ECLI:CZ:US:2001:4.US.376.2000
sp. zn. IV. ÚS 376/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl za souhlasu účastníků řízení bez nařízení ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti D. Š-ové., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 17 Co 50/2000, ze dne 19. 4. 2000, za účastni Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 17 Co
50/2000, ze dne 19. 4. 2000, a rozsudek Okresního soudu
v Náchodě, čj. 8 C 98/99-58, ze dne 18. 11. 1999, se zrušují.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byl potvrzen
rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 18. 11. 1999, čj. 8
C 98/99-58, kterým byla zrušena povinnost žalobce platit
stěžovatelce výživné v částce 4.000,- Kč měsíčně, stěžovatelka
uvádí, že v řízení před tímto soudem došlo k porušení jejích
ústavních práv a svobod zaručených čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl.
96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a dále pak
ústavních práv a svobod zaručených čl. 32 odst.1 a odst. 4, čl.
37 odst. 3 a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina") a porušení jejího zákonného práva na výživné
od jejího manžela ve smyslu ust. §91 odst. 1 a odst. 2 zákona č.
94/1963 Sb., zákona o rodině (dále jen "zákon o rodině").
V důvodech své ústavní stížnosti stěžovatelka v podstatě
uvedla, že krajský soud, stejně tak jako i okresní soud,
nerespektovaly v předmětné věci o zrušení vyživovací povinnosti
rovné postavení účastníků řízení, neboť tyto soudy nezkoumaly
a nehodnotily změnu poměrů na straně žalobce, pouze zkoumaly
a hodnotily zlepšení majetkových poměrů na straně stěžovatelky.
Přestože stěžovatelka předkládala v řízení řadu důkazů svědčících
taktéž o změně poměrů žalobce, soudy je dle jejího tvrzení bez
náležitého zkoumání nehodnotily objektivně a dostatečně, zejména
pak nehodnotily majetkový prospěch žalobce při provozování jeho
podnikatelských aktivit. Dále stěžovatelka namítá, že jí v řízení
před okresním a stejně tak i krajským soudem nebyla poskytnuta
možnost, aby se mohla vyjádřit ke všem změnám poměrů účastníků
řízení a prováděným důkazům, zejména k důkazům, vztahujícím se
k majetkovým poměrům druhého účastníka řízení, tedy žalobce.
Z tohoto, jakož i z dalších důvodů, domáhá se stěžovatelka zrušení
ústavní stížností napadeného rozsudku.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal
vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové, který v něm především
odkazuje na to, že ústavní stížnost stěžovatelky je ve svém obsahu
opakováním důvodů odvolání do rozsudku okresního soudu, a dále
odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že navrhuje, aby
Ústavní soud stížnost zamítl.
Vedlejší účastník, Ing. M. Š., se ve lhůtě určené Ústavním
soudem k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Dále si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu
v Náchodě, sp. zn. 8 C 98/99, z něhož zjistil, že rozsudkem tohoto
soudu ze dne 18. 11. 1999, čj. 8C 98/99-58, byla zrušena
vyživovací povinnost Ing. M. Š., tedy žalobce v řízení před
obecnými soudy, vůči stěžovatelce. Na základě provedeného
dokazování okresní soud dospěl k závěru, dle něhož došlo k takové
změně poměrů na straně obou účastníků řízení, jež neodůvodňují
další trvání povinnosti žalobce platit žalované (stěžovatelce)
výživné manželky v částce 4.000,- Kč, přiznané rozsudkem Okresního
soudu v Náchodě ze dne 23. 12. 1997, čj. 11 C 51/97-49,
potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové dne 15. 3.
1999, čj. 18 Co 137/98-113. Provedené důkazní řízení bylo zaměřeno
k výši finančních prostředků, které stěžovatelka získala prodejem
domu v L., a následně byl pak, jak plyne z odůvodnění rozsudku
soudem I. stupně, učiněn závěr, že s ohledem na to, že
stěžovatelka obdržela finanční prostředky, ze kterých je schopna
si zajišťovat své potřeby dostatečně, jsou dány podmínky pro
zrušení vyživovací povinnosti žalobce k ní.
K odvolání stěžovatelky proti uvedenému rozsudku okresního
soudu o zrušení vyživovací povinnosti rozhodl krajský soud ústavní
stížností napadeným rozhodnutím tak, že rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil. Ve svém odůvodnění odvolací soud odkázal
především na odůvodnění rozhodnutí okresního soudu a dále pak
uvedl, že "zvýšení příspěvku (patrně měl na mysli zvýšení rozsahu
vyživovací povinnosti, o "příspěvek" se jedná v případě výživného
rozvedeného manžela dle §92 odst. 1 zákona o rodině) nebylo
požadováno, bylo by proto nadbytečným v rámci tohoto řízení
provádět důkazy nově ověřující současné poměry žalobce." S tímto
právním názorem obecného soudu se Ústavní soud neztotožňuje, a to
z důvodů, jak dále uvedeno.
Rozsah vzájemné vyživovací povinnosti manželů, tedy vzájemné
vyživovací povinnosti trvající po celou dobu existence manželství,
tak jak je upraven zákonem o rodině, stanoví soud tehdy, jestliže
některý z manželů tuto svou povinnost neplní dobrovolně buď vůbec
nebo v dostatečné míře, na návrh dotčeného manžela tak, aby hmotná
a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná. Z toho vyplývá
povinnost soudu zjišťovat výši majetku a závazků obou manželů,
a to zejména v případě, kdy strany tohoto řízení, tedy každý
z manželů, plní vůči soudu nejen svou povinnost tvrzení, tedy
tvrdí všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, ale taktéž
označí důkazy k jejich prokázání. Pakliže obecný soud provede
převážně důkazy svědčící pouze ve prospěch jedné strany řízení
a odmítne provést navržené důkazy k prokázání tvrzení druhé
strany, dopouští se porušení zásady rovnosti účastníků řízení,
a tím i práva na spravedlivý proces.
Shora uvedené platí stejným způsobem i v případě, kdy již
bylo o výživném pravomocně rozhodnuto a soud na návrh, odůvodněný
podstatnou změnou poměrů, rozhoduje o změně či zrušení vyživovací
povinnosti. I v této situaci je nutno respektovat ustanovení §91
odst. 2 zákona o rodině a posoudit změněné poměry komplexně.
Je-li v návrhu požadována jakákoliv změna rozsahu vyživovací
povinnosti, je vždy nezbytné pro určení její důvodnosti zjistit
majetkové poměry každého z manželů, a to z důvodu, že stanovený
rozsah vyživovací povinnosti se odvíjí od "hmotné a kulturní
úrovně obou manželů".
Předmětem žaloby v dané věci byl návrh žalobce na zrušení
jeho vyživovací povinnosti vůči manželce, odůvodněný změnou poměrů
podle ustanovení §99 odst. 1 zákona o rodině, a to v souvislosti
s finančními prostředky, které stěžovatelka získala prodejem domu
v L. Zmíněné zákonné ustanovení takové rozhodnutí soudu o změně
výše výživného připouští za předpokladu, že došlo ke změně poměrů,
a to za podmínek, které stanoví ustanovení §91 odst. 2 a §96
odst. 1 zákona o rodině.
Pouze změna závažnějšího rázu odůvodňuje pak závěr, že jsou
podmínky pro nové rozhodnutí o vyživovací povinnosti dané změnou
poměrů. V opačném případě by šlo o nepřípustnou reparaci
pravomocného soudního rozhodnutí, jímž jsou jak účastníci, tak
i soud, vázáni. V každém jednotlivém případě je proto třeba znovu
na základě důkazního řízení zjistit u účastníků řízení aktuální
výši příjmů a konkrétní osobní a majetkové poměry, míru jejich
potřeb danou povahou práce, způsobem života, zdravotním stavem
apod. Při rozhodování o změně rozhodnutí soudu je přitom třeba
vždy vyjít ze spisového materiálu vztahujícího se k řízení, v němž
bylo vydáno předcházející rozhodnutí o výživném. Pouze
z posouzení změny poměrů, za nichž bylo vydáno předcházející
rozhodnutí, a těch poměrů, vzhledem k nimž je reparace soudního
rozhodnutí navrhována, lze učinit závěr, že jsou dány předpoklady
pro změnu rozhodnutí soudu o výživném, tedy závěr, že výživné
stanovené v předchozím rozhodnutí již neodpovídá změněným poměrům,
a to jak na straně osoby k výživě povinné, tak na straně osoby
k výživě oprávněné.
Z obsahu spisu je patrno, že obecný soud v řízení provedl
sice řadu důkazů, přesto však Ústavní soud, který jako orgán
ochrany ústavnosti musí zkoumat, zda řízení jako celek bylo
spravedlivé, zda v řízení byly dodrženy principy spravedlivého
procesu, mezi jehož hlavní znaky patří princip rovnosti zbraní, je
nucen konstatovat, že k plnému uplatnění práva stěžovatelky,
prokázat prostřednictvím provedení jí navržených důkazů pravdivost
tvrzených skutečností, posuzovaný proces zatím nevyhověl.
Odmítnutím provést důkazy, které by vedly ke zjištění
skutkového stavu věci požadovaného ustanoveními hmotného práva, ve
svém důsledku v tomto posuzovaném případě znamená porušení práva
na spravedlivý proces, tak jak jej zaručuje článek 36 odst. 1
Listiny, dle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého
práva u nezávislého a nestranného soudu. Tato ústavní zásada
přiznává právo na soudní ochranu a zaručuje každému zákonné
a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení jeho práva, a to za
plného respektování podmínek plynoucích z článku 95 odst. 1 Ústavy
ČR, dle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem, ve věci
této ústavní stížnosti, tedy mimo jiné zejména zákonem o rodině.
Pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že v řízení o ústavní
stížnosti stěžovatelkou předložené důkazy sám nehodnotil, neboť,
jak již uvedl, respektuje, že tato činnost náleží především
obecným soudům, nicméně jakkoliv z odůvodnění rozsudku okresního
soudu je patrná snaha se věcí zabývat s náležitou pozorností,
nelze přehlédnout, že v odůvodnění jeho rozhodnutí, stejně jako
v odůvodnění odvolacího soudu, je kladen důraz na ty důkazy, které
svědčí v neprospěch stěžovatelky, zatímco důkazy svědčící ve
prospěch jejího tvrzení, nebyly soudem vůbec provedeny.
Ústavní soud tedy sdílí názor stěžovatelky, že rozhodnutím
obecných soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv na
spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod.
Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnosti pro
porušení shora uvedených ústavně zaručených práv podle §82 odst.
2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
o Ústavním soudu, vyhověl a shora označené rozhodnutí podle §82
odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 23. května 2001