ECLI:CZ:US:2001:4.US.340.01
sp. zn. IV. ÚS 340/01
Usnesení
IV. ÚS 340/01
Ústavní soud rozhodl dne 30. července 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti A.K., zastoupeného JUDr. J.H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 19. 3. 2001, čj. 2 Co 244/2001-127, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, stěžovatel mimo jiné uvádí, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a to zejména proto, že obecné soudy dostatečně zřejmým způsobem nevyložily, z jakých důvodů a z jakých prokázaných skutečností jejich rozhodnutí vychází a na jakých procesních úvahách spočívají. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení napadených rozhodnutí.
Z obsahu spisu 2 T 2/2001 Okresního soudu v Olomouci Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem znásilnění podle ustanovení §241 odst. 1 trestního zákona a odsouzen podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání 3 let nepodmíněně. Okresní soud rozhodl tak na podkladě zjištění, že dne 14. 10. 2000 v ranních hodinách v O. stěžovatel napadl poškozenou V.B. a proti její vůli po odtažení na hřiště pod tribunu stadionu na ní vykonal soulož. K odvolání stěžovatele a jeho matky E.K. rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, napadeným usnesením tak, že jejich odvolání zamítl, v podstatě se ztotožniv se zjištěními a úvahami soudu prvého stupně.
Stěžovatel si zřejmě neuvědomuje, že Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) není pouhou další instancí v systému obecných soudů, ale mimo jiné rozhoduje o ústavních stížnostech proti zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. O takový zásah však v projednávané věci evidentně nejde, neboť obecné soudy rozhodovaly na základě řádně zjištěného skutkového stavu, především výpovědí V.B., jež ve všech fázích řízení jsou zcela shodné a určité, zatímco naproti tomu stěžovatel využil svého práva a odmítl vypovídat. Tento fakt nelze zajisté stěžovateli v principu přičítat k tíži, na druhé straně však nevyhnutelně vedl k tomu, že obecné soudy se mohly zaměřit pouze na hodnocení dalších důkazů, jež ve svém celku vyzněly ve stěžovatelův neprospěch. Na základě všeho výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že v projednávané věci nedošlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, a že proto jeho ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., ústavní stížnost odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 30. července 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu