ECLI:CZ:US:2001:4.US.359.99
sp. zn. IV. ÚS 359/99
Usnesení
IV. ÚS 359/99
Ústavní soud rozhodl senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti Dipl. Ing. E. W. zastoupeného JUDr. J. K., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 1999, č.j. 28 Ca 111/98 - 13 a proti rozhodnutí Okresního úřadu Teplice, okresního pozemkového úřadu, ze dne 16. 3. 1998, č.j. PÚ/331/98/Ben o tom, že stěžovatel není vlastníkem nemovitostí, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. 7. 1999 a doplněné podáním dne 21. 1. 2000, se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tím, že jimi měly oba orgány veřejné moci porušit jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu spisů Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 111/98, a Okresního úřadu Teplice, okresního pozemkového úřadu, sp. zn. PÚ/331/98/Ben, jež si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Podáním adresovaným Okresnímu úřadu Teplice, okresnímu pozemkovému úřadu, ze dne 21. 12. 1992 uplatnil stěžovatel spolu s K. A. W. nárok na vydání blíže specifikovaných nemovitostí, a to vzhledem ke skutečnosti, že nedošlo k dohodě o jejich vydání. Druhý účastník předchozího řízení, z něhož stížností napadené rozhodnutí vzešlo, K. A. W., vzal svým podáním ze dne 30. 5. 1996 uplatněný restituční nárok zpět.
Okresní úřad Teplice, okresní pozemkový úřad, rozhodl podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), a zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 243/1992 Sb."), v záhlaví uvedeným rozhodnutím, že stěžovatel není vlastníkem nemovitostí v tomto rozhodnutí blíže specifikovaných s odůvodněním, že nebylo možno uznat oprávněnost restitučního nároku podle zákona č. 243/1992 Sb., neboť právní předchůdce stěžovatele - původní vlastník předmětných nemovitostí, JUDr. K. W., nesplňuje podmínky požadované ustanovením §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., tedy podmínky neprovinění se proti československému státu a zpětného nabytí občanství.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, ve kterém požadoval jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení a namítal zejména, že rozhodnutí neurčuje přesně, o jaké parcely se jedná, a to jak rozlohou, tak i jejich charakterem, tudíž dle jeho názoru není přesně specifikován předmět vlastnictví a rozhodnutí není z tohoto důvodu vykonatelné. Dále pak, že se pozemkový úřad nevypořádal s námitkou, dle níž se jeho právní předchůdce při sčítání lidu ze dne 1. 12. 1930 a ze dne 17. 5. 1939 nezapsal sám. Stran otázky provinění se proti československému státu uvedl, že vyšly najevo nové skutečnosti, z nichž vyplývá, že trestní rozsudek Mimořádného soudu V České Lípě ze dne 30. 4. 1946, zn. LS 436/46, se opírá o nesprávná zjištění, a proto byl v této věci podán návrh na obnovu řízení.
Z podnětu podaného opravného prostředku přezkoumal Městský soud v Praze napadené rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jeho vydání, přičemž vycházel z listinných materiálů založených do správního spisu, který mu byl předložen správním orgánem. Ve věci pak rozhodl dle §250f odst. 1 písm. b) a odst. 2 o.s.ř. bez jednání, když stěžovatel a Pozemkový fond ČR s takovým postupem soudu výslovně souhlasili a ostatní účastníci řízení ve stanovené lhůtě svůj nesouhlas nevyjádřili. Rozsudkem ze dne ze dne 12. 5. 1999, č.j. 28 Ca 111/98 - 13, soud rozhodnutí Okresního úřadu Teplice, okresního pozemkového úřadu, potvrdil, když toto své rozhodnutí v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř. řádně odůvodnil.
Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a §76 odst. 1 tohoto zákona podal dne 2. 9. 1999 Městský soud v Praze, a to prostřednictvím předsedkyně příslušného senátu JUDr. E. P., k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž v podstatě odkazuje na napadené rozhodnutí a jeho odůvodnění, když znovu opakuje, že na základě provedeného dokazování dovodil, že původní vlastník byl právem vyhláškou ONV v Duchcově ze dne 7. 12. 1945 označen za osobu německé národnosti, neboť byl členem NSFK, tj. organizace sdružující osoby německé národnosti, a v roce 1930 a 1939 se k německé národnosti přihlásil. Z tohoto důvodu bylo nutno posoudit restituční nárok podle zákona 243/1992 Sb. Pro úplnost poukázal také na to, že pokud by došlo ke zneužití dekretu č. 12/1945 Sb., nebylo by ani v takovém případě možno restitučnímu nároku vyhovět, neboť vyhláška ONV v Duchcově byla vydána před rozhodným obdobím dle zákona č. 229/1991 Sb. a dále je soud toho názoru, že v daném případě nejsou splněny podmínky zákona č. 243/1992 Sb., neboť s ohledem na existenci pravomocného rozsudku Mimořádného lidového soudu v České Lípě ze dne 30. 4. 1946 nelze dojít k jinému závěru, než že se původní vlastník provinil proti československému státu. Tento dále také nesplňuje ani podmínku zpětného nabytí československého státního občanství, kterého pozbyl dle dekretu č. 33/1945 Sb., přičemž nebylo zjištěno, že by podal žádost o zjištění, že se československé občanství zachovává dle §2 odst. 2 dekretu, ani žádost o vrácení občanství dle §3 dekretu a občanství pak nenabyl ani dle zákona č. 34/1953 Sb., neboť z československé republiky odešel natrvalo již v roce 1946. Ze všech těchto důvodů navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti, mimo jiné, vyzval také vedlejší účastníky, kterým zaslal stejnopis ústavní stížnosti, aby se ve lhůtě jím určené, k ústavní stížnosti vyjádřili. Pozemkový fond ČR se k ústavní stížnosti nevyjádřil a svým přípisem ze dne 13. 8. 1999 se svého postavení jako vedlejšího účastníka řízení vzdal. Okresní úřad Teplice, okresní pozemkový úřad, a společnost Severočeské doly, a.s., se k jejímu obsahu nevyjádřily.
Ve své stížnosti, brojící proti shora uvedeným rozhodnutím orgánů veřejné moci, stěžovatel zejména namítá nesprávné hodnocení jím předložených důkazů s tím, že v návaznosti na zjištěný skutkový stav byla následně věc nesprávně posouzena dle příslušných ustanovení zákona. Stěžovatel především poukazuje na to, že jeho otec nebyl nikdy osobou německé národnosti, nikdy nepodepsal žádnou sčítací listinu, ve které by se přihlásil k německé národnosti a strana NSFK, jejímž byl členem, nesdružovala pouze členy německé národnosti a rozhodně nebyla organizací obdobnou fašistickým organizacím, jak je má na mysli ustanovení §2 dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., když v době zvýšeného ohrožení republiky členem této organizace jeho otec již ani nebyl.
Dále uvádí rozsáhlý výčet činů svého otce, dokládajících jeho věrnost vůči československé republice, obětavost, vlastenecké cítění a zejména projevy ryzí lidskosti v době zvýšeného ohrožení republiky, což nakonec, mimo jiné, potvrdil v odůvodnění svého rozsudku i Mimořádný lidový soud v České Lípě, když jeho otce kvalifikoval jako osobu věrnou českému lidu a zprostil ho jakéhokoliv podezření z kolaborace, ač byl přesto tímto rozsudkem nespravedlivě odsouzen, a to právě a pouze jen pro členství v NSFK.
Dle stěžovatele šlo o zinscenovaný proces, vyvolaný snahou získat majetek odsouzeného, neboť zde byla obava, že pouhé "zneužití" dekretu č. 12/1945 Sb. či 108/1945 Sb., a to jen pro tu okolnost, že byl zařazen mezi osoby německé národnosti, by byla pro jeho prokázaná hrdinství a aktivní odpor v době okupace a války neudržitelná, a proto bylo nutné ho ještě postavit za vykonstruovaná a lživá obvinění před Mimořádný lidový soud v České Lípě jako zrádce českého národa a kolaboranta, což však bylo "silným soustem" pro tehdejšího předsedu tohoto soudu, čestného člověka JUDr. O. Š., který se bránil otce stěžovatele odsoudit, ale nakonec, ač se mu před jeho odsouzením přiznal, že ví o jeho nevinně, byl nucen ho na základě donucení a jemu daných pokynů toto učinit (tyto skutečnosti pak podrobně rozvádí v doplnění své ústavní stížnosti, které Ústavní soud obdržel dne 21. 1. 2000). K vlastnímu odsouzení pak došlo pro formální členství v NSFK s tím, že tato organizace údajně byla obdobou organizací fašistických, což tento soudce učinil vědomě z přesvědčení, že právě toto jeho nesmyslné tvrzení způsobí pozdější zrušení rozsudku.
K otázce německé národnosti a československého státního občanství svého otce dále dodal, že zde je nutno aplikovat §2 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb., totiž, že osobám "které spadají pod ustanovení §1 tohoto dekretu a prokáží, že zůstali věrni Československé republice, nikdy se neprovinili proti národu českému či slovenskému a buď se činně zúčastnili boje za její osvobození nebo trpěli pod nacistickým či fašistickým terorem, zachovává se československé státní občanství". Požadavky dle §2 odst. 2 tohoto dekretu (tedy podat žádost o zjištění, že se československé občanství zachovává) splnit jeho otec nemohl, neboť byl ve vazbě a poté donucen politickou situací a v důsledku absolutní ekonomické nouze, do které se dostal konfiskací svého majetku, nemožností svého uplatnění v novém politickém režimu a z obavy před následnou další perzekucí, emigrovat. Ze všech těchto důvodů pak stěžovatel dovozuje, že konfiskace majetku a následné odsouzení jeho otce byly aktem politické perzekuce a akty neplatnými od samého počátku.
Proto se ústavní stížností domáhá práva na spravedlivý proces, tedy (dle jeho vlastních slov) " práva na to, aby se konečně některý soud zabýval provedením důkazů, které navrhuje a které potvrdí, že jeho otec byl odsouzen neplatným právním rozsudkem, aniž by tento rozsudek byl zkoumán co do jeho obsahu a dále se chce domoci provedení důkazů o tom, že konfiskace proběhla na základě nesprávně zjištěných skutečností, a tedy též neplatně."
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této činnosti může zasáhnout jen tehdy, došlo-li pravomocným rozhodnutím soudu v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se dovolává ochrany svého základního práva, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl však k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Jádrem ústavní stížnosti navrhovatele je jeho tvrzení, které uplatnil již i před soudem, z něhož stížností napadené rozhodnutí vzešlo, že majetek jeho otce byl konfiskován neprávem, neboť k této konfiskaci došlo na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. ve spojení s vyhláškou Okresního národního výboru v Duchcově, čj. 11721, ze dne 7. 12. 1945, proto, že byl zařazen na konfiskační listinu jako osoba německé národnosti. V tomto směru se dovolává toho, že jeho otec nikdy žádnou sčítací listinu nepodepsal a podle §2 shora uvedeného dekretu se za osoby německé národnosti považují osoby, které se při kterémkoliv sčítání lidu od roku 1929 přihlásily k německé národnosti, nebo se staly členy národních skupin nebo útvarů nebo politických stran, sdružující osoby německé národnosti. Dle stěžovatele šlo v tomto směru o projev osobní vůle a národnostního vlastního cítění, což za jednotlivou osobu nemohl nikdo jiný vyjádřit.
K tomuto tvrzení stěžovatele nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že ze spisu Městského soudu v Praze vyplynulo, že se tento zjištěním skutečnosti výše uvedené řádně zabýval. Dle zprávy Státního ústředního archívu v Praze ze dne 19. 12. 1997 měl JUDr. K. W. ve sčítacím archu sčítání lidu Republiky československé ze dne 1. 12. 1930 zapsánu státní příslušnost Československou, národnost německou. Při sčítání lidu na území bývalé tzv. sudetské župy ze dne 17. 5. 1939 má zapsánu mateřskou řeč německou, národnost německou a státní příslušnost Deutsches Reich. Městský soud však ze své úřední činnosti, rozsudku ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. 28 Ca 50/95, zjistil, že na těchto sčítacích arších je veden jako osoba dočasně nepřítomná, přičemž pravdivost a přesnost udané národnosti, tj. údaje, který se odvozoval od mateřského jazyka, stvrdila svým podpisem jeho žena M. W. a uvedené sčítací archy jsou podepsány i úřední osobou ručící za správnost údajů i postupu při provádění sčítání. V této souvislosti soud poukázal i na vládní nařízení č. 86/1930 Sb., o sčítání lidu v roce 1930, dle kterého sčítací archy vyplňoval buď majitel bytu nebo dospělý člen jeho rodiny s tím, že kdo vyplnil sčítací arch, byl povinen svým podpisem potvrdit správnost učiněných zápisů (§6 odst. 3), každý byl povinen podati správně a včas všechny údaje požadované od něho při sčítání a vědomě nesprávné údaje, kterými se porušuje nebo ohrožuje úplnost nebo správnost sčítání, byly trestány dle tohoto nařízení, nešlo-li o čin přísněji trestný (§10, §11). Národnost pak byla zapisována zpravidla podle mateřského jazyka a jinou národnost, než pro kterou svědčil mateřský jazyk, bylo možné zapsat jen tehdy, když sčítaná osoba mateřským jazykem nemluvila ani ve své rodině ani v domácnosti a úplně ovládala řeč této jiné národnosti (§21). Pokud tedy byl dodržen stanovený postup, potom skutečnost, že JUDr. K. W. byl v den sčítání lidu dočasně nepřítomen a sčítací arch vyplnila a svým podpisem potvrdila jeho žena, neměla vliv dle názoru Městského soudu v Praze na posouzení JUDr. K. W. jako osoby německé národnosti, která se ve smyslu §2 odst 1 dekretu č. 12/1945 Sb. přihlásila k německé národnosti. Ve svém opravném prostředku adresovaném tomuto soudu stěžovatel porušení uvedeného postupu dle vládního nařízení č. 86/1930 Sb. nenamítal a taktéž nijakým způsobem nedoložil. Navíc měl soud k dispozici odborné vyjádření Historického ústavu armády ČR, jemu doručené dne 26. dubna 1996, dle kterého bylo prakticky vyloučeno, aby příslušníkem NFSK byla osoba neněmecké národnosti.
Závěr Městského soudu v Praze stran německé národnosti otce stěžovatele považuje Ústavní soud za správný, zejména však k námitkám stěžovatele směřujícím k závěru, že ke konfiskaci majetku jeho otce došlo neprávem, považuje za potřebné zdůraznit - jak to ostatně učinil i městský soud - že i kdyby se vycházelo z předpokladu zneužití dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. v případě jeho otce, pak nelze pomíjet fakt, že konfiskační vyhláška byla vydána již v roce 1945 (rozsudek Mimořádného lidového soudu v České Lípě 30. 4. 1946), ztráta majetku tak spadá před tzv. rozhodné období, a tudíž vyhovění restitučnímu nároku odvolávajícímu se na akt politické perzekuce, tedy titulu uvedeného v ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, by z uvedeného důvodu nebylo možné. V této souvislosti je třeba zdůraznit, jak to Ústavní soud učinil již ve svých dřívějších nálezech, že je věcí zákonodárce, zda vůbec a pokud ano, v jakém rozsahu budou majetkové křivdy odčiněny. V poměru k zemědělskému majetku tak zákonodárce učinil zákonem o půdě, v jehož ustanovení §4 odst. 1 vymezil tzv. rozhodné období, jako dobu od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, k jejímuž určitému prolomení ve vztahu k případům ztráty majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12 a č. 108 z roku 1945 pak došlo na základě zmocnění, obsaženého v ustanovení §7 odst. 2 zákona o půdě, přijetím zákona č. 243/1993 Sb., přitom se tak stalo metodou speciálně vymezených znaků oprávněné osoby v §2 citovaného zákona.
Již toto prolomení rozhodného období ve výše uvedených případech naznačuje, že zákonodárce chápal zákon č 243/1992 Sb. jako výjimku související se specifikem uvedených dekretů, jakož i s úpravou podmínek nabývání a pozbývání státního občanství, tedy předpis reagující na zvláštní situaci osob, kterým bylo v padesátých letech navráceno československé státní občanství, jejichž majetkové nároky však vzhledem k politickým změnám, které v mezidobí nastaly, již nikdo neřešil. Připuštění takové výjimky je třeba chápat jako manifestní projev zákonodárce, který se nepostavil na stanovisko, že budou odčiněny všechny křivdy, nýbrž pouze křivdy některé, a to v rozsahu a za podmínek, které stanoví zákon.
Jakkoliv tedy Ústavní soud chápe stěžovatele, pokud jde o jím zdůrazňované důvody nezákonnosti rozhodnutí Mimořádného lidového soudu v České Lípě ze dne 30. 4. 1946, těmito se již nezabýval, neboť pro závěr o věcné správnosti napadených rozhodnutích orgánů veřejné moci, které věc posuzovaly také podle zákona č. 243/1992 Sb., pak postačuje další fakt z provedeného dokazování plynoucí, totiž zjištění, že otec stěžovatele, který pozbyl československé státní občanství podle dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., je již nenabyl zpět, přitom důvody, pro které se tak stát nemohlo, příp. pro které nebyl zvolen postup podle §2 odst. 2 či §3 zákona č. 33/1945 Sb., restituční předpis nezohledňuje. Právní předchůdce stěžovatele tak nesplňuje jednu ze zákonných podmínek uvedených v ustanovení §2 odst. 1 citovaného zákona, jejichž naplnění je pro úspěšnost restitučního nároku opírajícího se o tento zákon nezbytné.
Na základě všech výše uvedených skutečností Ústavní soud stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, neboť neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Posuzování stěžovatelova nároku ve smyslu restitučních zákonů bylo náležitě zkoumáno a stěžovateli se také dostalo ochrany jeho práv účastníka řízení. Ústavní soud nezjistil ze soudního spisu a ani ze spisu správního orgánu žádné porušení tvrzeného základního práva ve smyslu ústavní stížnosti, a tedy mu nezbylo, než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. května 2001
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu