ECLI:CZ:US:2001:4.US.383.01
sp. zn. IV. ÚS 383/01
Usnesení
Č E S K Á R E P U B L I K A
U S N E S E N Í
Ú s t a v n í h o s o u d u
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. S.H., zastoupeného JUDr. I.U., proti sdělení ministra spravedlnosti ze dne 29. 3. 2001, čj. M-523/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 22. 6. 2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil sdělení ("rozhodnutí") ministra spravedlnosti ze dne 29. 3. 2001, čj. M-523/2001, kterým byl informován, že z podnětu jeho podání ministr spravedlnosti podle ust. §13 zák.č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, vykonal dohled nad činností Nejvyššího státního zastupitelství ve věci vedené pod sp. zn. 1 Nzn 2667/2000, nicméně v jeho postupu a závěrech neshledal pochybení a z toho důvodu se rozhodl podnět odložit. Současně ministr spravedlnosti uvedl, že dle jeho názoru práva stěžovatele zaručená Listinou základních práv a svobod ("Listina") nebyla porušena, neboť ochrany práv se lze domáhat nejen cestou trestního řízení, ale též podáním žaloby v řízení občanskoprávním.
V odůvodnění ústavní stížnosti, postrádajícím jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, stěžovatel mj. uvedl, že se od roku 1990 zabýval tvorbou počítačových programů, zejména v rámci společnosti A., t.č. již likvidované, kterou založil společně s Ing. D. Bývalí zaměstnanci této společnosti pak založili vlastní společnost A., a nezákonně započali využívat autorská a jiná práva průmyslového vlastnictví náležející společnosti A. Obdobně postupoval i jeho společník Ing. D. v rámci jím založené společnosti. Takový postup, kdy stěžovatel podle vlastního přesvědčení je poškozován trestnou činností skupiny osob, se stal předmětem jeho trestních oznámení, do dnešní doby však na ně nebylo uspokojivým způsobem reagováno.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona.
Jak vyplývá z ústavní stížnosti, podstata dosavadních stěžovatelových podání spočívala v námitkách směřujících proti údajnému porušování jeho práv k počítačovým programům. Tato práva jsou předmětem ochrany autorského zákona č. 121/2000 Sb., a podle ust. §65 odst. 1 cit. zákona jsou chráněna jako díla literární. Z uvedeného nutno dovodit, že stěžovatel má k dispozici občanskoprávní prostředky k ochraně proti údajným zásahům do svých autorských práv a teprve po jejich vyčerpání bude moci ústavní stížností napadnout konečné rozhodnutí ve věci, budou-li k takovému postupu ústavněprávní důvody. Do té doby je nutno ústavní stížnosti považovat za nepřípustnou ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona, v návaznosti na ust. §75 odst. 1 zákona.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, aniž by požadoval odstranění shora uvedené vady podání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. 7. 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj