ECLI:CZ:US:2001:4.US.397.2000
sp. zn. IV. ÚS 397/2000
Usnesení
IV. ÚS 397/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Mgr. J. N., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Brně, čj. 6 Nt 262/99-7, ze dne 20. 1. 2000, a usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 8 To 72/2000, ze dne 27. 3. 2000, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti, usnesením Městského soudu v Brně, čj. 6 Nt 262/99-7, ze dne 20. 1. 2000, bylo uloženo zabrání věcí uvedených ve výrokové části tohoto usnesení. Stížnost podaná proti tomuto usnesení pak byla usnesením Krajského soudu v Brně, sp. zn. 8 To 72/2000, ze dne 27. 3. 2000, zamítnuta jako nedůvodná. Stěžovatel má za to, že těmito rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva. Toto porušení stěžovatel spatřuje především v tom, že městský soud konal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, ač podáním, doručeným soudu dne 19. 1. 2000, se z účasti na veřejném zasedání řádně omluvil a požádal o odročení na náhradní termín. Městský soud se však s jeho neúčastí nikterak nevypořádal a stejně postupoval i soud odvolací. Stěžovatel má tedy za to, že mu bylo znemožněno, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl k věci a ke všem prováděným důkazům vyjádřit, ač jednoznačně projevil vůli tohoto práva využít. Návrh Městského státního zastupitelství v Brně na zabrání věci byl soudu doručen dne 1. 3. 1999 a stěžovatel ohledně dotčených věcí namítal protiprávní stav (byť z jiných důvodů). Nic tedy podle stěžovatele nebránilo v odročení veřejného zasedání k jeho žádosti na náhradní termín, čímž byla dotčena jeho základní práva zaručená mu v čl. 38 odst. 2 Listiny.
Dotčené věci, u nichž obecné soudy uložily jejich zabrání, stěžovatel řádně nabyl a držel v době, kdy disponoval platným povolením, přičemž v souladu s tímto povolením byly určeny zejména ke sportovním účelům, a to v množství, druhu a ráži odpovídající jejich skutečné potřebě. Podle stěžovatelova názoru jejich nabytím ani držením nenaplnil a naplnit nemohl skutkovou podstatu trestného činu dle §185 tr.z., přičemž nebylo jediné překážky, která by bránila tento skutek pojmout do trestního řízení, vedeného proti stěžovateli Městským soudem v Brně pod sp. zn. 5 T 78/94, a nebyly tedy podle stěžovatele naplněny podmínky pro zabrání věci podle §73 odst. 1 tr.z. Závěru o "trestnosti" jednání stěžovatele v souvislosti s dotčenými věcmi bylo dosaženo mimo standardní trestní řízení soudní, čímž byl stěžovatel zcela nedůvodně zkrácen v právu na řádný soudní proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). Přímým důsledkem napadených rozhodnutí pak je negativní zásah do stěžovatelových vlastnických práv, přestože platná právní úprava nebrání v převodu vlastnictví k dotčeným věcem na třetí osobu dle dispozice stěžovatele (čl. 11 odst. 1, 2 Listiny). Pokud pak obecné soudy v této souvislosti odkazují v napadených rozhodnutích na nařízení MV ČR č. 5/84, je stěžovatel toho názoru, že citované rozhodnutí nebylo způsobilé pro stanovení uváděných podmínek a omezení pro činnosti vykonávané v souladu se zákonem (čl. 2 odst. 3 a čl. 26 odst. 2 Listiny).
Nad rámec ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje, v souvislosti s usnesením vyšetřovatele, kterým bylo dne 28. 4. 1998 odloženo podezření jeho osoby z trestného činu podle §185 odst. 2 tr.z., na to, že mu nebylo známo, že je takové řízení vůbec vedeno, k dané věci se proto nemohl vyjádřit, příp. uplatnit své návrhy, a konečně, že s tímto usnesením nebyl ani seznámen. Na základě výše uvedených námitek stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spisy Okresního soudu v Liberci, sp. zn. 5 T 78/94 a 6 Nt 262/99, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Brně.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Brně uvádí, že se nemůže k ústavní stížnosti vyjádřit jiným způsobem než jaký vyplývá z odůvodnění jeho usnesení, sp. zn. 8 To 72/2000, ze dne 27. 3. 2000. Má za to, že stížnostní soud reagoval na námitky stěžovatele pokud jde o hmotně právní stránku věci, a je-li stěžovatelem namítáno porušení procesních předpisů, pak nebylo takové porušení na straně soudu prvního stupně krajským soudem zjištěno. Příslušná ustanovení trestního řádu jasně stanoví, že soud II. stupně rozhoduje o podaných stížnostech v neveřejném zasedání, které se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, přičemž jiné osoby jsou z účasti na neveřejném zasedání vyloučeny. Stížnostní soud tedy postupoval ve smyslu těchto ustanovení, a pokud by tak nepostupoval a předvolal stěžovatele, porušil by zákon.
Jak plyne z připojeného spisového materiálu, byl stěžovatel rozsudkem Městského soudu v Brně, čj. 5 T 78/94-274, ze dne 7. 8. 1995, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, sp. zn. 3 To 347/95, ze dne 15. 11. 1995, uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr.z. a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr.z. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců s podmíněným odkladem na 4 roky za současného vyslovení zákazu činnosti, spočívajícího v zákazu držení zbraně a dále dle §73 odst. 1 písm. c) tr.z. byly zabrány zbraně uvedené ve výroku tohoto rozsudku (21 kusů samonabíjecích pistolí a další věci). Stěžovatel se tohoto trestného činu dopustil tím, že v nezjištěné době a nezjištěným způsobem si zbraně uvedené ve výroku tohoto rozsudku opatřil a byl dne 13. 8. 1993 zadržen zásahovou jednotkou Policie ČR, když nabízel tyto zbraně k prodeji. V souvislosti s vedením výše uvedeného trestního stíhání byla pak dne 16. 8. 1993 provedena domovní prohlídka v bytě a garáži stěžovatele a byly zajištěny další zbraně a střelivo (č.l. 45 a 47 spisu vedeného pod sp.zn. 5 T 78/94). Z výše uvedeného odsuzujícího rozsudku však vyplývá, že obecné soudy rozhodly o zabrání pouze části zajištěných věcí. U střeliva zajištěného při domovní prohlídce, uvedeného ve výroku napadených rozhodnutí, nebylo v odsuzujícím výroku soudu rozhodnuto o zabrání, přičemž znaleckým posudkem bylo později zjištěno, že jde o střelby schopné náboje, které v uvedeném množství jsou drženy neoprávněně a naplňují znaky skutkové podstaty trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) tr.z. Trestní věc pro neoprávněné držení tohoto střeliva však byla pro překážku věci rozsouzené usnesením vyšetřovatele z 28. 4. 1998, ČVS MVV 144/20-98, odložena. Městské státní zastupitelství proto podalo dne 1. 3. 1999 návrh na zabrání tohoto střeliva dle §73 odst. 1 písm. c) tr.z., o němž pak obecné soudy rozhodly napadenými rozhodnutími.
Po zvážení všech stěžovatelových tvrzení, obsažených v ústavní stížnosti a obsahu připojeného spisového materiálu, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě opakuje námitky, které již uvedl ve své stížnosti proti rozhodnutí soudu I. stupně, a Krajský soud v Brně se těmito stěžovatelovými námitkami zabýval. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že není běžnou soudní instancí v systému všeobecného soudnictví a své přezkumné pravomoci vykonává pouze v případě, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod.
Stěžovatel především namítá, že Městský soud v Brně konal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, ač se podáním doručeným soudu řádně omluvil a požádal o odročení. Přítomnost při veřejném zasedání upravuje trestní řád v ustanoveních §233 a násl., přičemž stanoví, že předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž účast při něm je nutná (§233 odst. 1), a dále výslovně stanoví, že veřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele (§234 odst. 1). V posuzovaném případě, jak vyplývá ze spisu vedeného pod sp. zn. 6 Nt 262/99, Městský soud v Brně stěžovatele k veřejnému zasedání řádně předvolal (doručeno 19. 11. 1999), s ohledem na stěžovatelovu nepřítomnost na veřejném zasedání, konaném dne 20. 1. 2000 (kdy jeho omluva byla příslušnému senátu doručena teprve dne 21. 1. 2000), bylo pak soudem konstatováno, že bude jednáno v nepřítomnosti stěžovatele. Soud přitom měl za to, že danou věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti stěžovatele. Ústavní soud respektuje stěžovatelovu argumentaci vztahující se ke konání veřejného zasedání v jeho přítomnosti, s ohledem na okolnosti daného případu a posléze zde uvedená stanoviska však podle jeho názoru nedosáhl tento stěžovatelem namítaný nedostatek takové intenzity, jež by odůvodňoval zásah Ústavního soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále tvrdí, že dotčené věci řádně nabyl a držel v době, kdy disponoval platným povolením, a tedy nenaplnil jejich nabytím a držením skutkovou podstatu trestného činu podle §185 tr.z. Na podporu svého tvrzení argumentuje, že městský soud nepojal tento skutek do trestního řízení, vedeného pod sp. zn. 5 T 78/94. Oba obecné soudy se touto stěžovatelovou námitkou podrobně zabývaly a vypořádaly se s ní. Podle ustanovení §44 odst. 2 tehdy platného zákona č. 147/1983 Sb., o zbraních a střelivu, mohly mít organizace a osoby, kterým byl vydán zbrojní průkaz, střelivo pouze v množství, druhu a ráži odpovídajícím jejich skutečné potřebě. Obecné soudy se zabývaly otázkou, zda množství více než 25.000 kusů držených nábojů odpovídalo stěžovatelově skutečné potřebě, když vycházely i z tehdy platného nařízení MV ČSR č. 5/84, které v čl. 6 limitovalo rozsah držených nábojů 50 kusy nábojů ke každé zbrani, přičemž nespotřebované střelivo měl stěžovatel vrátit sportovní organizaci. Jejich závěrem, že toto značné množství střeliva získal stěžovatel trestným činem, a že zabrání vyžadovala bezpečnost lidí, nebylo podle názoru Ústavního soudu zasaženo do stěžovatelových základních práv zaručených mu v čl. 11 odst. 1, 4 Listiny. Nebylo rovněž dotčeno stěžovatelovo základní právo garantované mu v čl. 2 odst. 3 Listiny, když omezení množství drženého střeliva bylo stanoveno zmíněným zákonem o zbraních a střelivu. Opomenutí obecných soudů v řízení, vedeném pod sp. zn. 5 T 78/94, vypořádat se se střelivem zajištěným při domovní prohlídce v průběhu daného trestního řízení, které se posléze snažil napravit vyšetřovatel (ČVS MVV 144/20-98) a Městské státní zastupitelství v Brně svým návrhem na zabrání věci ze dne 23. 2. 1999, nelze vykládat jako argument ve prospěch stěžovatelova názoru, že orgány činné v trestním řízení neshledaly důvod pojmout tento skutek do daného trestního řízení, neboť jím neměla být naplněna skutková podstata trestného činu podle §185 tr.z.
Pokud stěžovatel v této souvislosti namítá, že mu nebylo známo, že je vedeno v souvislosti s jeho osobou řízení pro neoprávněné držení střeliva a nebyl ani seznámen s usnesením vyšetřovatele, kterým z důvodu překážky věci rozsouzené tuto věc odložil, pak Ústavní soud konstatuje, že ve zmíněné trestní věci nebylo ještě vůči stěžovateli zahájeno trestní stíhání ve smyslu ustanovení §160 a násl. tr.ř., a ustanovení §159 odst. 5 mezi osobami, jimž musí být usnesení o odložení věci doručeno, osobu podezřelou ze spáchání trestného činu neuvádí.
Ke tvrzenému dotčení základního práva zaručeného v čl. 26 odst. 2 Listiny stěžovatel neuvádí, v čem konkrétně spatřuje omezení jeho práva na svobodnou volbu povolání, práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, a proto se Ústavní soud touto námitkou nemohl zabývat. S ohledem na výše uvedenou argumentaci Ústavní soud rovněž neshledal namítané porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu