ECLI:CZ:US:2001:4.US.367.2000
sp. zn. IV. ÚS 367/2000
Usnesení
IV. ÚS 367/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti S. S., zastoupeného JUDr. J. T., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 4. 2000, čj. 10 Ca 23/2000-25, rozhodnutí Okresního úřadu ve Strakonicích, referátu regionálního rozvoje, ze dne 19. 11. 1999, čj. RR/1569/1952/99/Jst, a rozhodnutí Městského úřadu, odboru výstavby a životního prostředí, ze dne 6. 9. 1999, čj. výst.2068/99/Př, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byla zamítnuta jeho žaloba, jíž se domáhal přezkoumání v záhlaví rovněž uvedených rozhodnutí správních orgánů, jimiž nebylo vyhověno jeho žádosti o prodloužení doby časového omezení užívání stavby tržnice nacházející se na jeho pozemku z důvodů, že další trvání by bylo v rozporu se závaznou částí územně plánovací dokumentace.
Stěžovatel namítá, že obecně závazná vyhláška města Strakonice ze dne 30. 4. 1999, kterou byl schválen regulativ dle §18 vyhl. č. 131/1998 Sb. v čl. 5 "Území pro bydlení", uvádí, že pro území městského centra jsou přípustnými stavbami mimo jiné i obchody. Tržnice je v jeho vlastnictví a je vybudována na pozemku v jeho vlastnictví. Argumenty, uvedené v napadeném rozhodnutí, že by na pozemcích stěžovatele měla být prováděna zástavba jinými plánovanými objekty pro nedostatek vlastnictví investorů nebo stavebníků k pozemkům, proto neobstojí. Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími je omezen v právu vlastnit majetek, držet jej a užívat, je omezeno jeho právo podnikat a jejich důsledkem je omezení faktické hospodářské soutěže, když mu je upíráno právo využívat jeho vlastnictví a jiným vlastníkům jsou za nezměněné právní situace práva přiznávána. Rovněž namítá, že vydáním rozhodnutí - souhlasu s umístěním tržnice - došlo k nezákonnému zasahování obce do působnosti státní správy v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona č. 367/1990 Sb., neboť tato činnost není a nebyla svěřena do samostatné působnosti obce.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, zdůraznil, že stavba byla povolena jako dočasná, přičemž prodloužení doby trvání by bylo jak v rozporu s regulativem pro umístění tržnic, který s umístěním tržnice na dotyčném pozemku neuvažuje, tak s regulačním plánem zóny Centrum. Zmíněný regulativ přesně určuje, ve kterých částech města by bylo možné provozovat tržnice, a nelze proto pod soubor staveb přípustných pro území městského centra řadit i tržnice, když závazná část územně plánovací dokumentace za přípustné stavby označuje obchody, provozovny veřejného stravování a nerušící provozovny služeb.
Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 23/2000, Ústavní soud ověřil, že mezi účastníky nebylo sporné, že se v dané věci jednalo o stavbu devíti mobilních buněk o rozměru 4 x 2,9 m, povolenou a kolaudovanou jako stavba dočasná s jednoznačně určenou dobou trvaní do 30. 9. 1999. Krajský soud po provedeném řízení konstatoval, že stavební zákon sice nestanoví podmínky, za kterých lze u dočasných staveb, u nichž uplynula stanovená doba trvání a ohledně kterých by bylo nutné nařídit dle §88 odst. 1 písm d) zákona č. 50/1976 Sb. jejich odstranění, prolongovat dobu trváni stavby, nicméně jde o situaci zařaditelnou pod ustanovení §85 stavebního zákona, upravujícího změny v užívání dokončených staveb. Vzhledem k tomu, že dle ustanovení §85 odst. 3 cit. zákona nemůže změna stavby být povolena, pokud je v rozporu s územně plánovací dokumentací a v daném případě se právě o takovou situaci jednalo, když další trvání tržnice je v rozporu s územně plánovací dokumentací (regulačním plánem umístění tržnic a zóny C.), dospěl soud k závěru, že rozhodnutí správních orgánů, kterými byla žádost o prodloužení trvání stavby na dobu dalších 5 let zamítnuta, jsou rozhodnutí vydaná v souladu se zákonem. Ohledně námitky, týkající se nezákonného zásahu obce do působnosti státní správy, soud uvedl, že souhlas místního zastupitelstva s umístěním stavby pouze na dobu do 30. 9. 1999 zřejmě ovlivnil vydání rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 11. 5. 1999, kterým bylo prodlouženo užívání dočasné stavby do 30. 9. 1999, nicméně toto rozhodnutí, které nebylo napadeno řádným opravným prostředkem, není předmětem přezkumného řízení před krajským soudem. Žalobou napadená rozhodnutí se o rozhodnutí místního zastupitelství neopírají a obě shodně uvádí, že prodloužení užívání stavby by znemožňovalo stavební činnost předpokládanou územním plánem.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná.
Ústavní soud předesílá, že již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry správních orgánů a krajského soudu, kdy stěžovatel převážně opakuje argumenty, se kterými se tyto orgány odpovídajícím způsobem vypořádaly.
Z obsahu napadeného rozhodnutí je zřejmé, že krajský soud přezkoumal napadená rozhodnutí v souladu s ustanovením §249 odst. 2 o.s.ř. (ve znění do novely o.s.ř. provedené zákonem č. 30/2000 Sb.), tj. v mezích daných žalobními důvody, přičemž se zabýval všemi stěžovatelem uplatněnými námitkami. Krajský soud důkladně ověřil, že ve věci bylo správními orgány rozhodováno na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který byly aplikovány odpovídající právní předpisy. V souladu s ustanovením §157 o.s.ř své rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnil a uvedl, jakými úvahami byl při posuzování případu veden. Za situace, kdy stěžovateli bylo od počátku zbudování tržnice známo, že se jedná o stavbu dočasnou, jejíž užívání je omezeno pevně stanoveným termínem, přičemž z žádného právního předpisu nelze dovozovat automatický nárok na jeho prodloužení a prolongace termínu užívání dočasně povolené stavby, by byla dle stavebního zákona možná pouze u stavby, která svým charakterem odpovídá předpokládaným záměrům obecně závazné územně plánovací dokumentace, nelze závěry soudu, který hodnotil postup správních orgánů v této věci jako postup zákonný, považovat za protiústavní. Konkrétní posouzení věcné stránky případu, tj. zda se v daném případě jedná o stavbu, kterou nelze podřadit pod objekty vyhovující obecně závazné územně plánovací dokumentaci pro danou územní část, a posoudit, jak s ohledem na přepokládanou výstavbu objektů této dokumentaci vyhovujících s dočasnou stavbou naložit, spadá do výlučné pravomoci správních orgánů (s možností soudního přezkumu jejich rozhodnutí) a nikoliv Ústavního soudu.
Ústavní soud ověřil, že krajský soud se vypořádal i s námitkou, týkající se tvrzeného zasahování obce do pravomoci státní správy, když zjistil, že ve věci rozhodoval místně a věcně příslušný stavební úřad, který se pouze, jak soud dovodil, v řízení, které nebylo předmětem tohoto soudního přezkumu, obrátil na místní úřad s žádostí o vyjádření k možnosti prodloužení dočasného užívání stavby, v zřejmé snaze vyhovět stěžovateli, pokud by to harmonogram předpokládané stavební činnosti v dané lokalitě umožnil.
Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo, s ohledem na to, že stavba byla povolena a kolaudována jako stavba dočasná a je umístěna na pozemku, který dle regulativu pro umístění tržnic, v němž je vyjádřena územně plánovací dokumentace, s tržnicí na dotčeném pozemku stěžovatele nepočítá (na rozdíl od jiných tržnic umístěných v odlišných lokalitách města S.), k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2001
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu