ECLI:CZ:US:2001:4.US.382.2000
sp. zn. IV. ÚS 382/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti A. B-ové a L. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.3.2000, č.j. 22 Ca 216/99-26, a proti rozhodnutí Okresního úřadu Přerov - okresního pozemkového úřadu ze dne 22.4.1999, č.j. PÚ 5780/92-201/4 Vo-5, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.3.2000, č.j. 22
Ca 216/99-26, a rozhodnutí Okresního úřadu Přerov - okresního
pozemkového úřadu ze dne 22.4.1999, č.j. PÚ 5780/92-201/4 Vo-5, se
zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se včas podanou ústavní stížností domáhali
zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.3.2000, č.j.
22 Ca 216/99-26, a rozhodnutí Okresního úřadu Přerov- okresního
pozemkového úřadu ze dne 22.4.1999, č.j. PÚ 5780/92-201/4 Vo-5,
jimiž nebylo vyhověno jejich návrhu na restituci nemovitostí podle
§9 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen "zákon o půdě). Ve stručném podání vyjádřili stěžovatelé
přesvědčení, že oba orgány porušily jejich zákonné právo na
ochranu vlastnictví, nárok neobjektivně a nezákonně posoudily
a poukázali na stav tísně v době uzavírání kupní smlouvy.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti
uvedl, že nepovažuje tvrzení stěžovatelů o porušení jejich práva
na ochranu vlastnictví za důvodné. Odkázal na ustálenou judikaturu
Ústavního soudu (např. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 23/93, I.
ÚS 187/94) a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Okresní úřad Přerov - okresní pozemkový úřad setrval na
právním názoru prezentovaném ve výroku a odůvodnění napadeného
rozhodnutí a navrhl odmítnutí stížnosti jako nedůvodné.
Město Přerov, Pozemkový fond ČR a Stavební bytové družstvo
Přerov se vzdaly postavení vedlejšího účastníka.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání
stěžovatelů. Ústavní stížnost byla podána včas (s ohledem na
pravidla pro počítání času dle §57 odst. 2 a 3 obč. soudního
řádu), stěžovatelé oprávnění k jejímu podání byli řádně zastoupeni
a vyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich
práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou.
Věc byla v další fází řízení hodnocena z hlediska její
opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je
v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným
rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů,
spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 216/99 a posouzením
právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je
důvodná. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že
stěžovatelé uplatnili dne 21.12.1992 u pozemkového úřadu nárok na
vydání zemědělského majetku. Pozemkový úřad dne 14.11.1996 vydal
rozhodnutí č.j. PÚ 5780/92-201/4 Vo-3, kterým stěžovatelům
nepřiznal vlastnictví k ideálním podílům k pozemku parc. č. 1925
v kat. úz. Přerov, když neshledal, že by k uzavření kupní smlouvy
došlo v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Toto rozhodnutí
bylo Krajským soudem v Ostravě zrušeno, stejně jako další
rozhodnutí ze dne 12.2.1998 č.j. PÚ 5780/92-201/4 Vo-4, jímž
pozemkový úřad opětovně nepřiznal stěžovatelům vlastnictví
k požadovanému pozemku. Po doplnění důkazů vydal pozemkový úřad
napadené rozhodnutí, které odůvodnil argumentem, že nebyla při
uzavření kupní smlouvy prokázána tíseň, (a proto se již nezabýval
dalším zkoumáním nápadně nevýhodných podmínek). Proti rozhodnutí
podali stěžovatelé opravný prostředek, v němž požadovali jeho
zrušení, krajský soud však rozhodnutí potvrdil. Soud v odůvodnění
rozsudku zejména poukázal na neexistenci tísně, kromě jiného též
uvedl, že v nemovitosti, k níž požadovaný pozemek náležel,
stěžovatelé nikdy nebydleli, neboť jejich bydliště bylo vzdálené
asi 40 km, že nebylo prokázáno tvrzení o dlouhodobých silných
nátlacích na uzavření kupní smlouvy, když kupujícímu nebyla známá
skutečnost, že se stěžovatelé stali spoluvlastníky pozemku, a že
nepříznivou sociální situaci (odkázanost na skromný příjem) si
navrhovatelka vytvořila sama již několik let před uzavřením
předmětné kupní smlouvy, když přestala v produktivním věku
svévolně pracovat, aniž by bylo zřejmé, že pro to měla nějaké
konkrétní vážné důvody.
Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatelů, že
pozemkový úřad a soud porušily jejich zákonné právo na ochranu
vlastnictví, neboť v restitučních záležitostech, dle konstantní
judikatury, nejde o ochranu existujícího vlastnictví, které může
být teprve posléze založeno. V tomto směru se Ústavní soud shoduje
s názorem Krajského soudu v Ostravě. Ústavní soud však shledal, že
přijatým výkladem podmínek restitučního nároku podle §6 odst. 1
písm. k) zákona o půdě oba orgány zásadním způsobem zasáhly do
práva stěžovatelů domoci se právními prostředky nápravy minulých
majetkových křivd, čímž došlo k porušení čl. 90 Ústavy, dle něhož
je soud povolán k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval
ochranu právům. Také tento závěr je souladný s dosavadní
rozhodovací praxí Ústavního soudu myšlenkově navazující na nález
Ústavního soudu ČSFR ve věci sp. zn. I. ÚS 597/92, v němž se
dovozuje, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží
alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných
křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv
a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou proto povinny
postupovat v řízení podle restitučních zákonů v souladu se
zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech a svobodách
má být alespoň částečně kompenzována (Sbírka usnesení a nálezů
Ústavního soudu ČSFR, ročník 1992, nález č. 16). Restituční
případy ve své většině představují skutkově značně komplikované
kauzy. Proto možnost posouzení oprávněnosti restitučního nároku
podle zák. č 403/1990 Sb. a 87/1991 Sb. minimálně dvěma soudními
instancemi je diametrálně odlišná od restitucí podle zákona
o půdě, kdy soud je povolán přezkoumat rozhodnutí správního orgánu
pouze z hlediska zákonnosti. V takové situaci se skupina
oprávněných osob uplatňujících nároky na zmírnění majetkových
křivd podle zákona o půdě může oprávněně cítit diskriminovanou ve
své šanci domoci se práva. Vzhledem k tomu, že v ČR dosud nebyl
zřízen Nejvyšší správní soud předpokládaný Ústavou, musí Ústavní
soud provádět ve věcech, které jsou projednávány v tzv. správním
soudnictví, tj. také restituční nároky podle zákona o půdě,
nápravu právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu.
Proto je namístě, aby Ústavní soud byl při posuzování takových
kauz důraznější, byť se i nadále nepovažuje za další (odvolací)
instanci. Nynější regulace správního soudnictví totiž nepřipouští
jiný prostředek korekce soudního rozhodnutí, nežli je ústavní
stížnost (na rozdíl od ostatních restitučních záležitostí,
v nichž je zajištěno jejich víceinstanční projednání v soudním
řízení). Vzhledem k uvedeným skutečnostem musí soudy
přezkoumávající rozhodnutí správních orgánů ve věcech podle zákona
o půdě důsledně dbát na striktní dodržování jejich poslání
vyjádřené v čl. 90 Ústavy. Notorickou podmínkou kladného vyřízení
restitučního nároku podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě je
existence kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných
podmínek V tomto smyslu Ústavní soud opakovaně usměrňoval
judikaturu obecných soudů, zejména lze poukázat na závěry obsažené
v nálezu ve věci sp. zn. IV.ÚS 85/95 (nález č. 58, Sbírka nálezů
a usnesení, svazek 4., Praha 1996, str. 87), např. na zjištění, že
za stav tísně je třeba považovat i takový stav, kdy vlastník
nemůže s věcí volně nakládat, neboť ve své dispozici s předmětem
vlastnictví je omezován represivní politikou, umožňovanou
nedostatkem existence právního a demokratického státu; o takový
stav nejde proto pouze v případě, kdy projev vůle v žádném směru
a mimo jakoukoli pochybnost nesouvisí se zmíněným politickým
nátlakem, ale je adekvátní reakcí na stav jednajícího, adekvátní
potud, že by jej učinil bez ohledu na poměry panující v uvedeném
období (viz též nález ve věci sp. zn. I. ÚS 349/97, nález č. 113,
Sbírka nálezů a usnesení, svazek 15., Praha 2000, str. 99).
Z tohoto důvodu je třeba hodnotit předmětnou kupní smlouvu jako
úkon vyjadřující dispozici s vlastnictvím, avšak posouzení nemůže
ponechat stranou odpověď na otázku, zda by k uzavření kupní
smlouvy došlo bez ohledu na tehdejší sociální a ekonomické poměry.
Jestliže soud a pozemkový úřad tyto skutečnosti náležitě
nereflektovaly, zasáhly do výše uvedeného základního práva
stěžovatelů domoci se právními prostředky nápravy minulých
majetkových křivd a tím vybočily z mezí ústavnosti.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podle §82 odst. 1, odst. 3
písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. ústavní stížnosti vyhověl a rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.3.2000, č.j. 22 Ca 216/99-26,
zrušil; současně Ústavní soud vyhověl návrhu stěžovatelů
a z důvodu procesní ekonomie zrušil i rozhodnutí Okresního úřadu
Přerov - okresního pozemkového úřadu ze dne 22.4.1999, č.j. PÚ
5780/92-201/4 Vo-5, aby bylo možno bez dalších prodlení přikročit
k meritornímu projednání restitučního nároku, včetně zjištění
dalšího předpokladu restitučního nároku, tj. nápadně nevýhodných
podmínek, jejichž zkoumání oba orgány považovaly za nadbytečné,
jakož i případných překážek stanovených v §11 zákona o půdě.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 13. února 2001