaná ustanovení zákona o půdě s tím, že článek 2 zákona č. 183/1993 Sb., jenž nabyl účinnosti dne 1.7. 1993, a který novelizoval zákon o půdě, stanovil, že jím upravené nároky je možno uplatnit do dvou měsíců od jeho účinnosti, tedy do 1.9. 1993 a stěžovatel svůj návrh podal dne 19. 1. 1993, přičemž v průběhu řízení byla připuštěna změna tohoto návrhu usnesením ze dne 12.7. 1994, a to právě v souvislosti s nabytím účinnosti zákona č. 183/1993 Sb.
Proti rozhodnutí okresního soudu podali vedlejší účastníci odvolání, v němž namítali zejména vadné hodnocení důkazů a nesprávné posouzení daně věci. Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví napadeným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek okresního soudu změnil tak, že návrh stěžovatele zamítl, neboť shledal odvolání důvodným. Neztotožnil se s právním závěrem soudu I. stupně, že žaloba byla uplatněna v zákonné lhůtě. Aniž by se zabýval opodstatněností návrhu stěžovatele z důvodů v něm uvedených, návrh zamítl poté, co dospěl k závěru, že tento byl ve smyslu zákona č. 183/1993 Sb. uplatněn po lhůtě, která je svou povahou prekluzivní, a soud k ní tedy přihlíží z úřední povinnosti. Prekluzi nároku stěžovatele odůvodnil tím, že tento původně návrh na určení neplatnosti kupní smlouvy opíral o ustanovení §80 odst. 3 písm. c) o.s.ř., a teprve v prosinci 1993 jej změnil v souladu s výše zmiňovanou novelou zákona o půdě, v této době již však bylo jeho právo prekludováno, protože ke dni 1. 9. 1993 zaniklo.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal stěžovatel dovolání, v němž navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že toto splňovalo náležitosti požadované zákonem a bylo přípustné, Nejvyšší soud se jím meritorně zabýval, ale po provedeném řízení dospěl k závěru, že jej neshledává důvodným. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že zastává při výkladu ustanovení §8 odst. 4 (původně odst. 3) zákona o půdě, které je v podstatě ustanovením restitučním, názor, který maximálně vylučuje formalistický přístup při posuzování otázky doby a formulace uplatnění nároku. Za včas uplatněné považuje proto i nároky uplatněné ještě před účinností zákona č. 183/1993 Sb., který právo na zrušení smlouvy založil a za úpravu petitu, znějícího na neplatnost kupní smlouvy, považuje i změny návrhu na zrušení smlouvy v části týkající se zemědělských nebo lesních pozemků. Podmínkou možnosti takového výkladu v uvedených případech je ovšem shoda skutkových tvrzení, uvedených v návrhu na zahájení řízení, s některou ze dvou skutkových podstat uvedených v §8 odst. 4 zákona o půdě, tj. darování zemědělských a lesních pozemků v tísni nebo jejich bezplatný převod v souvislosti s kupní smlouvou na budovu, k níž patřily. Dovolatel (stěžovatel) sice tvrdí, že tyto skutkové okolnosti jsou v původním návrhu obsaženy, toto tvrzení však neodpovídá obsahu jeho původního návrhu. Stejně tak při svém výslechu u soudu dne 17. 9. 1993 uvedl, že prodal pouze příslušný dům a původní smlouva, kterou ztratil, obsahovala pouze prodej tohoto domku, nikoliv již příslušných pozemků. Toto své skutkové tvrzení změnil teprve ve svém písemném vyjádření ze dne 8. 12. 1993, kdy změnil právní důvod na zahájení řízení a učinil další skutkový přednes v návaznosti na příslušná ustanovení zákona č. 183/1993 Sb. Skutková tvrzení, obsažená v původním návrhu na zahájení řízení a v návrhu na připuštění jeho změny, se tedy neshodují, neboť okolnosti rozhodné pro to, aby soud mohl věc posoudit podle ustanovení §8 odst. 4 zákona o půdě, jsou uvedeny až ve vyjádření žalobce (stěžovatele) ze dne 8. 12. 1993, kdy teprve byl nárok podle tohoto ustanovení uplatněn. Za této situace dospěl dovolací soud k závěru, že odvolací soud rozhodl správně, pokud nárok stěžovatele považoval v té době již za zaniklý a v důsledku jeho prekluze žalobu zamítl. Důvodným neshledal ani žalobcem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., týkající se naplnění skutkové podstaty dle ustanovení §8 odst. 4 zákona o půdě, protože odvolací soud žádná skutková zjištění v tomto směru nečinil, když důkazy o těchto skutečnostech by byly s ohledem na správný právní závěr odvolacího soudu o prekluzi práva nadbytečné. Z těchto důvodů tedy dovolací soud podané dovolání v záhlaví napadeným rozsudkem ze dne 19. 10. 1999, čj. 24 Cdo 1409/98-119, zamítl.
Nejvyšší soud ČR ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti v podstatě odkázal na napadené rozhodnutí a jeho odůvodnění s tím, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
Vedlejší účastníci F. B. a L. B. odkázali ve svém podání, které Ústavní soud obdržel faxovým podáním dne 17. 3. 2000, doplněným jeho originálem dne 20. 3. 2000, na svá veškerá vyjádření uvedená v protokolech pořízených u Okresního soudu v Litoměřicích a v odvolání do rozsudku tohoto soudu s tím, že se s ústavní stížností napadenými rozsudky plně ztotožňují.
Po prostudování spisového materiálu a po zvážení všech okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná stížnost není důvodná. Připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů, běžnou další instancí, není oprávněn zasahovat do rozhodování těchto soudů, a nepřísluší mu tedy zkoumat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejnými zákony, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy ČR. V daném případě však porušení práva na soudní ochranu, jehož se navrhovatel dovolává, neshledal. O návrhu stěžovatele bylo obecnými soudy rozhodnuto po řádně provedeném dokazování a za dodržení principů spravedlivého procesu. Závěru odvolacího soudu, ani soudu Nejvyššího, tak jak jsou uvedeny v napadených rozhodnutích, pak s ohledem na obsah připojeného spisu i Nejvyšším soudem ČR hodnocených podání, nelze vytýkat vykročení z ústavních mezí, přitom neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení práva na soudní ochranu podle ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny.
V řízení před obecnými soudy a rozhodnutí jimi vydanými nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, takže Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu