ECLI:CZ:US:2001:4.US.354.2000
sp. zn. IV. ÚS 354/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti R. H., zastoupeného JUDr. M. H., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2000, sp. zn. 5 To 156/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 12. 6. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2000, sp. zn. 5 To 156/2000, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 13. 1. 2000, č.j. 2 T 167/99-36, jímž byl uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu civilní služby podle §272d odst. 2 tr. zák., za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Současně navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti, což odůvodnil tím, že dle jeho přesvědčení takové rozhodnutí nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem, když naopak neprodlenou realizací výkonu trestu odnětí svobody, k němuž již byl povolán, by utrpěl nenávratnou újmu.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na řádný zákonný proces zakotvené v čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a dále jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. b) Úmluvy a v čl. 14 odst. 1, 2 a 3 písm. b) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech č. 120/1976 Sb. V odůvodnění ústavní stížnosti zrekapituloval dosavadní průběh řízení a uvedl, že již dříve byl Okresním soudem v Kroměříži rozsudkem ze dne 13. 7. 1999, č.j. 2 T 88/99-56, uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu civilní služby a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dne 15. 6. 1999 bylo Okresním úřadem v Kroměříži, referátem sociálních věcí, vydáno rozhodnutí č.j. 44/99-464/96/Ve, kterým mu byla prodloužena doba trvání civilní služby o 216 dnů. Proti tomuto rozhodnutí nepodal odvolání a tudíž nabylo právní moci. Dle jeho přesvědčení však uvedené rozhodnutí trpí závažnými vadami, neboť bylo vydáno v rozporu se správním řádem. Z toho důvodu dne 8. 3. 2000 podal podnět k jeho přezkoumání mimo odvolací řízení. Dne 27. 4. 20000 Ministerstvo práce a sociálních věcí, Správa služeb zaměstnanosti, Odbor metodiky a správního řízení, vydalo pod č.j. 443-11860/2000 oznámení o zahájení správního řízení ve věci přezkoumání předmětného rozhodnutí Okresního úřadu Kroměříž ze dne 15. 6. 1999 mimo odvolací řízení, když po vyhodnocení podnětu stěžovatele dospělo k závěru, že v daném případě existuje pravděpodobnost porušení zákona. Ve věci dosud nebylo rozhodnuto. Nicméně stěžovatel byl opětovně obviněn z trestného činu vyhýbání se výkonu civilní služby a shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž jeho odvolání bylo zamítnuto napadeným usnesením Krajského soudu v Brně. Stěžovatel je připraven podat návrh na obnovu řízení, pokud ministerstvo práce a sociálních věcí zruší předmětné správní rozhodnutí.
Ve vztahu k přípravnému řízení a řízení před soudem stěžovatel uvedl dvě výtky. Především namítl, že se vyšetřovatel ani soud prvého stupně nezabývali otázkou správnosti a zákonnosti rozhodnutí o prodloužení civilní služby Okresního úřadu v Kroměříži ze dne 15. 6. 1999, č.j. 77/99-464/96/Ve. Podle stěžovatele při vydávání tohoto rozhodnutí došlo k flagrantnímu porušení správního řádu, o čemž svědčí i zahájené řízení o jeho přezkoumání mimo odvolací řízení. Dále tvrdí, že na něj byl v průběhu řízení před soudem prvého stupně činěn nepřípustný nátlak ze strany samosoudce, který mu telefonicky sdělil, že pokud se okamžitě nedostaví k hlavnímu líčení, bude vydán příkaz k jeho zatčení a bude vzat do vazby. Odvolacímu soudu stěžovatel vytkl, že dle jeho přesvědčení nedostál své zákonné přezkumné povinnosti, nevypořádal se s jeho námitkami o nicotnosti předmětného správního rozhodnutí a s tvrzením, že z jeho strany šlo o jednání v omylu. Odvolací soud si měl vyžádat celý spisový materiál od Okresního úřadu v Kroměříži a měl též se svým rozhodnutím vyčkat na výsledek přezkumu mimo odvolací řízení. Stěžovatel je toho názoru, že pokud Ústavní soud zjistí, že v řízení před obecnými soudy byly porušeny ústavní procesní principy uvedené zejména v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, je oprávněn se zabývat i zákonností provedeného hodnocení důkazů učiněného obecnými soudy a případně provést i jeho přehodnocení, přičemž poukázal na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 441/99.
Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že pokud Ministerstvo práce a sociálních věcí skutečně vydalo oznámení o zahájení přezkumného řízení s naznačenou úvahou (str. 4 podání), je taková skutečnost nepochybně důvodem k žádosti o odklad výkonu trestu ve smyslu §323 odst. 2 tr. řádu, tedy až do 27. 9. 2000, když takové žádosti by zřejmě muselo být vyhověno. Případné rozhodnutí ve prospěch stěžovatele by bylo logicky důvodem k obnově řízení. Stěžovatel nevysvětluje (str. 6 podání), proč nemá právní nárok na další mimořádný opravný prostředek, tj. stížnost pro porušení zákona. Rovněž nevysvětluje, která norma opravňuje odvolací soud přezkoumávat pravomocné rozhodnutí správního orgánu. S ohledem na předchozí odsouzení stěžovatele je nepochybné, že byl důvod k prodloužení jeho civilní služby o sedm měsíců. O této skutečnosti, stejně jako o datu, od kterého prodloužení civilní služby začíná, rozhoduje orgán, v jehož je to kompetenci, tedy Okresní úřad v Kroměříži. Z důkazního materiálu bylo zřejmé, že stěžovatel (obžalovaný) věděl o rozsahu svých povinností i o době, kdy je má plnit.
Krajské státní zastupitelství Brno se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Kroměříži, sp. zn. 2 T 167/99 a vyčkal výsledku přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení. Z podkladů zaslaných Ministerstvem práce a sociálních věcí dne 7. 12. 2000 zjistil, že uvedené ministerstvo svým rozhodnutím ze dne 27. 6. 2000, č.j. 443-11860/2000-R rozhodnutí Okresního úřadu Kroměříž změnilo tak, že doba prodloužení trvání civilní služby činí 171 dnů. Rozhodnutí ministerstva pak bylo rozhodnutím o rozkladu ze dne 2. 3. 2001, č.j. 51,44-33771/00,29304/00 zrušeno a věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Z odůvodnění rozkladového rozhodnutí nicméně vyplývá, že nezpochybňuje faktickou stránku projednávané věci, když dospívá k závěru, že dlouhodobě zaviněná nepřítomnost R.H. při výkonu civilní služby činila 158 kalendářních dnů. Ze spisu Okresního soudu v Olomouci pak plyne, že jmenovaný soud svým usnesením ze dne 5. 3. 2001, sp. zn. PP 5/2001 stěžovatele podmíněně propustil na svobodu, se zkušební dobou v délce 2 roků.
Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatele.
Správní rozhodnutí Okresního úřadu v Kroměříži, referátu sociálních věcí, ze dne 15. 6. 1999, č.j. 44/99-464/96/Ve, kterým mu byla prodloužena doba trvání civilní služby o 216 dnů, stěžovatel nenapadl a v podstatě je ignoroval. Z hlediska ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tedy nevyužil všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Správní rozhodnutí je však třeba pokládat za závazné a to až do doby, kdy je zpochybněno. Není sporu o tom, že jakkoliv mohl být a dle zjištění v obnově řízení i byl, počet dnů prodloužení služby sporný, naprosto však nebyla sporná základní skutečnost, že zde taková povinnost existuje a porušena byla. Stěžovatel tedy nepochybně mohl a měl respektovat tuto povinnost a zpochybnit pouze dobu, po kterou má "nasluhování" trvat. Pokud tak neučinil, nestřežil si sám svá práva.
Ústavní soud nemíní svým rozhodnutím zhojit stěžovatelovo porušení práva tím, že bude dodatečně konstruovat, že evidentně protiprávní jednání bylo vlastně zákonné a obhajitelné.
Pokud jde o další věcné námitky stěžovatele obsažené v odůvodnění ústavní stížnosti, tyto námitky měl stěžovatel možnost uplatnit již v řízení před odvolacím soudem (námitky týkající se doplnění dokazování), resp. s nimi se odvolací soud řádně vypořádal v odůvodnění napadeného usnesení (zejména pokud jde o tvrzenou nesprávnost předmětného správního rozhodnutí).
Z uvedených důvodů Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. 5. 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu