ECLI:CZ:US:2001:4.US.375.2000
sp. zn. IV. ÚS 375/2000
Usnesení
Č E S K Á R E P U B L I K A
U S N E S E N Í
Ú s t a v n í h o s o u d u
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J. L., zastoupeného JUDr. R. M., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. 9 To 17/2000 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 11. 1999, sp. zn. 1 T 56/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 6. 2000, doplněným podáním ze dne 28. 6. 2000, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. 9 To 17/2000 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 11. 1999, sp. zn. 1 T 56/98, kterými byl pravomocně uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Návrhem ze dne 26. 1. 2001 pak stěžovatel požádal Ústavní soud o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a došlo k porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava"). Dle jeho přesvědčení napadená rozhodnutí se zejména v otázkách dokazování vymykají Ústavou danému rámci, podle něhož jsou soudy při svém rozhodování vázány zákonem. Zvláště pak obě rozhodnutí porušují zásadu zakotvenou v §2 odst. 5 tr. ř., podle které orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného. Je přesvědčen, že důkazy, které byly projednány, byly hodnoceny výhradně v jeho neprospěch a jejich souhrn v žádném případě nelze považovat za souhrn důkazů, které by objasňovaly skutkový stav, aniž by vzbuzovaly pochybnosti.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 28. 6. 2000 stěžovatel uvedl, že až poté, co bylo odvolacím soudem zamítnuto jeho odvolání, se objevily nové důkazy svědčící v jeho prospěch, zejména čestná prohlášení J. H. a P. D., které ve spojení s již provedenými důkazy mohou odůvodnit zcela jiné rozhodnutí o vině, než padlo v pravomocně skončeném řízení. Závěrem uvedl, že ve své věci prostřednictvím svého právního zástupce podal návrh na povolení obnovy řízení z důvodů existence nových důkazů a skutečností.
Návrhem ze dne 26. 1. 2001 stěžovatel znovu požádal Ústavní soud o odklad vykonatelnosti obou usnesení napadených ústavní stížností a uvedl své přesvědčení, že v řízení o povolení obnovy došlo k vystupňování nezákonnosti celého procesu, když Krajský soud usnesením ze 5. 10. 2000, č.j. 1 Nt 8/2000-29 jeho návrh na povolení obnovy řízení zamítl. Uvedl, že Krajský soud v ústí nad Labem značně neformálním přípisem ze dne 22. 1. 2001 oznámil, že o jeho žádosti o odklad výkonu trestu nerozhoduje a že současně mu předsedkyně senátu zaslala výzvu k nástupu výkonu trestu odnětí svobody. Ze zaslaných příloh pak vyplynulo, že stěžovatel podal proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 10. 2000 stížnost k Vrchnímu soudu v Praze.
Vrchní soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že zásadní námitka stěžovatele, týkající se údajného porušení základních zásad trestního řízení uvedených v ust. §2 odst. 5 a 6 tr.ř. procesním i odvolacím soudem, byla ve shodné podobě uplatněna již jako námitka odvolací a Vrchní soud v Praze na ni reagoval ve svém rozhodnutí ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. 9 To 17/2000. Ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou s tím, že je pouhým vyjádřením nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů, a tvrzením, že hodnocení bylo jednostranné a výlučně v neprospěch stěžovatele. Obsahuje námitky ohledně pochybení soudu při objasňování skutečného stavu věci, při opakovaném tvrzení, že stěžovatel se ničeho závadného, natož pak trestného, nedopustil a měl být proto obžaloby zproštěn. Vrchní soud v Praze se v odůvodnění zamítavého usnesení vypořádal s námitkami uplatněnými stěžovatelem v podaném odvolání a mj. uvedl, že krajský soud nepochybil, když za základ svých zjištění vzal výpověď svědka A. D. a výpověď svědka Ing. F. M. při odmítnutí verze obhajoby stěžovatele. Ústavní stížnost považuje za nepodloženou a navrhl, aby byla odmítnuta, případně zamítnuta.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k doplňku ústavní stížnosti uvedl, že vše podstatné již sdělil ve svém vyjádření ze dne 20. 7. 2000 a že stěžovatelem uváděné skutečnosti budou předmětem posouzení v řízení před soudem I. stupně v rámci zkoumání podmínek nutných pro povolení obnovy trestního řízení.
Vrchní státní zastupitelství v Praze se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo.
Sdělením ze dne 24. 7. 2000 stěžovatel informoval, že Krajský soud v Ústí nad Labem jeho návrh na povolení obnovy řízení přijal. Z tohoto důvodu Ústavní soud vyčkal výsledků řízení o povolení obnovy. Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 1 T 56/98, zjistil, že jmenovaný soud usnesením ze dne 5. 10. 2000 zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, jež skončilo napadeným rozsudkem téhož soudu ze dne 12. 11. 1999 a napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2000. O stížnosti stěžovatele proti uvedenému zamítavému usnesení rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 9 To 27/01 tak, že podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadené usnesení zrušil a znovu rozhodl, že se návrh stěžovatele (odsouzeného) na povolení obnovy v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 56/98 podle §283 písm. d) tr. ř. zamítá.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 1 T 56/98, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavně zaručených procesních práv stěžovatele. Stěžovatel v odůvodnění své stížnosti v zásadě opakuje argumenty, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy a s nimiž se tyto soudy ve svých rozhodnutích vyrovnaly, včetně řízení o povolení obnovy. Stěžovatel se v podstatě domáhá toho, aby Ústavní soud v roli další soudní instance znovu "přehodnotil" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to takovým způsobem, který by pro stěžovatele znamenal příznivější výsledek. Taková působnost Ústavnímu soudu, jak dal opakovaně najevo ve své judikatuře, nepřísluší, nenastanou-li další výjimečné okolnosti posunující věc do ústavní roviny, což se v daném případě nestalo. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, stejně tak i proces byl veden způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti. Proto vzhledem k tomu, že ústavní stížnost je v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny, jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelovo tvrzení o zásahu do jeho ústavně zaručených práv jako zjevně neopodstatněné. Z obdobných důvodů Ústavní soud nevyhověl i návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. 7. 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu