ECLI:CZ:US:2001:4.US.394.2000
sp. zn. IV. ÚS 394/2000
Usnesení
IV. ÚS 394/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti ing. J. K., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. 10 Ca 51/2000, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 3. 12. 1999, sp. zn. 1309/110/1999, a rozhodnutí Finančního úřadu v Třeboni ze dne 6. 11. 1998, sp. zn. 28657/98/088970/1490, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba na přezkoumání rozhodnutí finančního ředitelství, jíž bylo zamítnuto odvolaní stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru, kterým mu byla vyměřena daň z příjmu za období roku 1994 ve výši 8,767.000,- Kč.
Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 51/2000, Ústavní soud zjistil, že soud v rozsahu daném ustanovením §249 odst. 2 o.s.ř. přezkoumal rozhodnutí finančního ředitelství, přičemž dospěl shodně jako finanční orgány k závěru, že v žádném z posuzovaných obchodních případů uzavřených stěžovatelem nebylo prokázáno, že výdaje jím uplatněné v daňovém přiznání za rok 1994 jsou daňově uznatelnými výdaji ve smyslu ustanovení §24 odst.1, event., že je lze odepisovat ve smyslu ust. §24 odst. 2 písm. a) zákona o dani z příjmu. Konstatoval proto, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s §2 odst. 3 a 7, §31 odst.1 až 9, §50 odst. 3, 4 a 7 zák .č. 337/1992 Sb.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že daňové řízení trpí závažnými procesními pochybeními. Nejzávažnější vadu spatřuje ve skutečnosti, že před finančním úřadem byl vyslechnut svědek ing. M. H., tj. osoba jednající za důležitého smluvního partnera stěžovatele, a to aniž o tomto úkonu byl stěžovatel nebo jeho právní zástupce vyrozuměn. Uvedeným postupem bylo stěžovateli znemožněno klást svědkovi otázky, ačkoliv se jednalo o rozsáhlý výslech, o kterém byl sepsán 11 stránkový protokol. Je přesvědčen, že řádný výslech svědka by mu pomohl unést důkazní břemeno v daňovém řízení. Další zásadní vadu spatřuje v tom, že správní spis, který měl být v soudním řízení přezkoumáván, nebyl úplný, neboť v něm chyběla složka označovaná finančním úřadem jako F, která měla obsahovat listiny, týkající se kontrolního zjištění vedeného pod č. 2 a kterou zřejmě finanční ředitelství ztratilo. Správní spis z uvedeného důvodu považuje za nepřezkoumatelný. Dále poukazoval na to, že soud pominul to, že finanční orgány bez rozumných důvodů odmítly stěžovatelem nabízený výslech italského státního příslušníka D. M., jednajícího za smluvního partnera stěžovatele, a stejně tak soud bez přiměřeného důvodu ignoroval svérázný způsob finančních orgánů, s jakým se vypořádaly s důkazem předloženým stěžovatelem, tzv. analýzou. Rovněž nesouhlasí s hodnocením možnosti uplatnit jako daňový výdaj výdaj ztrátový. Dle názoru stěžovatele jsou argumenty rozsudku krajského soudu vystavěny na vratkých základech předcházejícího daňového řízení, a rozsudek je tak ve svých důsledcích nezákonný a protiústavní, neboť zaštítil flagrantní znásilnění základních ústavních práv stěžovatele.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že se zabýval jak otázkou případného vlivu procesně vadně realizovaného výslechu svědka na zákonnost napadeného rozhodnutí, tak otázkou, zda i bez chybějící přílohy je správní rozhodnutí aktem vydaným na podkladě úplně zjištěného skutkového stavu a zda je přezkoumatelné. Po zhodnocení obsahu výpovědi svědka dospěl k přesvědčení, že jeho výpověď potvrzuje formálně právní stav soudu známý z písemností předložených stěžovatelem, a je tak nesporné, že předmětné procesní pochybení je bez vlivu na zákonnost napadeného rozhodnutí. Hodnotit takto procesní vady přitom soudu umožňuje ust. §250i odst. 3 o.s.ř. Soud rovněž ověřil, že omylem zničené fotokopie písemností zapůjčené stěžovatelem jsou bez vypovídací hodnoty ve vztahu k tvrzenému, ale neprokázanému plnění. Nic navíc nebránilo stěžovateli, aby originály chybějících písemností soudu předložil, případně zapůjčil k rekonstrukci chybějícího spisu.V dalším odkázal soud na odůvodnění svého rozhodnutí a pokud jde o analýzu doplnil, že zpracovatel ing. H. poskytoval obsahově shodné rozbory a studie řadě dalších podnikatelských subjektů, a finanční orgány proto po právu posoudily obchodní vztah stěžovatele se jmenovaným jako vztah vytvořený za účelem snížení základu daně.
Finanční ředitelství ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo obdobné argumenty jako ve vyjádření k žalobnímu návrhu stěžovatele a zdůraznilo, že z obsahu správního spisu je zřejmé, že jeho chybějící část měl odvolací orgán k dispozici až do doby vydání napadeného rozhodnutí. Soud přitom přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu a nikoliv zákonnost spisu, a tento proto z důvodu jeho neúplnosti nelze považovat za nepřezkoumatelný.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná.
Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) je oprávněn zasahovat do pravomoci obecných soudů, a to včetně řízení podle části páté hlavy druhé o.s.ř., jen pokud tyto nepostupují v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Jeho úkolem není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů (srov. např. usnesení, sp. zn.II ÚS 81/95).
Podstatou ústavní stížnosti je, ve vazbě na stěžovatelův poukaz na procesní vady daňového řízení, polemika s hodnocením důkazů provedeným ve správním a soudním řízení a s následnými závěry učiněnými finančními orgány a krajským soudem. Ústavní soud v této oblasti vychází z ustálené rozhodovací praxe, která mu neumožňuje "hodnotit" hodnocení provedených důkazů, pokud soudy (správní orgány) postupují v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů stanovenou v §132 o.s.ř. (obdobná zásada je vyjádřena i v procesu správním).
Předmětem sporu v dané věci bylo zjištění, zda informace stěžovatelem získané na základě sjednaných smluv (zejména o poradenské a konzultační činnosti) měly vztah k dosahovaným příjmům stěžovatele, a zda tedy jím vynaložené prostředky za poskytnuté údaje bylo možno zahrnout do daňově uznatelných výdajů.
Ze spisového materiálu, který Ústavní soud přezkoumal, vyplývá, že krajský soud v přezkumném řízení plně postupoval v intencích výše uvedené zásady. V odůvodnění rozhodnutí se vyčerpávajícím způsobem vypořádal s jednotlivými žalobními námitkami stěžovatele (včetně námitek ohledně obsahu tzv. analýzy a možnosti uplatnit vynaložené výdaje dle §24 odst.1 zákona o dani z příjmů) a v potřebném rozsahu posoudil zákonnost postupu správních orgánů v rámci daňového řízení. V souladu s ust. §157 o.s.ř. uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval.
Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že soud se podrobně zabýval i námitkou týkající se způsobu provedení výslechu svědka ing. H., přičemž jeho závěru, podloženému tím, že výslechem byly potvrzeny skutečnosti, o kterých shodně vypovídal i stěžovatel, a tím , že rozhodnutí finančního úřadu se výslovně o výslech svědka neopíralo, a dle soudu se proto jednalo o procesní pochybení bez vlivu na zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí, nelze z hlediska ochrany ústavnosti nic vytknout. Obdobně se soud důkladně vypořádal i s námitkou ohledně chybějící přílohy správního spisu, kdy zejména uvedl, že tyto materiály neprokazovaly příjmový efekt ze smlouvy pro stěžovatele, což by byla právě skutečnost, která by jej opravňovala zahrnout výdaje z titulu konzultační a zprostředkovatelské smlouvy do daňově uznatelných výdajů a navíc uvedené materiály měl při rozhodování správní orgán k dispozici a jejich originály nadále má v držení stěžovatel.
Pokud jde o námitku, že se soud nevypořádal s odmítnutím výslechu italského státního příslušníka, Ústavní soud konstatuje, že i když se soud se o této námitce výslovně nezmínil, z okolnosti případu a všech hodnocených důkazů je zřejmé, že i bez hodnocení této skutečnosti byl soud oprávněn ve věci rozhodnout. (Ústavní soud připomíná i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zavazuje soudy k odůvodňování rozhodnutí, nicméně nemůže ji chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Rozsah této povinnosti se může podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolnosti každého případu (viz Ruir Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994).)
Zvýše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím, kterým byly v souladu s ust. §250i odst.3 o.s.ř. posouzeny procesní vady zjištěné v daňovém řízení jako vady nemající vliv na zákonnost rozhodnutí, kterým byla doměřena daň z příjmu, došlo k porušení namítaných článků Listiny základních práv a svobod a Ústavy ČR, neboť v uložení daňové povinnosti, jako výsledku pro stěžovatele nepříznivého rozhodnutí, nelze spatřovat porušení základního práva chráněného Listinou základních práv a svobod. Právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je ji jím zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Dle názoru Ústavní soud výklad a aplikace příslušných ustanovení zákona byl proveden v mezích zákona ústavně konformním způsobem a napadené rozhodnutí soudu, které je výrazem soudcovské nezávislosti, nelze proto považovat za protiústavní.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu