ECLI:CZ:US:2001:4.US.362.01
sp. zn. IV. ÚS 362/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti MUDr. L.M., zastoupené JUDr. M.H., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2001, č.j. 25 Cdo 1369/2000-352 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 1999, č.j. 28 Co 514/99-287, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 14. 6. 2001 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2001, č.j. 25 Cdo 1369/2000-352 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 1999, č.j. 28 Co 514/99-287. Uvedená rozhodnutí byla vydána v řízení, ve kterém se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala náhrady vzniklých škod z neplnění závazků ze smlouvy o provedení rekonstrukce krovu a pláště svého domu v R., uzavřené s Ing. L.H. Výše uvedeným rozsudkem krajský soud změnil rozsudek soudu prvého stupně tak, že žalovaný Ing. L.H. je povinen zaplatit stěžovatelce částku 547.500,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Pokud se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 500,- Kč denně od 21. 9. 1995 do zaplacení, částky 37.950,- Kč s 0,05 % úrokem denně od 15. 11. 1994 do zaplacení a částky 90.950,- Kč s 0.05 % úrokem denně od 20. 9. 1992 do zaplacení, byl návrh zamítnut. Ve výroku o zaplacení částky 120.000,- Kč s 0,05 % úrokem denně od 20. 9. 1992 do zaplacení, byl rozsudek soudu I. stupně zrušen, jakož i ve výroku o nákladech řízení, a v tomto rozsahu vrácen soudu I. stupně k dalšímu řízení. O dovolání stěžovatelky a žalovaného rozhodl dovolací soud tak, že dovolání žalovaného odmítl, a dovolání stěžovatelky proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, odmítl, jinak dovolání jako neopodstatněné zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že pokud jde o rozsudek odvolacího soudu, její stížnost směřuje proti výroku, kterým soud zamítl placení smluvní pokuty za další období, nikoliv proti výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu I. stupně tak, že výrok o povinnosti žalovaného zaplatit stěžovatelce 500,- Kč denně od 20. 9. 1992 do zaplacení všech nároků ve věci změnil a kapitalizoval do částky 547.200,- Kč za období od 20. 9. 1992 do 20. 9. 1995.
Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozsudky bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Odvolacímu soudu vytkla, že v posouzení smluvní pokuty nerozlišil mezi smluvní pokutou za nedodržení lhůty a smluvní pokutou za nedodržení smlouvy, a navíc smluvní pokutu zaměnil za náhradu škody. Dovolacímu soudu vytkla, že výrok odvolacího soudu, kterým jí byla přisouzena částka 547.500,- Kč, nesprávně posoudil jako výrok potvrzující. Dle jejího přesvědčení jde o výrok měnící, zakládající dovolací důvod podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť fakticky zamítl jí uplatňovaný nárok na smluvní pokutu za období po 20. 9. 1995. Stejně tak nesouhlasí s názorem dovolacího soudu, dle něhož u částky 37.950,- Kč jde o škodu vzniklou v důsledku neprovedení prací ve lhůtě, a tvrdí, že jde o škodu vzniklou tím, že žalovaný nedbal doporučení znalce a chybnou technologií roztrhl dům. Obdobně nesouhlasí se stanoviskem obecných soudů ve vztahu k částce 90.950,- Kč, že představuje smluvní pokutu, resp. je kryta smluvní pokutou, když dle jejího přesvědčení tato částka představovala zvýšení nákladů za provedení prací v důsledku zavinění žalovaného. Z těchto důvodů je přesvědčena, že i zde záměnou pojmů, resp. ztotožněním dvou různých právních titulů, jí dovolací soud zamítnutím dovolání v této části odepřel právo na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru ústavní práva stěžovatelky nebyla jeho rozsudkem porušena. Pokud jde o otázku přípustnosti dovolání, jsou důvody, z jakých dovolání stěžovatelky nebylo v plném rozsahu přípustné, podrobně v napadeném rozhodnutí uvedeny, vycházejí z procesních předpisů a konstantní judikatury dovolacího soudu. Pokud jde o výrok, jímž bylo dovolání zamítnuto, stěžovatelka napadá právní posouzení důvodnosti jejího nároku na zaplacení částky 37.950,- a 90.950,- a v tomto směru odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, z něhož je evidentní, že nároky stěžovatelky byly posouzeny jako nároky na náhradu škody a nikoliv na zaplacení smluvní pokuty. Námitka stěžovatelky, že záměnou pojmů, resp. ztotožněním dvou právních institutů, jí dovolací soud odepřel právo na spravedlivý proces, takto není opodstatněná. Stěžovatelka pouze opakuje svou argumentaci a přehlíží ust. §545 obč.zák. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Rakovníku, sp. zn. 3 C 141/93, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené, je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním posouzení její věci obecnými soudy a s posouzením podmínek přípustnosti dovolání dovolacím soudem, a požadavek, aby Ústavní soud tyto právní závěry obecných soudů přehodnotil a takto zajistil pro ni příznivější výsledek občanskoprávního sporu. Ústavní stížnost je tedy v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, a to za situace, kdy v její věci rozhodovaly obecné soudy tří instancí. Stěžovatelce tedy nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny, přičemž samotný fakt, že s názory obecných soudů obsaženými v napadených rozsudcích nesouhlasí, sám o sobě není schopen projednávanou věc posunout do ústavněprávní roviny. Z těchto důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelky o porušení jejích ústavních práv jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2001