ECLI:CZ:US:2001:4.US.32.01
sp. zn. IV. ÚS 32/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J.B., zastoupeného JUDr. P.H., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 11. 2000, č.j. 10 Ca 341/2000-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 1. 2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 11. 2000, č.j. 10 Ca 341/2000-20, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí O.Ú., okresního pozemkového úřadu ze dne 17. 4. 2000, č.j. Ú 10/96/R-2- JUDr. K., jímž bylo určeno, že stěžovatel není vlastníkem specifikovaných nemovitostí zapsaných v zemských deskách číslo knihovní vložky 1143 SP, původně vlastnicky náležejících K.B., s odůvodněním, že stěžovatel není oprávněnou osobou, neboť majetek jeho právního předchůdce, který pozbyl československé státní občanství, byl konfiskován, státní občanství mu nebylo později již uděleno, a tudíž v daném případě není splněna podmínka státního občanství dle ust. §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel tvrdí, že v řízení před Krajským soudem v Českých Budějovicích, jakož i před O.Ú., pozemkovým úřadem, bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 90 Ústavy ČR, a čl. 11 odst. 1 Listiny. Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny odůvodnil tvrzením, že dle jeho názoru krajský soud při posuzování restitučního nároku vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nárok posoudil v rozporu s platnými právními předpisy a zásadami soudního řízení, konkrétně že zcela opomněl skutečnost, že právní předchůdce stěžovatele K.B. v průběhu správního řízení o navrácení československého státního občanství zemřel a pozbyl podle tehdy platného vládního nařízení č. 8/1928 Sb. procesní způsobilost. Je přesvědčen, že na základě rozhodnutí o zachování československého státního občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb., by bylo zachováno čsl. občanství i jemu a dalším členům rodiny. Má zato, že nesmí být vykládáno k jeho tíži, že celá rodina byla neprávem odsunuta do B. Napadenému rozsudku dále vytkl, že se dostatečně nezabýval námitkou, že přezkoumávané rozhodnutí okresního pozemkového úřadu neobsahuje podrobnější specifikaci předmětných nemovitostí, když nebyla provedena jejich identifikace podle výpisů z katastru nemovitostí, a tudíž se jedná o rozhodnutí neurčité a nepřezkoumatelné. Napadeným rozsudkem je mu též upírána realizace dědického práva a tudíž i právo vlastnické podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nesdílí názor, že by pozemkový úřad a následně přezkumný soud, vycházely při svém rozhodování z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Správní úřad provedl důkaz veškerými dochovanými archiváliemi, souvisejícími s konfiskací majetku právního předchůdce stěžovatele a ztrátou čsl. státního občanství. Měl proto dostatek podkladů, na základě kterých bylo možno učinit právní zjištění o dodržení podmínek pro vydání majetku. K tvrzení, že právní předchůdce stěžovatele se nemohl ve správním řízení o vrácení státního občanství bránit, protože zemřel, uvedl, že žádost K.B. byla projednávána správním orgánem prvního stupně ještě před jeho odsunem do N. Rozhodnutí o nevyhovění žádosti o vrácení občanství bylo vydáno poté, co byl odsunut, a bylo projednáno ještě v době trvání demokratického režimu v tehdejším Československu. Jestliže nebylo právnímu předchůdci stěžovatele vráceno občanství, není jedno ze zákonných kritérií pro vznik restitučního nároku dodrženo a majetek vydat nelze. Věc byla předepsaným procesním způsobem projednána, soud se s důvody uplatněnými v opravném prostředku vypořádal a nezasáhl tudíž do práva stěžovatele na soudní ochranu. Stěžovatel nebyl vlastníkem konkrétního majetku a nepřichází proto v úvahu ani možnost zásahu do jeho ústavního práva na výkon vlastnického práva. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost zamítl.
O.Ú., okresní pozemkový úřad, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru nedošlo v řízení před ním, ani před krajským soudem, k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Pokud jde o tvrzené porušení práva na soudní ochranu, odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, kde je dostatečně uvedeno, z čeho při rozhodování vycházel. Při posuzování restitučního nároku byl vázán zákonem č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kde jednou z podmínek pro přiznání nároku na vydání nemovitostí je opětovné získání státní občanství ČR, které právní předchůdce stěžovatele prokazatelně nenabyl. Posuzovat platnost dřívějších rozhodnutí, kterými byla K.B. zamítnuta žádost o zachování čs. státního občanství, pozemkovému úřadu nepřísluší. K námitce porušení čl. 11 Listiny uvedl, že rozhodováno bylo o nároku stěžovatele, nedošlo tedy k zásahu do jeho vlastnického práva. Z uvedených důvodů navrhl ústavní stížnost jako neodůvodněnou zamítnout.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 341/2000, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu Krajského soudu v Českých Budějovicích neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práva stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje v podstatě shodně, jako v opravném prostředku proti rozhodnutí pozemkového úřadu. Podstatou jeho ústavní stížnosti je nesouhlas s právním posouzením věci krajským soudem a fakticky též i s platnou právní úpravou, jak je obsažena v ust. §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, konkrétně s úpravou definující oprávněnou osobu, a to za situace, kdy z odůvodnění napadeného rozsudku i předcházejícího rozhodnutí pozemkového úřadu, přesvědčivě vyplývá zjištění, že právní předchůdce stěžovatele nesplňoval zákonem stanovenou podmínku státního občanství a tudíž ani stěžovatel nebyl oprávněnou osobou. Stěžovatel též argumentoval tvrzením, že by odvolací řízení před ZNV nikdy nemohlo být ukončeno jako bezpředmětné, kdyby K.B. nezemřel před skončením tohoto řízení, a tudíž že by nepochybně nabyl zpět občanství ve smyslu §2 odst. 1 zák.č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. To je ovšem úvaha pouze hypotetická, kterou Ústavní soud nemohl akceptovat. V souladu se svojí konstatntní judikaturou Ústavní soud konstatuje, že není jeho úkolem přezkoumávat zákonnost rozhodnutí správních orgánů či obecných soudů, pokud tato současně nezakládá zásah do ústavních práv stěžovatele. Nicméně za situace, kdy jakákoliv nezákonnost, jež by současně znamenala i neústavnost, z argumentace ústavní stížnosti nevyplývá, nelze dojít k jinému závěru, než že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Pokud jde o splnění podmínky zpětného nabytí státního občanství podle §2 odst. 1 zák.č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud odkazuje např. na svůj nález ze dne 12. 10. 1995 ve věci sp. zn. III. ÚS 39/95, uveřejněný pod č. 60 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu s tím, že z tohoto nálezu ani z žádného jiného rozhodnutí Ústavního soudu nelze dovodit přistoupení na argumentaci, že je možno restituční titul opírat o domněnku, že státní občanství by bývalo bylo zřejmě vráceno, pokud by předek stěžovatelů nezemřel, a tudíž by nastaly i nároky nástupců. Takové hypotetické řetězení nemá v restitučních zákonech opory.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. 5. 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu