ECLI:CZ:US:2001:4.US.329.01
sp. zn. IV. ÚS 329/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti W.M. a O.M., zastoupených JUDr. P.O., proti usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. III. ÚS 240/01, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 30. 5. 2001, se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud zrušil usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. III. ÚS 240/01, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost právního zástupce stěžovatelů, tj. JUDr. P.O., podaná jménem stěžovatelů, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. ledna 2001, sp. zn. 28 Cdo 2005/2000, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 1999, sp. zn. 18 Co 446/99, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. června 1999, sp. zn. 31 C 136/98. Návrh byl odmítnut s odůvodněním, že se jedná o návrh podaný někým zjevně neoprávněným, neboť zástupce sám bez plné moci před Ústavním soudem jednat nemůže.
Stěžovatelé uvedli, že v dříve podané ústavní stížnosti, vedené pod sp. zn. III. ÚS 240/01, jejich právní zástupce upozornil, že plné moci předloží dodatečně, po doručení z USA. Dle jejich názoru šlo o odstranitelnou vadu podání, a domáhají se toho, aby Ústavní soud podle §210a o.s.ř., uvedené usnesení zrušil a věc znovu projednal.
Ústavní soud si vyžádal vlastní spis III. ÚS 240/01, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout. Důvodem takového závěru je skutečnost, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neposkytuje tomuto soudu prostředek, na základě kterého by byl oprávněn rušit svá vlastní rozhodnutí. Řízení před Ústavním soudem v České republice je v důsledku zvolené podoby koncentrovaného a specializovaného modelu ústavního soudnictví řízením jednoinstančním a rozhodnutí Ústavního soudu jsou konečná.
Podle čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky ("Ústava") je soudce Ústavního soudu při svém rozhodování vázán, kromě ústavních zákonů a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy, též zákonem uvedeným v odstavci předchozím, tedy zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Znění tohoto zákona pak jednoznačně neumožňuje jakýkoliv postup, který by de facto obešel výše zmíněnou konečnost rozhodnutí, a to dokonce ani v situaci, kdy jiný soudce (senát) závěr vyslovený v napadeném rozhodnutí nesdílí.
Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj