ECLI:CZ:US:2001:4.US.350.01
sp. zn. IV. ÚS 350/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Milošem Holečkem ve věci ústavní stížnosti JUDr. V.V., zastoupeného JUDr. O.V., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.3.2001, č.j. 29 Cdo 2658/99-168, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 7.6.2001, posléze doplněným a odůvodněným, domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.3.2001, č.j. 29 Cdo 2658/99-168, jímž byl v bodě 1. a) a 2. výroku zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10.5.1999, č.j. 10 Cmo 394/98-147, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatel tvrdí, že mu nebyla Nejvyšším soudem ČR jako orgánem veřejné moci poskytnuta právní ochrana a tak bylo porušeno jeho ústavní právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Konkrétně namítá, že Nejvyšší soud ČR nesprávně zhodnotil jeden z důkazů provedených obecnými soudy, a to důkaz provedený dopisem vedlejšího účastníka.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud ke zjištění, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Jedná se tedy o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť jak vyplývá z výroku napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud ČR rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10.5.1999, č.j. 10 Cmo 394/98-147, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ústavní soud je při svém rozhodování vázán - v souladu s čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR - pravidly řízení formulovanými zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení §75 odst. 1 tohoto zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Samotná existence pravomocného rozhodnutí ještě splnění této podmínky nezaručuje, pokud řízení ve věci samé dále pokračuje. Nejvyšší soud ČR podle §243b odst. 2 obč. soudního řádu (ve znění relevantním v době, kdy o dovolání rozhodoval, s ohledem na den vydání rozsudku odvolacího soudu) věc vrátil soudu II. stupně; řízení tak dále pokračuje a stěžovatel má k dispozici zákonné prostředky, kterými může napadnout případné pro něj nepříznivé rozhodnutí.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících konkrétní druh řízení, event. konkrétní materii. V zásadě tedy pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována.
Z uvedených důvodů soudce zpravodaj podle ustanovení §75 odst. 1 a §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 23. října 2001
JUDr. Miloš Holeček
soudce zpravodaj