ECLI:CZ:US:2001:4.US.352.01
sp. zn. IV. ÚS 352/01
Usnesení
IV. ÚS 352/01
Ústavní soud rozhodl dne 31. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R., zastoupené Mgr. L.T., proti rozhodnutí Ú., ze dne 1. 11. 2000, čj. SD1/A13148/8876/00/PU, a rozhodnutí O.Ú., ze dne 14. 3. 2001, čj. RR2/481/00-La, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že výše citovaná rozhodnutí správních orgánů nemají oporu v platném právu a porušují její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Konkrétně uvádí, že v důsledku havarijního stavu domu, jehož je výlučným vlastníkem, podala dle ustanovení §96 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, (dále jen "stavební zákon") návrh na vyklizení stavby s tím, že nájemníci odmítají řešení spočívající v dočasném přestěhování do jiných prostor. Řízení o vyklizení stavby však zcela protiprávně skončilo vydáním rozhodnutí o provedení neodkladných zabezpečovacích prací podle ustanovení §94 odst. 1 stavebního zákona, ačkoli vlastní řízení o neodkladných zabezpečovacích pracích nikdy neproběhlo. Místo toho, aby stavební úřad nařídil nájemníkům strpět provedení oprav či předmětné prostory vyklidit, uložil stěžovatelce zařídit neužívání těchto prostor. Stěžovatelka však nemůže provést zabezpečovací práce, pokud ji nájemníci do prostor neumožní vstup.
Stěžovatelka dále uvádí, že znalec, jehož posudek byl podkladem pro výše zmíněné rozhodnutí, dne 7. 12. 2000 odvolal všechny své úkony z důvodu své podjatosti. Není tedy jasné, zda skutečně dochází k bezprostřednímu ohrožení zdraví a životů. Stavební úřad následně dokonce prohlásil, že tomu tak není a řízení o vyklizení stavby ukončil, na což reagovala stěžovatelka dne 16. 2. 2001 jinou ústavní stížností. Stěžovatelka prohlašuje, že je ochotna nařízené práce provést, musí však být uložena povinnost nájemníků tyto práce strpět. Protože nic takového není v ústavní stížností napadeném rozhodnutí města H., ze dne 1. 11. 2000 uvedeno, podala stěžovatelka odvolání, které však O.Ú., ústavní stížností napadeným rozhodnutím ze dne 14. 3. 2001 zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
Stěžovatelka tvrdí, že v řádném procesu by rozhodujícím důkazem, ze kterého vycházela obě ústavní stížností napadená rozhodnutí, nemohlo být vyjádření soudního znalce BR, neboť namítl svoji podjatost a požádal o zproštění povinnosti podat znalecký posudek, přičemž jeho žádosti bylo vyhověno. Veškeré jeho výpovědi a vyjádření byly tedy vadnými a nepoužitelnými důkazy.
Dále, dle mínění stěžovatelky, nelze připustit skutečnost, že neproběhlo řádné řízení o neodkladných zabezpečovacích pracích, ve kterém by mohla uplatnit svá práva účastníka řízení. Rozhodnutí odvolacího orgánu konstatuje četná a závažná procesní pochybení, avšak dodává, že výjimečně lze zákon porušovat. Procesní vady z prvoinstančního řízení se tak transformovaly i do rozhodnutí odvolacího.
Stěžovatelka se rovněž domnívá, že správní orgán uložil ve svém rozhodnutí povinnosti, které nemají oporu v platném právu, neboť to, co mělo být povinností (např. strpění neodkladných zabezpečovacích prací), správní orgán přenesl na stěžovatelku v tom smyslu, že má zajistit neužívání předmětných místností. Tato povinnost je neurčitá a nevykonatelná, neboť tyto prostory jsou obsazeny nájemci.
Z těchto důvodů stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
Z obsahu spisů Ú., a O.Ú., týkajících se ústavní stížností napadených rozhodnutí, Ústavní soud zjistil, že první z dvou výše jmenovaných orgánů svým rozhodnutím ze dne 1. 11. 2000 uložil podle ustanovení §94 odst. 1 stavebního zákona stěžovatelce provedení provizorního podepření stropu v jejím domě v K., a to do sedmi dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí. Současně jí uložil povinnost zajistit neužívání konkrétních místností až do doby provedení definitivní opravy stropní konstrukce. Toto rozhodnutí bylo vydáno na základě zjištění provedeného dne 31. 10. 2000 stavebním úřadem ustanoveným znalcem Ing. B.R. Vzhledem k tomu, že se jednalo o závažnou statickou poruchu a bylo nutné neodkladně zajistit provedení provizorního podepření, upustil stavební úřad od oznámení o zahájení řízení a vydal rozhodnutí přímo, a to s ohledem na ustanovení §143 odst. 1 stavebního zákona a §49 vyhlášky č. 132/1998 Sb., které umožňují zjednodušení postupu mimo jiné v případech ohrožení života a zdraví osob.
Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka podala odvolání, které však O.Ú., zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil s odůvodněním, že i když povinnosti uložené napadeným rozhodnutím jsou formulovány především ve vztahu k vlastníku stavby (stěžovatelce), měl stavební úřad v daném případě na mysli i povinnost nájemníků neužívat tyto prostory, a to z důvodu rizika ohrožení života či zdraví. Tuto povinnost proto nelze zobecnit a spatřovat v ní pouze povinnosti vlastníka stavby, ale je zde zřejmá i nutnost aktivní spolupráce nájemníků zajistit neužívání těchto prostor. Odvolací orgán dále konstatoval, že stavební úřad s odkazem na ustanovení §143 odst. 1 písm. g) stavebního zákona a §49 vyhlášky č. 132/1998 Sb., upustil od úkonu oznámení o zahájení řízení a jedním aktem obsáhl celé stádium procesního řízení. Jednalo se tedy o postup za jiných podmínek zcela nepřípustný, avšak s ohledem na závažnost statické poruchy a nutnost okamžité reakce na zjištěný stav tento postup lze akceptovat. Rozhodnutí stavebního úřadu je proto třeba chápat tak, že v sobě obsahuje samotný úkon o zahájení řízení.
Ústavní soud především považuje za nutné zdůraznit, že na základě čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je orgánem ochrany ústavnosti a je oprávněn zasáhnout a zrušit rozhodnutí orgánu státní moci jen v tom případě, když by dospěl k závěru, že tímto rozhodnutím bylo porušeno některé ze základních lidských práv a svobod stěžovatele. I v situaci, kdy došlo k evidentnímu porušení procesních předpisů upravujících řízení, je třeba hodnotit, zda toto porušení dosáhlo takové intenzity, která již zakládá nepřípustný zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Rovněž je třeba vzít v úvahu celkovou situaci a podmínky, za kterých k vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí došlo. Po zvážení všech těchto okolností Ústavní soud dospěl k závěru, že porušení procesních předpisů, ke kterému ve stěžovatelčině případě nepochybně došlo, svojí závažností a charakterem nedosahuje intenzity, která by zakládala protiústavnost ústavní stížností napadených rozhodnutí.
V případě rozhodování stavebního úřadu nepochybně byly procesní předpisy porušeny, neboť ustanovení §49 vyhlášky č. 132/1998 Sb. hovoří o procesních úlevách pro subjekty provádějící příslušná stavebně technická opatření, a nikoli pro orgán o těchto opatřeních rozhodující. Nicméně, jak konstatoval rovněž odvolací orgán, bylo třeba vzít v úvahu podmínky, za kterých stavební úřad rozhodoval, a v situaci, kdy existovala možnost reálného ohrožení životů a zdraví, byla dána přednost ochraně těchto hodnot před striktním dodržením procesních pravidel. Z hlediska postavení stěžovatelky rozhodnutím stavebního úřadu nedošlo k jakémukoli závažnému zásahu do jejích práv, neboť ona sama v ústavní stížnosti přiznává, že existovalo bezprostřední ohrožení života a zdraví nájemníků, a že tedy urychlené provedení oprav bylo nezbytně nutné. Stěžovatelka pouze nesouhlasí s ukončením řízení o jí podaném návrhu na vyklizení stavby, což je však předmětem jiné ústavní stížnosti (podané dne 16. 2. 2001), a dále s vydáním ústavní stížností napadeného rozhodnutí o nařízení zabezpečovacích prací, u kterého namítá jednak procesní pochybení, o kterém bylo pojednáno již výše, a jednak skutečnost, že stavební úřad výslovně neuložil nájemníkům povinnost uvedené zabezpečovací práce strpět. K tomu je třeba říci, že jakékoli rozhodnutí státního orgánu výslovně ukládající konkrétnímu subjektu určitou povinnost zahrnuje rovněž i povinnost všech ostatních subjektů strpět splnění této povinnosti adresovaným subjektem. Jak tedy již v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl i odvolací orgán, povinnost provést zabezpečovací práce stěžovatelce uložená stavebním úřadem v sobě nutně zahrnuje i povinnost aktivní spolupráce nájemníků ve smyslu strpění provedení těchto prací.
Vyslovil-li stavební úřad ve svém rozhodnutí povinnost stěžovatelky zajistit neužívání předmětných prostor nájemníky, je s podivem, že následně ukončil řízení o vyklizení stavby, kterého se stěžovatelka domáhala, a to především s ohledem na ustanovení §96 odst. 3 stavebního zákona, které stavebnímu úřadu výslovně ukládá povinnost nařídit vyklizení stavby, je-li to nutné k provedení neodkladných zabezpečovacích prací, které sám nařídil. Nicméně, jak již bylo výše uvedeno, tato skutečnost je předmětem jiné ústavní stížnosti, a bude proto posuzována Ústavním soudem zvlášť.
Co se týče podkladu, na základě kterého bylo výše citované rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 1. 11. 2000 vydáno, tedy dopisu znalce Ing. B.R. ze dne 31. 10. 2000, týkajícího se dílčích výsledků průzkumu při vypracování znaleckého posudku o stavebním stavu předmětné budovy, je třeba konstatovat, že rozhodnutí se týká provizorních úprav a byl-li tento znalec dne 6. 12. 2000 zbaven povinnosti podat znalecký posudek v této věci z důvodů existence pochybností o jeho nepodjatosti, nemění to nic na tom, že v době vydání rozhodnutí stavebním úřadem to byl legitimní podklad pro rozhodování. V následném odvolacím řízení se po podrobném posouzení odvolací orgán s úsudkem výše uvedeného znalce, vysloveném v dopise ze dne 31. 10. 2000 a týkajícím se nutnosti provizorního podepření stropní konstrukce za účelem zamezení jejímu možnému zřícení, ztotožnil, a tudíž ani jeho rozhodnutí ze dne 14. 3. 2001 není stiženo v tomto ohledu žádnou právní vadou.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nebyla ústavně zaručená práva stěžovatelky nijak dotčena. Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zák. č. 77/1998 Sb., odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 31. října 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu