Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 07.03.2001, sp. zn. IV. ÚS 386/2000 [ nález / ČERMÁK / výz-3 ], paralelní citace: N 39/21 SbNU 347 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:4.US.386.2000

sp. zn. IV. ÚS 386/2000 Nález Nález Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 7. března 2001 sp. zn. IV. ÚS 386/2000 ve věci ústavní stížnosti Ing. R. J. proti usnesení Městského soudu v Praze z 8.2.2000 sp. zn. 6 To 513/99 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 z 23.6.1999 č. j. 3 T 81/96 o odsouzení stěžovatele k trestu odnětí svobody za trestný čin obchodování se ženami a trestný čin kuplířství. Výrok Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8.2.2000 č. j. 6 To 513/99 - 2043 se ve výroku týkajícím se stěžovatele zrušuje. Odůvodnění: Stěžovatel uvádí, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23.6.1999 č. j. 3 T 81/96 - 1912 uznán vinným trestným činem obchodování se ženami podle §246 odst. 1 písm. a) a c) trestního zákona a trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Městský soud v Praze rozhodující o jeho odvolání usnesením ze dne 8.2.2000 č. j. 6 To 513/99 - 2043 zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině trestným činem kuplířství a ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Výslovný výrok o odvolání v části, která směřovala proti výroku o vině trestným činem obchodování se ženami, neučinil, takže podle stěžovatele je tato část výroku o vině pravomocná a proti ní směřuje ústavní stížnost. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a dostaly se do rozporu i s čl. 10 Ústavy, neboť své rozhodnutí opřely o Úmluvu o potlačování a zrušení obchodu s lidmi a využívání prostituce druhých osob, sjednanou Valným shromážděním OSN. Úmluva však nebyla vyhlášena ve Sbírce zákonů, a proto nemůže být bezprostředním pramenem práva, stejně jako nemůže být použita jako výkladové pravidlo z toho důvodu, že se nejedná o úmluvu o lidských právech a základních svobodách, neboť zavazuje členské státy, které ji přijmou, zajistit ve vnitrostátním zákonodárství úpravu potrestání osob, které by se dopustily jednání v úmluvě uvedeného. Stěžovatel zastává názor, že český trestní zákon nezajišťuje stejný postih pachatelů, kteří dopravili ženu do ciziny, s pachateli, kteří na naše území dopravili ženu z ciziny, protože u nich závisí trestnost na vůli takovéto ženy, a v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že filipínské ženy, zjednané stěžovatelem, měly k provádění erotických masáží živnostenský list a pracovní povolení, stejně jako firma J., s. r. o., pod jejíž hlavičkou masáže poskytovaly. Stěžovatel má za to, že celé jeho jednání mělo být posouzeno v rámci jednoho skutku formálně naplňujícího znaky trestného činu kuplířství a že důvody zrušení rozsudku se týkají i výroku o vině, který nebyl zrušen, ač se tak stát mělo. Z výše uvedených důvodů stěžovatel žádá, aby Ústavní soud zrušil usnesení odvolacího soudu v části, v níž se zamítá odvolání stěžovatele a potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 v té části, v níž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem obchodování se ženami. Stěžovatel rovněž požádal Ústavní soud o vydání předběžného opatření, jímž by Obvodnímu soudu pro Prahu 2 uložil neukládat trest za skutek, jenž je předmětem ústavní stížnosti, do doby, než o ní bude rozhodnuto. Městský soud v Praze jako účastník řízení uvedl ve svém vyjádření ze dne 1.11.2000, že nemá nic, čím by obsah napadeného rozhodnutí doplnil. Vedlejší účastník Městské státní zastupitelství v Praze se tohoto postavení přípisem ze dne 1.11.2000 vzdal. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 3 T 81/96 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 23.6.1999 byl stěžovatel společně s J. P. a P. R. uznán vinným trestným činem obchodování se ženami podle §246 odst. 1 a 2 písm. a) a c) trestního zákona (bod 1. výrokové části), kterého se dopustili tím, že v první polovině roku 1994 najali ve Filipínské republice sedm filipínských žen, které dopravili do České republiky, kde jim zajistili povolení k dlouhodobému pobytu, povolení k zaměstnání v profesi tanečnic a živnostenské listy k činnosti v oboru erotických masáží, přičemž při náboru jim slibovali práci servírek či hostesek, ale po příletu je nutili k poskytování pohlavních styků a dalších sexuálních aktivit návštěvníkům klubu za úplatu. Dále byli stěžovatel společně s M. P. jako společníci obchodní společnosti J., s. r. o., a společně s J. P. jako předchozím společníkem téže firmy, V. B. a P. R. jako pracovníky této firmy uznáni vinnými trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona (bod 2. výrokové části), kterého se dopustili tím, že od srpna 1994 do konce května 1995 v pražském nočním klubu M. ve vzájemném srozumění, při plánovitém rozdělení úkonů a jejich koordinovaném plnění najímali zejména prostřednictvím novinové inzerce další ženy, občanky České republiky, k činnosti v nočním klubu, spočívající zejména v poskytování pohlavních styků návštěvníkům klubu za úplatu, jejíž část si ponechávali. Za to byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou. Trest byl rovněž vyměřen i ostatním obžalovaným. Při odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně postupoval v souladu s požadavky kladenými na odůvodnění rozsudku v §125 trestního řádu. V té části odůvodnění, která pojednává o důvodech vedoucích k tomu, že konkrétní jednání stěžovatele bylo hodnoceno jako trestný čin obchodování se ženami, soud vyložil, že s ohledem na vázanost České republiky Úmluvou o potlačování a zrušení obchodu s lidmi a využívání prostituce jiných osob, k níž Česká republika přistoupila v březnu 1958, je třeba v daném případě v §246 odst. 1 trestního zákona vyložit pojem "ciziny" ve vztahu k národnosti domovského státu filipínských dívek, pro něž je cizinou jiný stát než jejich stát domovský. Co se týče trestného činu kuplířství, soud vzal za prokázané stěžovatelovo protiprávní jednání směřující vůči českým dívkám. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 napadli odvoláním stěžovatel a obžalovaní V. B. a J. P. Stěžovatel vznesl výhrady proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně stejně jako proti právnímu hodnocení věci. Mimo jiné poukázal na to, že soud bagatelizoval skutečnost, že pro provozování erotických masáží bylo vydáno živnostenské oprávnění, což vylučuje trestní odpovědnost za trestný čin kuplířství, neboť jednání státní autoritou povolené nemůže být pro nedostatek subjektivní stránky pachatele trestné, a zásadně nesouhlasil s výkladem pojmu "do ciziny" v souvislosti s trestným činem obchodování se ženami podle §246 trestního zákona, jak jej provedl soud, a uvedl, že pojem "cizina" musí být v trestním zákoně vykládán u všech ustanovení jednotně jako území ležící mimo hranici České republiky. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že pro nedostatek naplnění objektivního znaku "do ciziny" neměl být uznán trestným činem podle §246 odst. 1 trestního zákona, neboť v soudním řízení byl prokazován opak, tedy doprava z ciziny na území České republiky. Městský soud v Praze zrušil podle §258 odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu rozsudek soudu prvního stupně, pokud šlo o stěžovatele, ve výroku o vině trestným činem kuplířstvín (bod 2. výrokové části) a dále ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, pokud šlo o obžalovanou V. B., zrušil rozsudek v celém rozsahu, a při použití §261 trestního řádu, pokud šlo o obžalovaného P. R., zrušil napadený rozsudek ve stejném rozsahu jako u stěžovatele, a u obžalovaného M. P. ve stejném rozsahu jako u obžalované V. B. Podle §259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil soudu prvního stupně s tím, aby ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl. Z odůvodnění vyplývá, že odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně vážící se k trestnému činu obchodování se ženami správná a úplná a neměl rovněž výhrady k výkladu zákonného znaku "do ciziny" tak, jak jej provedl soud prvního stupně. Podle názoru odvolacího soudu nelze posuzovat jednání spočívající ve vývozu osob za daným účelem mimo území našeho státu jinak, než dovoz těchto osob z jiného státu na území České republiky, když jde o stejné jednání se stejnými protispolečenskými následky. Při zkoumání naplnění skutkové podstaty trestného činu kuplířství odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně nevzal v úvahu a nehodnotil všechny provedené důkazy, a proto napadený rozsudek zrušil v případě stěžovatele v rozsahu týkajícím se tohoto bodu, v případě obžalované V. B. v celém rozsahu, za použití zásady beneficium cohaesionis v případě obžalovaného P. R. ve stejném rozsahu jako u stěžovatele a v případě obžalovaného M. P. v celém rozsahu. Ústavní soud, vědom si ústavního principu nezávislosti soudů, přezkoumal ústavní stížnost z pohledu tvrzeného porušení Listiny a dospěl k závěru, že je důvodná, byť z jiného důvodu, než namítá stěžovatel. Podle §254 a násl. trestního řádu při rozhodování o odvolání odvolací soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání, i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány. Byla-li odvoláním napadena část rozsudku týkající se jen některé z více osob, o nichž bylo rozhodnuto týmž rozsudkem, přezkoumá odvolací soud ve stejném rozsahu jen tu část rozsudku a předcházejícího řízení, která se týká této osoby. Není-li odvolání důvodné, odvolací soud odvolání zamítne. Nezamítne-li odvolací soud odvolání, napadený rozsudek zruší a je-li podle povahy věci potřeba nového rozhodnutí, vrátí věc zpravidla soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo sám ve věci rozhodne. Záleží-li vada v tom, že v napadeném rozsudku některý výrok chybí nebo je neúplný, může odvolací soud, aniž rozsudek zruší, věc soudu prvního stupně vrátit s příkazem, aby o chybějícím výroku rozhodl nebo neúplný výrok doplnil. Jak vyplývá z odůvodnění usnesení napadeného ústavní stížností, odvolací soud ve stěžovatelově případě přezkoumal oba výroky o vině, výrok o trestu, jakož i postup řízení, které vydání rozsudku předcházelo. Z výroku rozhodnutí Městského soudu v Praze však není patrno, jak tento soud druhého stupně rozhodl o odvolání stěžovatele souvisejícím s trestným činem obchodování se ženami. Výrok je konstitutivní, esenciální, a proto nepominutelnou součástí osudního rozhodnutí, neboť v něm soud formuluje svůj závazný názor v projednávané věci. Výrok má být formulován tak, aby z něho bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl, neboť jen tak se jeho rozhodnutí stává přezkoumatelným. Přestože hodnocení a závěry Městského soudu v Praze k naplnění skutkové podstaty trestného činu obchodování se ženami jsou obsažena v odůvodnění napadeného usnesení, výrok k této problematice chybí. Tato absence výroku tedy zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, což odporuje principům řádného a spravedlivého procesu zakotveným v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnosti vyhovět a napadené usnesení podle §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušit.