ECLI:CZ:US:2001:4.US.332.2000
sp. zn. IV. ÚS 332/2000
Nález
Senát Ústavního soudu
rozhodl po ústním jednání ve věci
ústavní stížnosti navrhovatele M. Š., zastoupeného advokátem JUDr.
E. B., proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 2.
2000, sp. zn. 20 Nt 502/2000 a ze dne 17. 4. 2000, sp. zn. 20 Nt
504/2000, jakož i proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne
17. 3. 2000, sp. zn. 44 To 318/2000 a ze dne 5. 5. 2000, sp. zn.
44 To 536/2000, takto:
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 2. 2000, sp.
zn. 20 Nt 502/2000 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze
ze dne 17. 3. 2000, sp. zn. 44 To 318/2000, jakož i usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 4. 2000, sp. zn. 20 Nt
504/2000 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5.
5. 2000, sp. zn. 44 To 536/2000 se zrušují.
Odůvodnění:
Dne 1. 6. 2000 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze dne
30. 5. 2000, jímž stěžovatel M. Š. napadá usnesení obecných soudů
uvedených ve výrokové části tohoto nálezu.
Z důvodů níže uvedených má za to, že napadenými rozhodnutími
byla porušena jeho základní práva ústavně zaručená v čl. 38 odst.
2 Listiny základních práv a svobod, č. 2/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, dále jen "Listina", jakož i v čl. 9 odst. 3
Mezinárodního paktu o občanských a politických právech č.
120/1976 Sb., dále jen "Pakt" a stejně tak v čl. 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práva a základních svobod, č. 209/1992, č.
243/1998 Sb., dále jen "Úmluva".
I.
Proti navrhovateli je vedeno trestní stíhání pro trestné činy
krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 a poškozování cizí
věci podle §257 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve
znění pozdějších předpisů, dále jen "tr. zák.", jichž se měl
dopustit jako spoluobviněný .
Původně byl stěžovatel vazebně zajištěn dne 2. 9. 1999
usnesením soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 9. 1999,
sp. zn. 20 Nt 274/99, z důvodu uvedeného v §67 odst. 1 písm. b)
tr. ř. Dalším usnesením soudkyně téhož soudu (sp. zn. 20 Nt
650/99) byl uvedený vazební důvod vypuštěn a zároveň rozhodnuto
o ponechání stěžovatele ve vazbě stěžovatele podle §67 odst. 1
písm. c) tr. ř. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním,
ve znění pozdějších předpisů, dále jen "tr. ř."
Na návrh státního zástupce Městského státního zastupitelství
v Praze ze dne 16. 2. 2000 rozhodla soudkyně Obvodního soudu pro
Prahu 9 v pořadí prvním napadaným usnesením o prodloužení trvání
vazby stěžovatele, opřené o důvod uvedený v §67 odst. 1 písm. c)
tr. ř., a to do 1. 5. 2000, tj. o dva měsíce.
Návrh státního zástupce jako důvod prodloužení vazby uváděl
změnu právní kvalifikace stíhaného skutku stěžovatele, což mělo za
následek převzetí dalšího dozoru nad přípravným řízením státním
zástupcem Městského státního zastupitelství v Praze. Vzhledem
k rozsáhlosti spisového materiálu, jakož i k tomu, že dozorová
státní zástupkyně jmenovaného úřadu zpracovávala na přelomu roku
1999 - 2000 další obsáhlé trestní věci, započala se studiem spisu
stěžovatele až počátkem února 2000. Přípravné řízení vykazovalo
již dříve takové nedostatky, že po předložení návrhu na podání
obžaloby městskému státnímu zastupitelství toto vrátilo věc
vyšetřovateli s pokyny k doplnění vyšetřování.
Podle odůvodnění tohoto usnesení "Vzhledem k tomu, že
v průběhu řízení nedošlo k žádné podstatné změně vzhledem ke
způsobu života obviněného a rozsáhlosti jeho trestné činnosti
i nadále trvá důvodná obava, že by mohl v trestné činnosti
pokračovat, tedy důvod vazby dle ustanovení §67/1c) tr. ř."
Za přiměřenou lhůtu prodloužení trvání vazby, umožňující
odstranit zmíněné vady přípravného řízení a zpracovat obžalobu,
považovala soudkyně uvedené dva měsíce, u vědomí toho, že obecně
k tíži obviněného nelze zohledňovat pracovní zatížení dozorového
státního zástupce.
Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel včas podanou
stížností, kterou senát městského soudu jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. v pořadí druhým napadaným usnesením
zamítl.
Důvodnost potvrzeného usnesení prvostupňového spatřoval
stížnostní soud především v tom, že podle sdělení vyšetřovatele
mělo dojít ke spojení inkriminované věci stěžovatele s jinou jeho
trestní věcí, projednávanou jinou složkou příslušného úřadu
vyšetřování. Jak výslovně uvedeno dále, v žádném případě by
důvodem pro prodloužení vazby nemohla být vytíženost státní
zástupkyně, která provádí dozor nad přípravným řízením.
V souvislosti s prvním a druhým napadaným usnesením obecných
soudů vznesl stěžovatel též námitku včasnosti podání návrhu
státního zástupce na prodloužení vazby z hlediska zachování lhůty
stanovené v §71 odst. 6 tr. ř.
V pořadí třetím napadaným usnesením prodloužila soudkyně
Obvodního soudu pro Prahu 9 původně jí prodlouženou vazbu opřenou
o důvod uvedený v §67 odst. 1 písm. c) tr. ř. o další dva měsíce,
a to do 1. 7. 2000.
Návrh na toto prodloužení odůvodnil příslušný státní zástupce
tím, že 17. 2. 2000 byla věc vrácena v rámci dozoru nad přípravným
řízením k doplnění vyšetřování, neboť v mezidobí došlo k zadržení
hlavního pachatele v celé skupině, přičemž jeho trestní věc, jíž
se měl dopustit ještě s dalšími osobami, byla spojena s trestní
věcí stěžovatele. Vzhledem k tomu, že poškození byli vyslechnuti
před sdělením obvinění zadrženého hlavního pachatele, bylo nutno
jejich výslechy, v počtu 23, opakovat. Dále musel být doplněn
znalecký posudek z oboru ekonomiky na vyčíslení škody a provedena
konfrontace stěžovatele s hlavním pachatelem. V dané trestní věci
je jinak stíháno celkem 10 obviněných, takže ve lhůtě trvání vazby
nebylo možno přípravné řízení skončit a podat obžalobu.
U obviněného, takto stěžovatele, důvod vazby podle §67 odst. 1
písm. b) tr. ř. i nadále trval. Soudkyně též neshledala nedůvodné
průtahy v dosavadním průběhu přípravného řízení.
Dále rovněž konstatovala, že: "Vzhledem k rozsáhlosti trestné
činnosti, která není dosud zcela zadokumentována ve vztahu ke všem
obviněným, o jejichž trestné činnosti je nutno vést společné
řízení, s přihlédnutím k tomu, že po jeho skončení bude nutno
přistoupit k seznámení všech obviněných s výsledky vyšetřování
a poté kvalitně zpracovat návrh na konečné opatření (správně má
být: ".na podání obžaloby./§166 odst. 3 tr. ř.) i s přihlédnutím
k tomu, že státní zástupce musí mít dostatečný prostor k tomu, aby
rozhodl, zda bude podána obžaloba, považuje lhůtu dvou měsíců za
přiměřenou."
I proti tomuto usnesení brojil stěžovatel včas podanou
stížností, kterou senát městského soudu jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. v pořadí čtvrtým napadaným usnesením
opět zamítl.
Důvodnost takto potvrzeného usnesení prvostupňového spatřoval
stížnostní soud v tom, že důvod vazby podle §67 odst. 1 písm. c)
tr. ř. nadále trvá. K tomu uvedl: "Obava, že by obviněný
(stěžovatel) v případě propuštění z vazby na svobodu pokračoval
v trestné činnosti vyplývá z toho, že obviněný se měl dopustit
celé řady jednotlivých dílčích útoků a před zadržením tedy
v páchání trestné činnosti pokračoval. S ohledem na způsob jeho
života je Městský soud v Praze toho názoru, že důvod vazby podle
§67/1c) tr. ř. nadále trvá."
S odvoláním na nález sp. zn. IV. ÚS 55/94 stěžovatel
konstatuje, že je výlučnou věcí státu organizovat své soudnictví
tak, aby jeho principy, zakotvené v Listině a v Úmluvě byly
respektovány, a že případné nedostatky v tomto směru (jakou byla
změna dozorového státního zástupce) nemohou jít k tíži obviněných,
kteří od soudu právem očekávají poskytnutí soudní ochrany
v přiměřené době. Dostačujícím důvodem pro nerespektování kritéria
"přiměřená lhůta", v níž má trestní proces proběhnout, nemůže být
v žádném případě nedostačující stav personálu (sp. zn. IV. ÚS
173/94), ani limity, které si stát, jakožto strana v trestním
řízení (cestou orgánů v něm činných), sám stanovil a posléze
nerespektoval (sp. zn. III. ÚS 83/96). Organizační problémy na
straně státní moci nemohou jít v žádném případě k tíži obviněného
(viz citovaná rozhodnutí Ústavního soudu a též Nejvyššího soudu
pod sp. zn. 7 Tvo 33/2000). Stejně tak ani judikatura Evropského
soudu pro lidská práva neuznává přetíženost soudů jako důvod
nepřiměřené délky řízení (De Micheli 1993, A - 257 - D, IV. ÚS
154/96).
Ústavní stížností napadenými a ve výroku tohoto nálezu
uvedenými usneseními obecných soudů tak bylo podle jejího názoru
porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, zejména
z hlediska rychlosti řízení. Proto navrhuje jejich zrušení.
Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle §42
odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyjádření účastníků
a vedlejších účastníků.
Soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 9, jakožto zástupce
účastníka, ve svém vyjádření k návrhem napadenému usnesení jako
prvnímu popsala složitost trestního stíhání vedeného proti
stěžovateli, včetně změny dozorujícího státního zástupce, která
byla vyvolána platnou právní úpravou věcné příslušnosti orgánů
činných v trestním řízení, nikoliv tedy svévolí ze strany státního
orgánu nebo nedostatkem personálního obsazení. Při rozhodování
o prodloužení vazby přihlížel soudce k tomu, že v rámci
přípravného řízení bude nutno provést některé vyšetřovací úkony
znovu, vyčkat doručení vyžádaných písemností, provést další
výslechy a vzhledem k obsáhlosti spisového materiálu ponechat
i dostatečný prostor obviněným, aby se s ním seznámili. V dalším
odkázala na odůvodnění napadeného usnesení.
K usnesení stěžovanému v pořadí jako třetímu soudkyně sdělila
v podstatě skutečnosti, které se uvádějí v odůvodnění tohoto
usnesení.
Závěrem svého vyjádření konstatuje, že důvod vazby
"předstižné", podle §67 odst. 1 písm. c) tr. ř. u stěžovatele po
celou dobu přípravného řízení trval.
Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze, coby zástupce
dalšího účastníka, odkazuje na důvody ústavní stížností napadených
usnesení jmenovaného soudu, tzn. rozhodnutí napadených v pořadí
jako druhého a čtvrtého.
Dodává, že zásadním důvodem pro uvalení předstižné vazby na
stěžovatele byla skutečnost spočívající v tom, že až do svého
zadržení (dne 1. 9. 1999) pokračoval po delší dobu v páchání
majetkové trestné činnosti, pro niž je stíhán. Takto byla
odůvodněna obava předpokládaná v §67 odst. 1 písm. c) tr. ř.,
kterýžto vazební důvod v době rozhodování městského soudu nadále
trval.
Městský státní zástupce v Praze, jako vedlejší účastník
využil oprávnění, jež mu dává §28 odst. 2 zákona, a uvedeného
procesního postavení se vzdal.
Replika stěžovatele k vyjádření účastníků opětovně zdůrazňuje
zbytečné průtahy v přípravném řízení vedeném jako celek proti
stěžovateli. Namítá rovněž rozpornost odůvodnění prvně napadaného
usnesení, pokud se zde na jedné straně konstatuje, že pracovní
zatížení státní zástupkyně nemůže být důvodem prodloužení vazby,
a na druhé straně se z tohoto důvodu vazba přesto prodlužuje.
Znovu se též zpochybňuje včasnost podání návrhu příslušného
státního zástupce na prodloužení vazby stěžovatele, pokud tento
byl podán 16. 2. 2000. Vzhledem k tomu, že měsíc únor měl v roce
2000 dvacet devět dní, mohl být podle názoru stěžovatele včasný
pouze návrh podaný výrazně před 16. 2. 2000.
II.
Ústavní soud se náležitě seznámil též se všemi nezbytnými
dostupnými listinnými důkazy, které k tomu podle §42 odst. 3
zákona vyžádal, zejména kopie vyšetřovacího spisu (ČVS: OV9
- 1241/99) a dospěl k následujícím závěrům.
Podaná ústavní stížnost je důvodná.
Podle čl. 8 odst. 2 Listiny nikdo nesmí být stíhán nebo
zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví
zákon. Speciální ustanovení čl. 8 odst. 5 Listiny stanoví, že
nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou
zákonem, jakož i z rozhodnutí soudu (§67 tr. ř.). Totéž platí pro
vazbu, jejíž trvání v přípravném řízení je prodlužováno, přičemž
pod zákonnost vazby patří i právní režim jejího prodlužování ve
lhůtách stanovených zákonem (§71 tr. ř.).
Návrh na prodloužení lhůty podle odstavce 2 naposledy
citovaného ustanovení je nutno doručit soudu nejpozději 15 dnů
před skončením příslušné lhůty (§71 odst. 6 tr. ř.).
V případě stěžovatele to bylo nejpozději 15 dnů před
skončením šestiměsíční lhůty trvání jeho vazby, původně uvalené
soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 9, usnesením ze dne 2. 9.
1999, sp. zn. 20 Nt 274/99. Doba omezení svobody stěžovatele se
zde počítala ode dne 1. 9. 1999 (středa), od 05,45 hod, kdy byl
zadržen při páchání trestného činu krádeže (§76 odst. 2 tr. ř.,
č.l. 211, 221 vyšetřovacího spisu). Konec šestiměsíční vazby pak
připadl na den 1. 3. 2000, 05, 45 hod (středa).
Den, kdy mohl příslušný státní zástupce nejpozději podat
návrh na prodloužení předmětné vazby, o němž pak bylo rozhodnuto
prvním v pořadí napadaným usnesením, byl 15. únor 2000 (úterý).
Návrh na prodloužení vazby stěžovatele byl ovšem státním
zástupcem městského státního zastupitelství podán příslušnému
soudu až dne 16. 2. 2000, jak konstatuje samotné odůvodnění
v pořadí prvně napadeného usnesení. Je tedy zřejmé, že tento návrh
byl podán po nepřekročitelné zákonné patnáctidenní lhůtě.
Podle §71 odst. 6 tr. ř. pokud návrh na prodloužení lhůty
trvání vazby není předložen uvedeným způsobem, musí předseda
senátu a v přípravním řízení státní zástupce propustit obviněného
na svobodu nejpozději den po uplynutí lhůty, na níž bylo trvání
vazby omezeno.
Za daného stavu věci bylo proto povinností již příslušného
dozorového státního zástupce, nepodal-li návrh na prodloužení
vazby nejpozději 15. 2. 2000, tento již nepodávat a propustit
stěžovatele na svobodu nejpozději dne 2. 3. 2000 v 05, 45 hod.
Pokud státní zástupce přesto podal opožděný návrh, měl takto:
postupovat soudce příslušného obvodního soudu, jemuž byl tento
návrh doručen již po lhůtě stanovené v §71 odst. 6 tr. ř.
Ze zjištěných skutečností vyplývá, že vazba stěžovatele,
prodloužená nezákonným způsobem, tedy již usnesením napadaným jako
prvním v pořadí, byla od 2. 3. 2000, 05, 46 hod nezákonná.
Tím je dána nezákonnost i dalších navazujících usnesení,
která napadala ústavní stížnost v pořadí druhém až čtvrtém, tedy
i nezákonnost o ně opřené vazby stěžovatele.
Ta skončila až jeho propuštěním dne 10. 7. 2000, Obvodním
soudem pro Prahu 9 (č.l. 24, sp. zn. IV. ÚS 332/2000).
V této souvislosti dlužno připomenout, že usnesením napadeným
v pořadí jako třetím, se rozhodovalo o návrhu na další (druhé)
prodloužení vazby stěžovatele, který už byl podán, tedy soudu
doručen v zákonné lhůtě 15 dnů před skončením doby trvání vazby
prvně prodloužené do 1. 5. 2000. Zmíněný návrh na další
prodloužení doby vazby byl doručen 13. 4. 2000, kdy nejzazší
termín pro jeho podání připadal reálně na den 14. 4. 2000,
počítaný zpětně od 1. 5. 2000 včetně, a s ohledem na sobotu
a neděli 15., 16. 4. 2000.
Ani tato skutečnost však nic nemění na závěru Ústavního soudu
o nezákonnosti i podruhé prodloužené a stížnostním soudem opět
potvrzené vazby stěžovatele. Daný závěr není vyloučen ani tím, že
obecný soud, s výjimkou městského soudu, rozhodujícího o stížnosti
do prvně napadeného usnesení o prodloužení vazby stěžovatele, by
v této fázi nemohl předchozími dvěma rozhodnutími způsobenou
nezákonnost odstranit. Ta byla takto založena pravomocně, tudíž
ani obvodní, ani městský soud, rozhodující o druhém prodloužení
vazby, neměl právní cestu, kterou by sám zmíněné dřívější
pochybení napravil; ledaže by jeden či druhý obecný soud dal
ministru spravedlnosti podnět ke stížnosti pro porušení zákona.
Lze v této souvislosti oprávněně konstatovat, že povinnost
obecného soudu jím zjištěnou nezákonnost z dřívějška reflektovat
zmíněným podnětem (byť třeba i proti vlastnímu rozhodnutí) má
oporu v čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou soudy povolány především
k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu
právům. Nesplnění této povinnosti, ať již vědomé či nevědomé, pak
znamená porušení citovaného ustanovení Ústavy, na něž musí Ústavní
soud reagovat.
Ovšem i když by obecný soud takový podnět podal poté, co
zjistí předcházející pochybení své či jiného obecného soudu,
nezbavuje ho to povinnosti rozhodnout o jinak včas podaném návrhu
na prodloužení trvání vazby, resp. stížnost proti rozhodnutí o něm
kupř. i zamítnout, jsou-li pro to splněny všechny podmínky
stanovené trestním řádem.
Ani za těchto okolností ovšem není Ústavní soud zbaven
povinnosti, uvedené výše.
III.
Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí ve smyslu
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, již mnohokrát konstatoval (sp. zn.
IV. ÚS 360/97), že není vůči soudům obecným třetí či čtvrtou
instancí. Proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či
správnost napadených rozhodnutí obecných soudů bez dalšího. To
však nemění nic na jeho oprávnění a povinnosti zjišťovat, zda
napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených
základních práv a svobod.
Ústavním soudem zjištěné a popsané pochybení obecných soudů,
jejichž usnesení jsou předmětem ústavní stížnosti, dosahují podle
jeho názoru zcela nepochybně do ústavní roviny.
Dotčeno bylo ústavně zaručené právo na řádný zákonný proces
ve smyslu čl. 8 odst. 2, 5 Listiny a čl. 90 Ústavy, spočívající
v tom, že nikdo nesmí být zbaven svobody jinak než z důvodů
a způsobem, který stanoví zákon, resp. že nikdo nesmí být vzat do
vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem, přičemž soudy
o tom rozhodující jsou povolány především k tomu, aby zákonem
stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Zákonnost procesu
tu byla porušena i způsobem předvídaným v čl. 5 odst. 1 písm.
c) a v čl. 6 odst. 2Úmluvy, jakož i v čl. 14 odst. 2 Paktu.
Nezákonným postupem a rozhodnutími obou soudů bylo dotčeno
i stěžovatelovo ústavně garantované právo na spravedlivý proces,
jakožto jeden z atributů právního státu ve smyslu čl. 1 Ústavy
a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 9
odst. 3 Paktu, neboť zjištěné nezákonnosti takový zásah do
spravedlivého procesu s sebou přinášejí; přinejmenším tím, že bylo
opakovaně rozhodováno o nezákonném prodlužování vazby stěžovatele
IV.
Na základě právního a ústavněprávního rozboru (II., III.)
dospěl Ústavní soud k závěru, že podané ústavní stížnosti je nutno
v celém rozsahu podle §82 odst. 1 zákona vyhovět.
Bylo-li vyhověno ústavní stížnosti, nezbylo Ústavnímu soudu
než podle §82 odst. 3 písmeno a) zákona usnesení uvedená ve
výrokové části tohoto nálezu zrušit.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 27. 2. 2001