ECLI:CZ:US:2001:4.US.37.01
sp. zn. IV. ÚS 37/01
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 22. října 2001 v senátě ve věci ústavní stížnosti B. H., t. č. ve Věznici, P. P. 10, 471 27 Stráž pod Ralskem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2000, čj. 6 To 544/2000 - 189, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 2. 2001, čj. 6 T 136/2000 - 226, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001, čj. 61 To 144/2001 - 244, za účasti 1) Městského soudu v Praze, 2) Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, se souhlasem účastníků bez ústního jednání, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2000, čj.
6 To 544/2000 - 189, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne
27. 2. 2001, čj. 6 T 136/2000 - 226, a rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 19. 4. 2001, čj. 61 To 144/2001 - 244, se zrušují.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že
rozsudkem Obvodního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2000, čj. 6
T 136/2000 - 173, byl uznán vinným trestným činem nedovolené
výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona a byl mu uložen trest
odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do
věznice s dozorem. Současně mu byl podle §57a odst. 1 trestního
zákona uložen trest zákazu pobytu na území hlavního města Prahy na
dobu 5 let.
Městský soud v Praze rozhodl o následném stěžovatelově
odvolání ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 23. 11.
2000 tak, že odvolání do výroku o vině zamítl jako bezdůvodné
a v celém rozsahu zrušil výrok o trestu a vrátil věc soudu prvního
stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Dne 27. 2. 2001 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 ústavní
stížností napadeným rozsudkem tak, že stěžovateli za výše uvedený
trestný čin uložil trest odnětí svobody v délce 4 let a zařadil ho
do věznice s ostrahou. Toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno
ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze
dne 19. 4. 2001 pouze s tou změnou, že stěžovatel byl vzhledem ke
svým osobním poměrům zařazen pro výkon trestu do věznice
s dozorem.
Stěžovatel uvádí, že mu je kladeno za vinu, že v průběhu roku
1999, převážně v Praze 2 na náměstí I. P. Pavlova v baru No 99,
prodával drogu, a to K. S., cca denně 1 dávku za 200,-- Kč,
a F. J. za 200,-- - 400,-- Kč, cca jednou až dvakrát týdně po pěti
psaníčcích. Stěžovatel popírá svoji vinu a tvrdí, že jeho
odsouzení je založeno výhradně na výpovědi dvou údajných
narkomanů, kteří ho identifikovali způsobem, který je v rozporu
s trestním řádem. Rovněž dle jeho názoru neexistují důvody, proč
by před ním měla být tajena totožnost těchto dvou svědků, kteří
nikdy neuvedli, že by jim bylo vyhrožováno či působena jakákoli
újma.
Stěžovatel považuje závěry Městského soudu v Praze, obsažené
v jeho rozhodnutí ze dne 23. 11. 2000, za nesprávné
a nepřesvědčivé, neboť nemají oporu v zákoně a jejich odůvodnění
se mu jeví jako účelové. V tomto rozhodnutí se znovu konstatuje,
že u stěžovatele byla zajištěna tzv. psaníčka, v nichž byla
zjištěna přítomnost heroinu (v 8 ks) a pervitinu (ve 2 ks), byla
však naprosto pominuta skutečnost, že nikdo nezjišťoval čistou
hmotnost těchto dvou látek. Stěžovatel upozorňuje, že celková
hmotnost obsahu psaníček obsahujících stopy heroinu byla celkem
0,530g a hmotnost psaníček se stopami pervitinu činila 0,164g.
Stěžovatel tvrdí, že jak v řízení před obecnými soudy, tak
v přípravném řízení bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na
soudní ochranu zakotvené v ustanoveních čl. 36 odst. 1, čl. 37
odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále
jen "Listina") a že dále bylo porušeno jeho právo na spravedlivý
proces dle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně základních
lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), a to tím, že rozhodné
důkazy byly opatřeny v rozporu se zákonem, neboť v případně
rekognic bylo údajně porušeno ustanovení §93 odst. 2 trestního
řádu, a dále že důkazy provedené výpověďmi utajovaných svědků
nemají oporu v zákoně, neboť nebyly splněny zákonné podmínky
stanovené pro tento způsob dokazování.
Stěžovatel dále tvrdí, že přípravné řízení trpělo takovými
procesními vadami, že důkazy získané provedenými rekognicemi
neměly být při hlavním líčení vůbec brány v úvahu. Nejprve totiž
proběhla rekognice podle fotoalba, aniž by před její realizací
svědkové popsali osobu, od které nakupovali drogy. Tento postup je
však v příkrém rozporu s ustanovením §93 odst. 2 trestního řádu,
na což také obvodní soud poukázal ve svém usnesení ze dne 29. 2.
2000, čj. 2 T 43/2000 - 86, kterým rozhodl o vrácení věci státnímu
zástupci k došetření. Teprve poté proběhly rekognice in natura,
avšak i jejich provedení bylo dle názoru stěžovatele v rozporu
s citovaným zákonným ustanovením a ustálenou judikaturou, neboť
byl postaven mezi chlapce ve věku 15 - 17 let, jejichž výška se od
jeho lišila nejméně o 10 cm a jejichž vzhled se fyziognomicky od
jeho vzhledu výrazně lišil. Dále pak nebyl respektován požadavek
soudu z výše zmíněného usnesení o doplnění odborného vyjádření ke
stanovení obsahu čisté látky v nalezených vzorcích a v této
souvislosti o doplnění vyjádření znalců z oboru psychiatrie.
Stěžovatel uvádí, že dle publikované judikatury by rekognice
dle fotoalba měly probíhat pouze tehdy, když není možné provést
rekognici in natura. V daném případě však taková rekognice
provedena být mohla, neboť veškeré důkazy byly prováděny až po
vzetí stěžovatele do vazby dne 19. 11. 1999. V této souvislosti
stěžovatel poukazuje na publikovanou judikaturu, vyjmenovává
konkrétní soudní rozhodnutí a připomíná, že důkaz získaný
v rozporu se zákonem nelze jako důkaz použít.
Dále stěžovatel uvádí, že výrok o jeho vině byl založen na
výpovědích dvou svědků, kteří, ačkoliv byli vyzváni k popisu
osoby, od které kupovali drogy, neuvedli takový nepřehlédnutelný
rys, jako je mateřské znaménko o průměru více než 1 cm na levé
přední straně stěžovatelova krku nad úrovní límce. Žádný z těchto
dvou svědků vystupujících pod změněnou identitou se nezmínil
o tom, že by mu bylo vyhrožováno v souvislosti se svědectvím proti
osobě, která mu prodávala drogy. Na dotaz při hlavním líčení
odpověděl svědek J. F., že pod změněnou identitou vystupuje
z obavy, aby mu nebylo vyhrožováno. Požadavek stěžovatele, aby při
hlavním líčení byl slyšen i druhý svědek, který se ho neúčastnil
z důvodu údajné hospitalizace, byl zamítnut jako nedůvodný. Dle
stěžovatelova názoru však v tomto případě nebyly splněny podmínky
pro utajení totožnosti svědka požadované ustanoveními §55 odst.
2 a §209 odst. 1 trestního řádu. V průběhu celého řízení nebyl
proveden žádný důkaz, který by odůvodňoval utajení totožnosti
svědků, které tak bylo provedeno pouze na základě jejich
neodůvodněného přání. Ani důvody uváděné v odsuzujícím rozsudku,
dle stěžovatelova názoru, nemohou obstát před zákonnými kritérii.
Dle jeho mínění tak došlo ke zneužití institutu utajení svědka
a k porušení zásady rovnosti zbraní vyjádřené v čl. 37 odst. 3
Listiny. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález pléna
Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, sp.zn.ÚS Pl 4/1994, a na
judikát Evropského soudu pro lidská práva z 26. 3. 1996 ve věci
Doorsen vs. Nizození, kde se mimo jiné uvádí, že "odsouzení nemůže
být založeno výlučně a ani v rozhodující míře na anonymních
výpovědích".
Na základě těchto skutečností stěžovatel tvrdí, že důkazy
použité proti němu byly zčásti opatřeny a provedeny způsobem
odporujícím zákonu, a tím byla porušena jeho práva zaručená mu
Ústavou ČR, Listinou a Úmluvou. Proto navrhuje, aby Ústavní soud
ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
Obvodní soud pro Prahu 2 se ve svém vyjádření z 5. 9. 2001
odvolal na obsah svých rozhodnutí z 3. 10. 2000 a 27. 2. 2000,
podrobně zdůvodňujících vinu stěžovatele. Dále uvedl, že
rekognice, i když v obráceném pořadí, proběhly v souladu se
zákonem, a že také žádost svědků o utajení byla plně opodstatněna.
Obvodní soud důsledně respektoval všechna práva stěžovatele, když
navzdory návrhu státního zástupce mu ani neuložil trest vyhoštění.
Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti vyjádřil v tom
smyslu, že plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, když dle
jeho názoru byla vina stěžovatele prokázána, neboť svědci byli se
stěžovatelem v častém osobním styku a pravidelně si u něho
kupovali drogu.
Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 2 i Městské státní
zastupitelství v Praze se vzdaly postavení vedlejšího účastníka.
Z obsahu spisu sp. zn. 6 T 136/2000 Obvodního soudu pro Prahu
2 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 3. 10.
2000, čj. 6 T 136/2000 - 173, byl stěžovatel uznán vinným trestným
činem výše popsaným, za který mu byl uložen trest, jak bylo rovněž
výše uvedeno. Městský soud v Praze rozhodl o následném
stěžovatelově odvolání výše citovaným, ústavní stížností
napadeným, usnesením ze dne 23. 11. 2000, čj. 6 To 544/2000
- 189, tak, že odvolání do výroku o vině zamítl jako bezdůvodné
a v celém rozsahu zrušil výrok o trestu a vrátil věc soudu prvního
stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dne 27. 2. 2001 rozhodl
o trestu Obvodní soud pro Prahu 2 ústavní stížností napadeným
rozsudkem, čj. 6 T 136/2000 - 226. Toto rozhodnutí pak bylo
s výše popsanou změnou potvrzeno ústavní stížností napadeným
rozsudkem městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001, čj. 61 To
144/2001 - 244.
Námitky stěžovatele lze rozdělit do dvou skupin. První
z nich tvoří nesouhlas s postupem orgánů činných v trestním řízení
při provádění rekognice a druhou problematika utajení totožnosti
svědků a jeho negativní vliv na možnosti obhajoby stěžovatele.
Ústavní soud shledal námitky stěžovatele důvodnými a dle jeho
názoru se v přípravném řízení a v hlavním líčení vyskytly takové
vady, které ve svých důsledcích zakládají neústavnost napadených
rozhodnutí.
Z dlouhodobě ustálené judikatury vyplývá, že má-li se
výslechem svědka zjistit totožnost pachatele, vyzve se svědek, aby
jej popsal. Potom osoba, která je podezřelá, že je pachatelem, mu
má být ukázána mezi několika osobami podobného vzhledu. Rekognice
osoby pouze na základě fotografie lze použít jen v případě,
není-li rekognice "in natura" možná, např. proto, že podezřelá
osoba není zjištěna (Nejvyšší soud ČSR, Rt 28/86, 5 Tz 2/85,
Sb.s.r. 86, 4-5: 239), tedy i tehdy, jestliže je prováděno pátrání
v širokém okruhu osob, kdy je v podstatě osoba podezřelého tímto
postupem z mnoha osob přicházejících v úvahu teprve zjišťována
a provádění opakovaných rekognicí "in natura" postupně s mnoha
osobami by bránilo řádnému postupu při prověřování oznámení
o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin,
popř. jiných podnětů k trestnímu stíhání, ve smyslu účelu
trestního řízení (Nejvyšší soud ČR, 2 Tzn 90/97, PrRo. 98, 5:
245).
Z uvedeného je zřejmé, že tento judikaturou vyžadovaný postup
nebyl ve stěžovatelově případě dodržen, což konstatoval ve svém
usnesení ze dne 29. 2. 2000, čj. 2 T 43/2000 - 86, i Obvodní soud
pro Prahu 2, kterým byla trestní věc stěžovatele vrácena státnímu
zástupci k došetření, i Městský soud v Praze ve svém usnesení ze
dne 17. 3. 2000, čj. 6 To 126/2000 - 94. Byla totiž provedena
pouze rekognice na základě fotografií, přičemž ani jeden ze svědků
před touto rekognicí stěžovatelův vzhled nepopsal. Na základě
zmíněných rozhodnutí byla dne 24. 5. 2000 provedena rekognice "in
natura", při které oba výše jmenovaní svědkové stěžovatele poznali
a před kterou zevrubně popsali jeho vzhled. Je ovšem pravdou, že
ani jeden z nich se v tomto popisu nezmínil o dobře viditelném
mateřském znaménku na stěžovatelově krku. Rekognice "in natura"
byla tedy provedena, Ústavní soud má však za to, že tato rekognice
nebyla provedena řádně, neboť z její fotodokumentace
a z protokolu o rekognici vyplývá, že stěžovatel byl postaven mezi
čtyři osoby, z nichž nejstarší byla o více než 13 let mladší než
on, a že se tedy tyto osoby od stěžovatele svým věkem, a tudíž
i vzhledem, nápadně lišily. Tato skutečnost provedenou rekognici
výrazně znevěrohodňuje, přičemž tato rekognice představovala jeden
ze stěžejních důkazů svědčících proti stěžovateli.
Další okolností, která vedla Ústavní soud k závěru
o neústavnosti napadených rozhodnutí, je utajení totožnosti obou
svědků, aniž by byly uvedeny jakékoli konkrétní důvody svědčící
o tom, že by těmto svědkům či osobám jim blízkým zřejmě hrozila
újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí, porušení jejich
základních práv, ani že ochranu svědka by nebylo možné zajistit
jiným vhodným způsobem tak, jak to vyžaduje ustanovení §55 odst.
2 trestního řádu.
Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že smyslem práva na
veřejné projednání věci, ve spojení s právem vyjádřit se ke všem
prováděným důkazům, je poskytnou obžalovanému v trestním procesu
možnost verifikace důkazů, směřujících vůči němu, a to před tváří
veřejnosti. Tato verifikace v případě svědecké výpovědi obsahuje
dva komponenty: prvním je prověření pravdivosti skutkových
tvrzení, druhým je potom možnost prověření věrohodnosti svědka.
Instituce anonymních svědků tudíž omezuje možnost obžalovaného
verifikovat pravdivost vůči němu směřující svědecké výpovědi,
protože vylučuje možnost vyjádřit se k osobě svědka a k jeho
věrohodnosti. Omezuje tedy jeho práva na obhajobu, je v rozporu
s principem kontradiktornosti procesu i s principem rovnosti
účastníků. K omezení základních práv či svobod, i když jejich
ústavní úprava omezení nepředpokládá, může dojít v případě jejich
kolize. Základní je v této souvislosti maxima, podle které
základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného
základního práva či svobody. V případě závěru o opodstatněnosti
priority jednoho ze dvou v kolizi se ocitajících základních práv,
je nutnou podmínkou konečného rozhodnutí rovněž využití všech
možností minimalizace zásahu do druhého z nich. Tento závěr lze
odvodit i z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, a sice v tom smyslu,
že základních práv a svobod musí být šetřeno nejenom při používání
ustanovení o mezích základních práv a svobod, nýbrž analogicky
rovněž v případě jejich vzájemné kolize (Pl. ÚS 4/94).
Za rozhodující kritéria ústavnosti institutu výslechu svědka
pod utajením nutno pokládat jednak dodržení zásady subsidiarity
(výslech svědka pod utajením má své místo toliko tehdy, nelze-li
ochranu svědka spolehlivě zajistit jinak), jednak nezbytnost
minimalizace omezení práv obhajoby, k němuž při provedení důkazu
svědkem pod utajením nepochybně dochází zřetelnou kolizí mezi
zásadami řádného a spravedlivého procesu na straně jedné
a důvodnou snahou ústavodárce i zákonodárce chránit demokratickou
společnost před vzrůstem kriminality a zejména organizovaným
zločinem na straně druhé. Požadavky proporcionality je však nutno
vztáhnout nejen k činnosti zákonodárné, ale rovněž v neztenčené
míře platí i v oblasti moci soudní; obecný soud je proto povinen
ve své rozhodovací činnosti obě v kolizi stojící hodnoty pečlivě
zvažovat, a to za přísně restriktivní aplikace ustanovení zákona
- §55 a §209 trestního řádu (III. ÚS 210/98).
Z uvedeného tedy vyplývá, že omezit právo obviněného či
obžalovaného na obhajobu utajením totožnosti svědka lze jen
v zájmu zachování základních práv tohoto svědka. Slovy zákona,
zjištěné okolnosti musí nasvědčovat tomu, že svědku nebo osobě
jemu blízké v souvislosti s podáním svědectví zřejmě hrozí újma na
zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejich základních práv.
Ze spisového materiálu však není patrné, že v případě svědků J. F.
a K. S. byly takové okolnosti zjištěny či zjišťovány. Jejich
totožnost byla utajena pouze na základě jejich přání při výslechu
v přípravném řízení, aniž by se orgány činné v trestním řízení
důvodností takového kroku zabývaly. Pouze u hlavního líčení svědek
J. F. odůvodnil utajení své totožnosti obavou, aby mu nebylo
vyhrožováno. Ústavní soud má za to, že v tomto případě orgány
činné v trestním řízení nepostupovaly v souladu s ustanovením §55 odst. 2 trestního řádu.
Naopak u hlavního líčení stačí k utajení totožnosti svědka či
k vykázání obžalovaného po dobu výslechu svědka z jednací síně
pouhá obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu,
nebo jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké hrozí újma na
zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí. Shodně bylo judikováno
rovněž v rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 104/96, kde se mimo
jiné konstatuje, že předseda senátu (příp. samosoudce) má podle
novely trestního řádu provedené zákonem č. 152/1995 Sb.
s účinností od 1. 9. 1995 v rámci svých oprávnění k řízení
hlavního líčení (§203 odst.1 trestního řádu) po jeho zahájení
možnost učinit opatření na ochranu svědka. Otázku nutnosti ochrany
svědka u hlavního líčení řeší soud samostatně podle konkrétních
okolností projednávaného případu, přičemž k takovému postupu stačí
již pouhá obava, že v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu.
Z uvedeného tedy vyplývá, že je třeba činit rozdíl mezi
utajením totožnosti svědka v hlavním líčení a utajením jeho
totožnosti v přípravném řízení, když v druhém případě zákon
stanoví mnohem přísnější podmínky.
Další okolností, která vedla Ústavní soud k tomu, aby podané
ústavní stížnosti vyhověl, byla skutečnost, že ačkoli zákon
požaduje, aby soud i bez návrhu učinil všechny potřebné úkony
k ověření věrohodnosti u hlavního líčení vyslechnutého svědka,
jehož totožnost byla podle ustanovení §55 odst. 2 trestního řádu
utajena (§209 odst. 2 trestního řádu), ze spisového materiálu
nevyplývá, že by tak obecný soud učinil. Pouze v odůvodnění
odsuzujícího rozsudku ze dne 3. 10. 2000, čj. 6 T 136/2000 - 173,
Obvodní soud pro Prahu 2 konstatuje, že svědci K. S. aj. F. neměli
s obžalovaným žádné nevyřízené účty, ani nebyli vedeni snahou se
jakýmkoli způsobem mstít, a tedy neměli důvod označit stěžovatele
jako dealera, pokud by tomu tak skutečně nebylo, že jeho zatčením
ztratili dobrého dealera, který jim poskytoval pravidelně kvalitní
drogu, a že vypovídali zcela spontánně, stěžovatele popsali
v detailech tak, že nemohl být zaměněn s jinou osobou a označili
ho jak při rekognici podle fotografií, tak při rekognici "in
natura". To však, dle názoru Ústavního soudu, neznamená, že obecný
soud dostál své povinnosti vyplývající z ustanovení §209 odst.
2 trestního řádu Na základě tohoto ustanovení by měl zejména
pečlivě prověřit vztah mezi svědky a stěžovatelem, prověřit
stěžovatelovy námitky vůči věrohodnosti svědků a provést za tím
účelem všechny nezbytné důkazy (např. vyžádáním opisů rejstříku
trestů, zpráv o pověsti, znaleckým vyšetřením duševního stavu
svědka ve smyslu §118 trestního řádu atd.).
V neposlední řadě považuje Ústavní soud za nutné zmínit
skutečnost, že ve výrokové části ústavní stížností napadeného
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2000, čj. 6 To
544/2000 - 189, chybí výrok o vině stěžovatele, neboť se v něm
zmiňuje pouze o výroku o trestu. Teprve z odůvodnění tohoto
rozhodnutí je patrné, že s výrokem o vině se tento soud ztotožnil.
Jde bezpochyby pouze o formální vadu uvedeného rozhodnutí, která
je ovšem rovněž závažná, vezmeme-li v úvahu skutečnost, že
výroková část je nejpodstatnější součástí každého soudního
rozhodnutí.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že obecné
soudy a orgány činné v trestním řízení při projednávání
stěžovatelovy věci nedodržely postup stanovený jim zákonem, a tím
porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
Z uvedených důvodů tedy Ústavní soud pro porušení článku 36 odst.
1 Listiny a článku 6 odst. 3 písm d) Úmluvy podle ustanovení §82
odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní
stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení §82
odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 22. října 2001